Udavačské humoresky

Příběh okrskáře

Dobrý den, jmenuji se František Skála a jsem váš policejní okrskář. Tak se ještě před dvěma roky představoval u cizích dveří zřejmě nejznámější pořádkový policista, který kdy operoval v okruhu Palackého náměstí v Českých Budějovicích. „Brzy jsem přišel na to, že když se chci ze svého okrsku opravdu něco dozvědět, víc věcí než na ulici se dozvím u někoho doma na kafi,“ říká dvaačtyřicetiletý Skála. I když to podle něj byla možná zpočátku drzost, nebál se zaklepat třeba u dveří nově nastěhovaných nájemníků. A prostě se představit a zeptat se, co je v okolí nového. „Nejdřív se lidé lekali, že jejich kluk zase něco provedl, případně jim někdo naboural auto. Pak mě ale za čas mnozí z nich prostě pozvali dovnitř a rozpovídali se.“

Jeho netradiční policejní metody údajně přinášely své ovoce. Ale až po dlouhých třech letech služby na jednom okrsku. „Pro Čechy je policajt stále nepřítel, a kdo nemusí, nic mu neřekne. Řvali na mě z okna, že jsme stejně k ničemu, tak proč by mi měli něco práskat. Když už jsem se ale mezi ty lidi dostal, začal s nimi mluvit, dával jsem nakonec kriminálce jeden podnět za druhým,“ tvrdí Skála. Hlavně ale údajně dopředu věděl, co se v okrsku může stát, kdo krade, kdo se chová slušně, na koho se obrátit, když se někde ztrácejí kola. Přesto před dvěma roky od policie po jedenácti letech odešel. A to údajně právě z toho důvodu, že jeho metody, spojené s prací s místními informátory, se vůbec neslučovaly s oficiálním postojem vedení policie. „Dnes jste jako policajt hodnocený spíše za to, kolik za den zkontrolujete kol, kolik dáte botiček a pokut a kolik popíšete papíru než za to, že máte okrsek v pořádku,“ stěžuje si Skála.

Příběh známého českobudějovického policisty, kterému některé jeho „ovečky“ nosily večeři na služebnu, přitom jen dokumentuje dilema, které řeší v Česku nejen policisté, ale i občané. Osmnáct let po sametové revoluci si řada obyvatel Česka stále neví rady s odpovědí na otázku, kdy je jejich spolupráce s policií občanskou povinností a kdy takzvaným udavačstvím, s nímž mají Češi špatné zkušenosti z dob komunismu. Dokonce i policejní velitelé přiznávají, že samotná policie často tápe nikoliv ve styku se zločinci, ale s takzvanými slušnými občany. Zkušenosti ze zahraničí přitom potvrzují, že pokud má v demokratické zemi skutečně fungovat pořádkový aparát, policisté se bez úzké spolupráce s veřejností prostě neobejdou. V Česku se však obě skupiny zatím jen opatrně „oťukávají“.

Pomocná stráž VB

Snad žádný jiný návrh z úst současného ministra vnitra Ivana Langra nevzbudil tak kontroverzní reakce jako květnový nápad se zřízením jakéhosi pomocného civilního sboru z řad občanů, ochotných oficiálně pomáhat policii. Marně se ministr snažil argumentovat tím, že podobné pomocné sbory velmi dobře fungují například v Británii. „Rozhodně nepůjde o žádnou Pomocnou stráž Veřejné bezpečnosti,“ dušoval se.

Jenže v Čechách zní návrh na zřízení pomocného civilního sboru asi podobně jako výzva k znovuzakládání Lidových milicí ve Škodě Mladá Boleslav. A odpovídaly tomu i titulky některých novin a ohlasy čtenářů. „Ještě uliční výbory a agitační střediska! Fízlů není nikdy dost... Těšíme se na návrat plesnivých dědků a jedových bab, kteří s páskou na ruce a leskem nenávisti v očích činili životy občanů bezpečnější a radostnější.“ Z případného zneužití navrhovaného sboru asistentů měl obavy i Langerův předchůdce František Bublan (ČSSD), podle nějž by tak mohla vzniknout nová síť donašečů.

