Ono je to tentokrát možná i o trochu horší. Na pokuty tlačí všechny úřady. Kdo může, má rozdávat, co to jen jde. Oficiálně to samozřejmě nikdy nikdo nenařídil, ale stačí se zeptat zaměstnanců.
Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových prodává, co může. Ceny nehorázné. Mají statistiku a šéfové dohlížejí, aby se plnilo.
Stát prostě nemá. Rozpočet musí vypadat co nejlépe, ale zvyšovat daně nebo zavést EET nikdo nechce. Za ODS to bylo vždycky stejné.
Kdysi byla objasněnost stejně důležitá jako pokuty. Někde možná i důležitější. Nevím o tom, že by na ní teď někdo nějak zvlášť tlačil. Důležité jsou peníze.
Novináři fungují jako skoro každý. Mají témata, o kterých nesmí, nechtějí nebo se bojí psát. Vždyť kolik pisálků dokázalo rozumně popsat, proč je green deal nesmyl. Přitom pro výpočet proudu potřebného pro nabíjení elektroaut třeba jen v desetitisícovém městě stači pár rovnic. Hned by věděli, že je záhadou, jak europoslanci prolezli základní školu. Jenže to vyžaduje znalosti. A ty oni asi nemají.
Všude se píše, jak Ukrajinci prospívají ekonomice a jak na nich stát vydělává. Na druhou stranu pak poslouchám dělníky, kterým nikdo nechce ani dorovnat infalaci, protože je všude dost Ukrajinců. Oficiálně to sice nikdy nikdo neřekne, ale mezi řečí všichni zmíní, že mají nařízeno brát přednostně Ukrajince. O tom, jaké procento řešených především za veřejný pořádek tvoří v Praze, taky nikde ani čárka. Přitom se stačí jen zeptat. Jenže to vyžaduje odvahu. A tu oni nemají.
I novináři jedou na čárky a když je téma nezajímavé, nebudou s ním ztrácet čas. Proto se píše o cenách v Polsku několik měsíců, ale o čárkovém systému u PČR jeden článek. Hlídací psi demokracie. Stačí jim hodit kost a ničeho si nevšímají. Připadá mi, že když je někdo opravdu úplně k ničemu, ale ještě jde mu aspoň čeština, jde dělat novináře.
