Jak se trénuje v Indii

Krušné začátky

Jako každý pobyt v Indii, i tentokrát nemohlo proběhnout vše zcela jednoduše. Tady v této zemi neomezených (ne)možností to totiž snad ani nejde. Hned na letišti jsem zjistil, že mi (koneckonců tak jako minule) nepřiletěl bágl. V takovéto zemi je to velmi nepříjemné i v případě turisty, ale pokud tam máte mimo běžných propriet i spoustu profesních věcí, je to krajně nepříjemné. Následně mi moji místní partneři sdělili, že vzhledem k blížícím se místním svátkům už nešla sehnat letenka pro přesun do destinace, kde máme mít první výcvikovou štaci. Tak tam žel prý pojedu vlakem. Hrozná práva. Při rozloze Indie a vzhledem k tomu, že cíl mojí cesty se nacházel až u pakistánských hranic, jsem tušil, že půjde o nevšední a asi ne moc příjemný zážitek. A nutno říci, tyto obavy byly více než oprávněné. Zkrátka zkušenost – ale taková, kterou by si našinec klidně nechal i ujít. Cestou jsme měli v ceně lístku jídlo, které před vámi z bůhvíčeho dělali přímo na podlaze. A hned těsně vedle dvoje záchody naproti sobě – na jednom nápis „Indian style“ (tj. místní klasika v tureckém stylu, kam nezřídka bývá pro Evropana odvahou jen nahlédnout), na druhých „Western style“ (tzn. něco podobného těm našim, kde to alespoň občas personál hrubě ostříkal hadicí…). Po více než 14ti hodinách nás vyklopili na rušném nádraží, kde se míhaly oděvy jak z historického filmu. Hrozná tlačenice, křik kolem a lokální nosiči se začali prát o zavazadla, co nám ještě zůstaly. Byli jsme v rodišti Mahatmá Gándího, Gandhinagaru.

Nealkoholická zóna

Je to hlavní město státu Gudžarát (též někdy Gujarat). Vzhledem k tomu, že není turisticky příliš zprofanovaná zóna, tak jsou zde i lidé značně odlišní, dalo by se říci nezkažení a lze zde tak nalézt syrovou Indii takřka nedotčenou globálními trendy. Těch, kteří se sem „ze západu“ odváží, totiž není zas tak mnoho – Gudžarát, který má největší podíl muslimského obyvatelstva má (kupodivu) také největší bezpečnostní problémy v této obrovské zemi. Právě zde nejvíce vybuchují jak nálože extrémistů, tak jsou zde dosti obvyklé masové pouliční rebelie a násilné manifestace (náboženské nepokoje v roce 2002 si zde kupříkladu vyžádaly na tisíce životů).

Stejně jako v sousedním Rajastánu je i zde v létě opravdu nesnesitelné horko, i když trochu zmírněné skutečností, že toto území mývá Arabské moře. Já jsem měl v tomto ohledu obrovské štěstí, když jsem se sem dostal v klimaticky příznivějším období, které tu bývá někdy mezi říjnem a únorem. Návštěvník se tu musí připravit na výraznou jazykovou bariéru, neboť angličtinu kupříkladu neovládá příliš mnoho místních obyvatel. Zajímavé (a pro někoho málo příjemné) je, že právě Gudžarát je jediným státem Indie, kde platí velmi striktní prohibice. Takže i na nějaké to pivko po jídle zde můžete opravdu zapomenout. Ubytování je zde i dle oficiálních turistických zdrojů zpravidla velmi předražené, nebo „velmi skromné“. Toho druhého jsem si užil opravdu dosyta.

Nestandardní zážitky

Poté, co mi na policejní základně ubytovali v tom nejlepším, co zde bylo, tedy na ubikaci pro „Seniors oficers“ (takže pro nejvyšší důstojnický managment), přinesli mi namísto mého chybějícího tréninkového oděvu světlou parádní uniformu. Horší zprávou bylo, že prý „sprcha poteče, až půjde elektřina“ (neb ta zde přes den má často i dlouhé výpadky…). Trochu se spletli. Zatímco proud později už šel, voda stále netekla. A když už tekla, tak zas nesplachoval záchod a toaletní papír (což zde v podmínkách místní stravy může být opravdu veledůležitá pomůcka) chyběl docela a takto poučen jsem musel krást ubrousky v jídelně. Kroutil jsem jen hlavou – mají atomovou bombu a ani toaleťák pro oficíry (možná tedy právě proto – jaderné zbraně něco stojí…). Dobrou náladu mi příliš nevrátilo, ani když mi přinesli slíbený čaj na uvítanou – zíral jsem jak blázen. Teplý nápoj byl totiž jen tak nalitý v igelitovém pytlíku, původně kdoví od čeho, zavázaném jen tak na uzel. Následná příprava byla rychlá – jeden z policistů bez rozpaků prokousl do sáčku prostě díru a nalil mi pak obsah do ušmudlaného šálku, který stál na stole. Bál jsem se na to jen podívat a tak jsem jen zdvořile usrkl a doufal, že mi i ta troška hned nezabije. Po tomto tak trochu nestandardním občerstvení mi podali historický zámek a já si svůj nový příbytek uzamknul na bytelnou petlici. A mohli jsme vyrazit na výcvik.