Podobné reakce přitom zřejmě nejsou u Čechů nijak zvlášť nepochopitelné. Tisíce pomocníků komunistické veřejné bezpečnosti, kteří dle dobových pramenů aktivně a zdarma pomáhali bezpečnostním orgánům, totiž pro svou přílišnou horlivost nebyli oblíbení ani u tehdejších policistů, natož u běžných obyvatel. Pomocníci se navíc velmi často účastnili i policejních razií vůči „živlům“ narušujícím socialistické soužití.

I když Langer argumentoval tím, že nová asistenční služba by už přece neměla být jako PSVB, která hledá americké svetry, ale třeba jako francouzská Adjoint de Sécurité nebo britská Police Community Support Officer, se svým návrhem neuspěl.

„Realizace tohoto návrhu byla zastavena. A to částečně také kvůli velmi negativním reakcím médií a veřejnosti,“ přiznává Benedikt Vangeli z odboru bezpečnostní politiky ministerstva vnitra. Na zřízení civilního pomocného sboru policie ale podle něj snaha o lepší spolupráci policejních složek s veřejností nestojí, existují údajně i další, důležitější projekty. I Vangeli totiž přiznává, že právě v oblasti spolupráce s veřejností čeští policisté v mnohém zaostávají za svými západními kolegy. Když si v první polovině letošního roku ministerstvo zadalo průzkum, ochotu pomáhat policii vyjádřilo jen 28 procent respondentů, zatímco například v Nizozemí to bylo 85 procent. Nejvíce lidé odmítají podle průzkumu pomáhat policii právě při sledování okolí bydliště či upozorňovat na podezřelé osoby.

Spolupráce zatím jen přes obrazovku

Není ale pravda, že by Češi spolupráci s policisty zcela zavrhovali. Dokazuje to třeba úspěch televizních pátracích pořadů, v nichž ovšem vyšetřovatelé žádají veřejnost o pomoc zejména u vyšetřování těch nejzávažnějších trestných činů. I mezi televizními oznamovateli jsou však patrné regionální rozdíly. „Největší počet ohlasů na náš pořad máme obvykle z prostředí spíše venkovského charakteru, zatímco zdaleka nejméně z Prahy,“ říká Jiří Vokuš z policejního prezidia, který spolupracuje s tvůrci televizního pořadu Na stopě. Nejvíce jsou lidé podle něj ochotni nabídnout policii pomocnou ruku v případech, které se týkají násilí na dětech.

„Když jsme v devadesátých letech odvysílali žádost o pomoc při pátrání po pachateli, který zneužíval malé holčičky a jeho popis odpovídal zrzavému vousáči, volaly nám stovky lidí, že právě takového člověka viděli. Jakmile někdo spatřil na ulici člověka, který měl ke své smůle zrzavé vousy, už dotyčný informoval policii,“ dodává Vokuš.

Česko-rakouské srovnávání

Pokud stále mnozí Češi považují jakoukoliv spolupráci s policií, mimo volání do televize kvůli nejzávažnějším případům kriminality, za druh „udavačství“, nechvalně známého z dob komunismu, pak jim dnes cesta na Západ musí nutně připomínat cestu zpět do komunistických časů. Například v Horních Rakousích bylo až donedávna běžné, že policie platila lidem v příhraničí část telefonního účtu.

Pro rakouské sedláky je spolupráce s policií naprostou samozřejmostí, za udavače se nepovažují. Policisté u nás mají trochu jiné zkušenosti. „Za pět let tady evidujeme asi čtyři oznámení od místních obyvatel, z toho většina ale byla takzvaně účelová,“ říká zástupce velitele cizinecké police v Dolním Dvořišti Pavel Kopsa. Lidé, kteří už měli problémy se zákonem, se tak podle něj snažili udělat si u policie čárku k dobru. „Tady ale spíše nikdo nic neslyší a nevidí,“ říká Kopsa. Někdy má prý pocit, že někteří místní obyvatelé jsou spíše na straně ilegálních běženců či různých podvratných živlů než na straně policie.

Kopsa je však přesvědčen o tom, že rozdíl mezi Rakušany a Čechy není v poctivosti. Rakušané, kteří nezažili komunismus, si podle něj spolupráci s policií vykládají zcela jinak než jako udavačství, a navíc tam jsou policisté dlouholetou a zavedenou součástí místní komunity a mají patřičnou autoritu. Když by některý z rakouských sedláků neoznámil nějaký trestný čin, kterého mohl být svědkem, byl by ve vesnici za vyvrhela. „U nás by byl za práskače, když by ho oznámil,“ tvrdí Kopsa.

