Článek z novin - Toto je realita, pane ministře! Celý článek, jak vyšel v novinách:
Naše profese
Drobeček aneb Jak přicházíme o ideály
Končilo září a služba v den státního svátku začala poměrně klidně. Z polední přestávky nás sice odvolali, abychom zajistili drobného zlodějíčka v OD Plus, ale toho jsme vyřešili velmi rychle. Hlavní nápor občanů slavících Václava se očekával až večer.
Doufali jsme, že bude přece jenom klid. Jenže úderem čtrnácté hodiny se události rozeběhly úplně jinak, než jsme čekali.
Dějství první
Zhruba v tu dobu si naše „známá místní firma“ Drobeček notně posílen alkoholem začal vybíjel vztek na rodině a hlavně na své manželce. Dvoumetrový stopadesátikilový kus chlapa ji ohrožoval nožem a dětem podpálil v předsíni bundy. Když opanoval byt, trochu se uklidnil, zatímco zbytek rodiny našel azyl o dvě patra výše v bytě prarodičů. Tam jsme je našli a v doprovodu ženy jsme šli ohledat „místo činu“. Lístek zastrčený za kukátkem s výzvou, ať se rodina již domů nevrací, ženu sice vyděsil, ale s policií za zády se dovnitř přece jen odhodlala, aby ukázala, co všechno se v bytě semlelo.
Jenže hned po vstupu se v předsíni objevil ON, Drobeček, a věci dostaly rychlý spád. Obvyklých výhrůžek typu „Vypadněte z mého bytu, nikdo vás sem nepustil“ nebo „Nestůjte před mými dveřmi“ se otrlý policista nemůže zaleknout. Nikdo ale nečekal, že ON bez jakéhokoliv dalšího prodlení, bez nějakého dohadování nebo jednání, zaútočí. Se slovy, že má chuť mě prohodit prosklenou stěnou schodišťového odpočívadla, mě zmáčknul pod krkem, až se mi zatmělo před očima. Začal nerovný boj. Výzvy nepomáhaly, použitým donucovacím prostředkům sebeobrany se jen smál a bolest evidentně necítil. Když stačil v úzké chodbičce paneláku umravnit jediným pohybem současně i mého urostlého kolegu, ten stačil alespoň zmáčknout tísňové tlačítko na ruční vysílačce. Přes naše veškeré snahy se bránit nás škrtil a mlátil hlava nehlava, pak mě ještě na rozloučenou nakopnul kolenem do žaludku a zabouchl za sebou dveře od bytu.
Dějství druhé
Pomoc sice nepřijela, ale přežili jsme. Chtělo se mi zvracet a bolela mě duše i tělo. Hlava nejvíc. Vrátili jsme se do pátého patra, ale nutkání ke zvracení bylo silnější a tak důstojnost uniformy šla stranou. Zvracím a je mi úplně jedno kam!
Přes všechny problémy s nešťastnou ženou jedeme dolů výtahem abychom dokončili šetření. Před domem se konečně ozval z vysílačky operační důstojník a ptal se, kdo zase omylem zmáčkl to nouzové tlačítko na vysílačce. Rozčilený kolega mu popsal situaci. Nakonec bylo rozhodnuto, že přijede zásahová jednotka, neboť ON je vyhodnocen jako nebezpečný pachatel. Bez ohledu na náš stav jsme byli vysláni nazpět hlídat vchod do domu.
Žaludek mi plaval jako na vodě a po těch Drobečkových ranách jsem si připadala jako boxer po patnácti kolech. Úplně otrhaná, knoflíky u košile zmizely a nárameník visel napůl žerdi. Stáli jsme tam jako zmoklé slepice. Pak postupně přijížděly okolní hlídky a jedna nás vystřídala, abychom se znovu vrátili na oddělení a prověřili, zdali Drobeček náhodou nevlastní ještě k dovršení všeho zbrojní průkaz.
Pak přijíždí vedoucí oddělení a výjezdová skupina vyšetřovatelů. Popisujeme jim celou událost a jediná odpověď je, že jako zmlácení vůbec nevypadáme, žádná krev, žádní mrtví... Takže žádné střídání, žádné lékařské ošetření. Zásahovka nepřijela vůbec. Místo toho jsme se znovu vrátili k domu, kde se mezitím Drobeček, zřejmě zastrašený počtem služebních aut, dobrovolně vzdal.
Dějství třetí
Jsme na oddělení. Drobeček sedí vedle v kanceláři, pije kávu a v přísném nekuřáckém prostředí kouří jednu za druhou. Na rozdíl od něho mně je nanic a stále zvracím. V uších mi hučí, hlava mi třeští a veliteli SKPV si stěžuji na nevolnost. Odbývá mě slovy, že musím sepsat úřední záznam o vzniku a průběhu události a vyslechnout svědkyni činu. Pak si prý na ošetření dojedu sama. Nemám slov. Kolega si také po té nakládačce stěžuje na nevolnost, ale také místo ošetření vyslýchá.
Výjezd SKPV si zatím získává Drobečkovu přízeň. Když Drobečka míjím, jen procedí mezi zuby, že mu to roztržené tričko zaplatím. Ano, roztrhala jsem mu tričko. Jsem pro tuto chvíli největší viník na světě. Snažím se při výslechu překonat závratě, ale jsem špatná herečka a tak s dlaněmi před ústy odbíhám již po několikáté na záchod. Drobeček zatím dál popíjí kávu, kouří a začíná být nervózní, protože to všechno na jeho vkus už moc dlouho trvá.
Sváteční den končí. Je krátce po devatenácté hodině a my s kolegou konečně odjíždíme na ošetření. Kladou nám na srdce, ať se zbytečně nezdržujeme, že náš rajon zatím musí střežit sousední oddělení. V nemocnici nás oba okamžitě hospitalizují s otřesem mozku, blokací krční páteře, pohmožděninami krku a břicha.
Epilog
Vše se dá vyléčit, ale mou zničenou duši nespravil nikdo. Po čtyřech dnech nás propustili z nemocnice. Za celou dobu nikdo nezavolal ani se nezeptal, jestli něco nepotřebujeme.
Drobečka taky pustili. Hned v ten osudný pátek po sepsání protokolu. Ostatně, proč ne? Naštěstí pro nás neměl šrámy na obličeji a nestěžoval si na bolest. To by pak na oddělení musela neprodleně přijet záchranka a ošetřit ho, aby náhodou nedošlo k nějakému porušení předpisů a chudák občan Drobeček nebyl utrhán na svých právech. A co dělá teď, zatímco my se pomalu dáváme dohromady? Chodí po restauracích a chlubí se, jak pěkně to té policajtce nandal.
Petra LHOTÁKOVÁ