Západní osvěta

Za chvíli jsem už stál před houfem uniformovaných policistů, kteří seděli ve stínu a nedočkavě už očekávali „západní osvětu“. Skupina budoucích instruktorů čítala více než obvykle – cca kolem 30 lidí, neb vzhledem k vybavení, co si Indové obstarali, tentokrát nebyl rozhodně problém s materiálním zabezpečením. Ale spíše to byla řádná facha, co se týče náročnosti výuky. Budoucí absolventi se skládali jak z instruktorů místní centrální policejní akademie, tak i z vedoucích výcviku a velitelů jednotlivých sekcí jednotky, zde nazývaná prostě Commando. Ta má na starosti jak veškerou protiteroristické akce a zatýkání nebezpečných ozbrojených kriminálníků na území Gudžarátu, tak i protidemonstrační činnosti. Což je zde v nejneklidnější indické zóně, kde jen bují neustávající náboženské nepokoje a extrémistické útoky jsou doslovným denním chlebem, je opravdu nelehká záležitost. Proto moji zdejší budoucí chovanci měli nejen už nějaké potřebné zkušenosti, ale i dost velký zájem něco se naučit a moci předávat dále.

Britský dril

Ale překážkou všeobecného úsilí se občas stávala místní mentalita – Ind zkrátka dělá nejen dost pomalu, ale také nevydrží nic dělat moc dlouho. Musí být proto pod neustálou kontrolou a tlakem. Původní tříhodinovou přestávku na oběd jsem po těžkých diskuzích stáhnul na dvě hodiny. Pokud jsem jim dal krátkou pětiminutovou pauzu, byla z toho vždy nejméně dvacetiminutovka. Motivací pak byly nejen obvyklé pochvaly a sliby, ale někdy bohužel i pohrůžky. Nakonec po několika dnech jsem dokonce musel sahat i k přímému násilí a tělesným trestům. Zkrátka, švihnutí policajta obuškem přes zadek nezřídka dokázalo udělat doslovné zázraky. Pouze tak se občas místní dali rozhýbat a já měl šanci splnit nemalý závazek kvalitního předání kompletních výukových programů a jejich reálné schopnosti je co nejlépe předávat dále. Bylo mi zakrátko jasné, jak to tu chodilo kdysi za Angličanů.

A co zde platí dodnes - jen bezduchý dril. Lokálové jsou totiž zvyklí vše dělat jen na počítání – ať to je to pořadová příprava na buzerplacu s puškou, nebo cokoliv jiného. Když jim dáte pokyn „a teď si to tedy zkuste“, jsou bezradní a jakýkoliv pohyb po chvíli zcela ustane. Je zde obvyklé, že si z jakékoliv techniky či postupu následně vytvoří úplnou spartakiádu. Což sebou bohužel nese nejen nemalé ztráty času (jen samé velení „Pozor“, úmorné nástupy, vyrovnávání řad, apod.) a též nemožnost průběžné korekce instruktorem. Až se mi proto někdy dělala husí kůže, když jsem s hrůzou pozoroval, v co se zvrhává původní podoba nácviku.

Neobvyklý velitel

Pokud budeme mluvit o běžné úrovni, schopnostech i mentalitě místních, zcela se místnímu standardu vymykal generální inspektor Atul Karwal – velitel nejen místní školy, ale i zmiňovaného Commanda Gudžarát. Ten mě hned první den oslovil, že chce nejen docílit co nejvyšší úroveň svých podřízených, ale hrozně by sám rád to uměl také. A prý nejlépe ještě lépe než oni. To pro mě znamenalo dost velkou práci navíc: pravidelně v polední pauze věnovat více než hodinu jeho individuální přípravě. Napřed jsem si myslel, že je to je nějaký namyšlený hodnostář, co se marně snaží být „nějak akční“, ale po hned po prvních setkáních jsem rychle změnil názor. Nejenže byl (na Indii zvláště) nebývale vzdělaný, ale také navíc i strašně pilný a šikovný. Vše mu hned šlo napoprvé a jeho asistent prožíval svou službu znovu a znovu devastovaný svým nejvyšším velitelem, který nestál ani o chvilku oddechu. V průběhu dalších a dalších setkání jsem zjišťoval, o jakého vlastně jde člověka a měl k němu větší a větší úctu.