Na druhou stranu podle něj má policie u obyvatel rakouského příhraničí větší důvěru zkrátka proto, že je schopna pro místní lidi - díky mnohem lepšímu technickému vybavení i efektivnějšímu systému policejní práce - více udělat. A spolupráce s policií na místní úrovni tady má svou tradici.

Také v dalších starých zemích Evropské unie může někdy připomínat deklarovaná ochota spolupracovat s policií až praktiky totalitního státu. „Stačí, když se budete ve Švýcarsku v noci procházet lepší čtvrtí a už někdo zavolá policii, že se tam potuluje podezřelá osoba,“ tvrdí Čechošvýcar Jan Majer, původem z Českých Budějovic.

Britský učitel angličtiny Chris Donnel zase nedokáže pochopit nový českobudějovický fenomén: v centru města se v poslední době ve velkém ztrácejí z domů měděné okapy. „To si nikdo ničeho nevšimne? A policisté nevědí, kde ta měď může končit?“ V Anglii by se podle něj alespoň v normální čtvrti nic podobného nestalo, i kdyby měli místní obyvatelé stavět vlastní hlídky...

Problém policie? Komunikace se slušnými lidmi

I zástupci ministerstva vnitra však přiznávají, že lepší spolupráci s veřejností nebrání jen stále živé zážitky Čechů z dob komunismu, ale i překážky na straně samotných policistů. „S tím se potýkají bezpečnostní složky ve všech takzvaně posttotalitních státech. Policie umí komunikovat se zločinci, potíže má ale při komunikací se slušnými lidmi,“ říká ředitelka odboru prevence kriminality ministerstva Jitka Gjuričová.

V západních zemích se dnes podle ní dostává do popředí takový způsob policejní práce, kdy policista nejen vyšetřuje zločiny, ale především komunikuje s občany, ptá se jich, co jim vadí a co by si přáli, podílí se na prevenci. „Policisté jsou pak nedílnou součástí místní komunity, stejně jako třeba trafikant,“ tvrdí Gjuričová. Policista se podle ní pravidelně stýká i se členy místní samosprávy a občanských organizací a snaží se proti kriminalitě působit především preventivně, hledat její příčiny.

Jenže i to je podle některých policistů v Česku problém. „Když půjdu na oběd se starostou, budu druhý den na první straně Blesku jako kriminalista, který má velmi podezřelé styky s určitými politiky,“ říká brněnský kriminální vyšetřovatel, který si přeje zůstat v anonymitě.

Community policing

Navzdory všem těmto problémům se ministerstvo snaží postupně zavést do praxe způsob policejní práce založený na principu Community policing. „V Británii je dokonce běžné, že šéf policie vyčlení jednoho pracovníka, který sedí v jedné budově se zástupci menšin, radnice, sociálních odborů nebo neziskových organizací. Všichni spolu denně mluví, dokáží určitý problém nejen popsat, ale také společně vyřešit,“ tvrdí Gjuričová.

Sama však přiznává, že v Česku se projekt ujímá velmi pomalu a s obtížemi, i když v určitých městech, jako je například Sokolov, prý už funguje. Jedním z důvodů pomalého zlepšování spolupráce policie s obyvatelstvem je i dosavadní systém hodnocení policistů, zaměřený na kvantitativní výkon, tedy například na objasněnost trestných činů nebo množství kontrol. „Mělo by se víc zohledňovat kvalitativní hledisko, i když to je mnohem hůře měřitelné. Hodnocením policejní práce nemusí být jen objasněnost případů, ale třeba průzkum veřejného mínění, nakolik se lidé v určitém obvodu cítí bezpečně,“ říká Gjuričová. Paradoxně se tak nepřímo shoduje s bývalým budějovickým okrskářem Skálou, který tvrdí, že policista by se měl především starat, aby měl v okrsku pořádek. Jak to udělá a jaké informátory si získá, je jeho věc.

