PATR: Pěkné povídání ohledně práce u PČR...
Od střední školy mě tohle povolání táhlo, ale okolí mě nehorázně odrazovalo, rodiče taky a pak jsem po střední odjela na pár let do zahraničí. Když jsem se vrátila, našla jsem si relativně dobrou a dobře placenou práci, ale nutkání to zkusit u PČR jsem se nezbavila. Teď mi je 26 a pořád mě to táhne. Každopádně se nezměnilo nic. Každý mě utvrzuje v tom, že teď je asi ta nejhorší doba na vstup (možná ano, ale v zásadě to jsou podobné řeči, které jsem poslouchala už téměř před deseti lety...) Bohužel...můj problém je čistě o penězích (samozřejmě krom případného zvládnutí přijímacího řízení). Ne snad proto, že bych se chtěla mít jako prase v žitě. To, že mě tohle u PČR nečeká, vim naprosto jasně. Ale... nastoupit teď za nějakých 14hrubého... když pominu, že je to míň jak půlka toho, co mám nyní, tak jednoduše nevim, jak bych se alespoň ty první měsíce a koneckonců i první roky uživila... Nájem, pes a nutné poplatky - do toho se nemam šanci vejít. Takže co teď... Přijde mi úsměvné, že abych mohla dělat práci, která by mě bavila (nebo jsem o tom alespoň přesvědčena), bych musela počkat ještě tak dva roky, dokud bych za sebou neměla alespoň bakaláře a především našetřeno dost, abych si mohla dovolit žít první měsíce z takového platu. Pro člověka, který vylezl ze střední, bydlí u rodičů a v zásadě nemá žádnou praxi, to neni nijak zlé, ale tohle se mě už dlouho netýká... Nefňukám, jen mi má situace přijde komická :).