Zdolal kupříkladu Mount Everest (a napsal o něm knihu) a jezdil cvičit Wing Tsun do Hong Kongu za Leung Tingem. Escrimu zas poznával přímo na Filipínách. Zkrátka policejní manager, jakého je těžké potkat. Strašně na sobě zjevně celý život pracoval, a přesto všechno zůstal skromný a pro své policisty zjevně chtěl opravdu jen to nejlepší. Do poslední chvíle, co sem byl u nich v Gudžarátu, se pak snažil doslova urvat každou (mou) volnou chvíli a naučit se toho co nejvíce. A musím říci, že byl ale za vše strašně vděčný a loučení bylo až dojemné …

Tajemní válečníci

Dorazili jsme na velkou základnu na kraji indické metropole, kde začala složitá procedura vstupní kontroly. Navíc prý bylo i velmi svízelné dopředu mou několikadenní přítomnost ve velmi střežené zóně vůbec dojednat, není totiž moc lidí z ciziny, kteří se dostanou dovnitř. Zde je totiž centrum zvláštních služeb a speciálních jednotek. Tou nejprestižnější zde je Special Protection Group. Má několik sekcí, některé mají na starosti jak protiteroristické operace na území této obrovské země, jiné zas ochranu indického premiéra. Vzhledem k tomu, že dva z nich skončili násilnou smrtí (v případě Indiry Ghandíové dokonce z rukou dvou sikhských příslušníků své vlastní ochranky) je nejen na výcvik, ale také i výběr členů jednotky kladem extrémní nebývalý důraz. A to nejen z hlediska prostředků investovaných do této jednotky – nejen výstroj a výzbroj, ale i tréninkové prostředky snesou srovnání snad jen s poměry v USA. Bylo také zjevné, že pokud se z jedné miliardy obyvatel vyberou ti skutečně nejlepší, stojí to za to. Když jsem pak pravidelně projížděl uličkami a cestou vídával neuvěřitelně strhané účastníky dalšího „výběráku“ do SPG, kteří s modrými atrapami zbraní FN P90 5,7 mm a s velkými identifikačními čísly na prsou, se potáceli s těžkými kládami sem a tam, bylo jasné, co to asi zde v Indii znamená dostat se vůbec do této zde legendární a až mystické jednotky. A kde se bere všeobecná úcta k těm, co v této vysoce utajované složce slouží…

Elita všech elit

Od počátku byl znát nebetyčný rozdíl mezi mými posledními chovanci v Gudžarátu a členy skupinou, kterou jsem měl mít na starosti. A to bylo od počátku zřejmé – a to nejen jejich oděvy od 511 a pouzdry od Blackhawku. Šlo navíc o místní výkvět, tedy jakousi elitu mezi elitou – instruktory a velitele operačních týmů. Doslova novodobí Šátriové (jak se tu kdysi označovala kasta těch nejlepších bojovníků, indické obdoby japonských samurajů).

Všichni fungovali s jen málokdy viděným nasazením, pokorou i zjevnou ochotou naučit se co nejvíce. Přitom nebyl znát (a toho jsem se vpravdě trochu obával) náznak nějaké nabubřelosti, na kterou by v podmínkách měli i tak trochu nárok (jednotka je v Indii tak proslulá, že má kupříkladu i svoji poštovní známku…). Zkrátka, skvělý přístup, píle a jen málokdy viděná šikovnosti. O přestávkách se vyjádřili, že je nepotřebují, že si z toho prý chtějí odnést co nejvíce – a to se dělalo od rána a končili jsme zničení také až v 8 hodin večer. Na rovinu, nečekal jsem, že právě v Indii narazím na zřejmě ty nejkvalitnější lidi, jaké jsem kdy mohl cvičit během mé zrovna ne krátké profesní kariéry. Po profesní stránce více než porovnatelné i s těmi nejlepšími v Evropě či Americe. Náplní kurzu zde byla didaktika taktického využívání veškerého příslušenství ESP, ze kterého zde byli opravdu nadšeni – vše přizpůsobeno specifiku speciálních činností v civilním oděvu, ve kterém členové této „unit“ působí nejčastěji.

Šťastný konec

Závěr celé akce byl pro nás nanejvýš potěšující. Nejenže byli všichni spokojení, už to samo byla velká čest, ale sám místní šéfinstruktor se nakonec vyjádřil, že teď jej tedy čeká velká spousta práce. Vše, co jsme spolu v těchto nelehkých dnech probrali, nyní musí zpracovat a poté hodlá co nejrychleji systémově vyučovat v rámci celé jednotky SPG, spolu s plošným zaváděním nové výbavy. Jak řekl, zatím se tak stalo pouze v případě programů od některých amerických či izraelských instruktorů. Jen ti nejlepší sem odsud jezdí dělat této jednotce kurzy, na tom se rozhodně prostředky nešetří (jak jsem zjistil). A proto to prý vzájemná spolupráce není jistě poslední. A to asi bylo tím největším oceněním toho, co jsme tu společně za těch pár dní dokázali.

Jak nedávno trefně řekl jeden z našich kolegů, je to určitý paradox – kdysi jsme my zamlada začínali na bojových uměních z východu. Dnes tyto poněkud upgraidované dovednosti z malé, pro mnoho lidí ve světě neznámé země uprostřed Evropy, importujeme zpět do zemí jako Čína či Indie. Tedy zpět do jejich kolébky, kde kdysi vznikaly.