Prevence nad objasněnost, příčina nad následek

„Pravda také je, že policie se u nás velmi často soustředí na zdlouhavé a někdy i velmi málo úspěšné objasňování takzvaných bagatelních trestných činů, jako jsou třeba krádeže věcí z automobilů, zatímco policie na Západě se mnohem více zabývá prevencí,“ říká. Když Britové například zjistí, že v určité ulici dochází k vloupáním do automobilů, ve spolupráci se samosprávou se policie věnuje tomu, aby riziko podobných trestných činů v budoucnu omezila na minimum. „Na místě třeba posílí hlídky, domluví se s radnicí na lepším osvětlení, vyčištění prostranství, požádá o pomoc místní obyvatele,“ dodává Gjuričová.

Právě z tohoto důvodu je ale podle ní celková objasněnost bagatelních trestných činů na Západě paradoxně mnohem nižší než v Česku, přednost dostává odstranění příčiny trestné činnosti, nikoliv jen řešení jejího následku. S tím údajně souvisí i snaha o lepší přístup k oznamovatelům z řad veřejnosti, kteří si v Česku často připadají jako zločinci. „Lidi se bojí něco oznámit, aby nemuseli podstupovat to nepříjemné, ale často zbytečné martyrium po policejních služebnách a vyšetřovatelích,“ potvrzuje bývalý okrskář Skála. Ministerstvo slibuje do budoucna například i lepší vybavení služeben, ve kterých by se pak lidé necítili jako u vchodu do vězení, ale třeba jako v kavárně. A v kavárně se „nepráská“, ale přátelsky rozmlouvá.

Četnické humoresky

Někteří odborníci přitom tvrdí, že česká policie se vůbec při své reformě vztahu k veřejnosti nemusí inspirovat zkušenostmi ze zahraničí. „Když se podíváte třeba na některé prvorepublikové policejní příručky, možná by stačilo takové publikace jen znovu vytisknout a rozdat i moderní policii,“ říká ředitelka Policejního muzea v Praze Marcela Machutová.

Například textu v policejní příručce pro orgány bezpečnosti autora Ladislava Junga z roku 1921 snad schází jen módní titulek Community Policing: „Nutná jest obšírná znalost osobní, zejména osob činných ve veřejném životě, s nimiž jejich služba je může uvésti ve styk, jakož i znalost těch osob, jež dávají nejčastěji příčinu k politickému zakročení.“

V prvorepublikové příručce Instrukce četnická autor zase shrnuje hlavní úkoly tehdejšího četnictva. „Četnictvo má působit především preventivně, tedy svou přítomností, kde to jen možno, zabraňovati vykonání trestných činů a překaziti nebo oznámiti přípravy, které by mohly vésti k jejich vykonání. Osobní znalost má si četník osvojiti aspoň tak, aby většina obyvatel jeho obvodu nebyla mu aspoň cizí.“

Okrskářův sen

Bývalý okrskář František Skála, který tvrdí, že jeho svérázný přístup se shodoval přesně s takovými policejními příručkami, ale od policie odešel. A to hned z několika důvodů: „Podle mě by třeba pořádkový policista neměl vůbec řešit dopravní přestupky. Měl by se starat, aby měl v okrsku pořádek, a to způsobem, jaký mu nejlépe vyhovuje. Když už někdo krade, a já vím, že krást stejně bude, ať to dělá někde jinde,“ říká.

Stejně tak se mu nelíbilo údajně nekonečné papírování na úkor běžné služby a hodnocení práce podle vykonaných kontrol či udělených pokut. „Když mi při práci víc pomůže posezení s romským baronem nebo rozhovor u bábovky s babičkou, nemusím běhat po ulici a kontrolovat čísla kol,“ říká bývalý policista. Tvrdí, že kvůli byrokracii a špatnému systému policejní práce opustil svůj okrsek ve chvíli, kdy mu po mnoha letech postupného získávání důvěry lidé často říkali věci, které by možná neřekli ani příbuzným. A jako práskači si nepřipadali. „Proto mě rozčiluje, když z vedení policie občas slyším, že odcházející policisty nahradí noví, mladí a vzdělaní. Řeknete něco cucákovi, který ještě neví nic o životě?“


Autor: Lidové noviny, Marek Kerles, redakčně kráceno a upraveno