Zodpovědnost za škodu i u policie?

Odpovědnost zaměstnavatele za škodu na odložených věcech Přestože jsou pravidla odpovědnosti zaměstnavatele za škodu na odložených věcech zaměstnance poměrně jednoduchá, dojde-li v praxi k nějaké škodní události, vznikají obvykle nepříjemné dohady, kdo a za jakých podmínek škodu uhradí. reklama PRÁVNÍ RÁDCE, Pracovní právo Podle § 226 zákona č. 262/2006 Sb., v platném znění (dále jen "zákoník práce"), je zaměstnavatel povinen zajistit bezpečnou úschovu svršků a osobních předmětů, které zaměstnanci obvykle nosí do zaměstnání. Proto v plné výši odpovídá zaměstnanci za škodu na věcech, které se obvykle nosí do práce a které si zaměstnanec odložil při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním na místě k tomu určeném nebo obvyklém (viz § 267 odst. 1 ve spojení s § 268 odst. 1 zákoníku práce). Oproti dřívější právní úpravě neukládá zákoník práce zaměstnavateli povinnost zajistit bezpečnou úschovu (obvyklých) dopravních prostředků, pokud je zaměstnanci používají k cestě do zaměstnání a zpět.1) Další změnou je, že za věci, které zaměstnanec obvykle do práce nenosí a které zaměstnavatel nepřevzal do zvláštní úschovy, odpovídá zaměstnavatel do částky 10 000 korun namísto někdejších 5000 korun,2) přičemž tato částka může být v budoucnu zvýšena (valorizována) nařízením vlády (viz § 268 odst. 4 zákoníku práce). Jestliže se však zjistí, že škodu na těchto věcech způsobil jiný zaměstnanec nebo pokud došlo ke škodě na věci, kterou zaměstnavatel převzal do zvláštní úschovy, uhradí zaměstnavatel zaměstnanci škodu v plné výši (viz § 268 odst. 2 věta druhá zákoníku práce). Právo na náhradu škody zanikne, jestliže její vznik neohlásí zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu, nejpozději do patnácti dnů ode dne, kdy se o škodě dozvěděl.3) OBJEKTIVNÍ ODPOVĚDNOST Odpovědnost zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci na odložených věcech je zvláštní odpovědností zaměstnavatele. Škoda může spočívat nejen v odcizení věci, ale i v jejím zničení nebo poškození. Nezbytným předpokladem odpovědnosti zaměstnavatele za tuto škodu je, že k odložení věcí došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.4) Pokud zaměstnanec odložil věci u zaměstnavatele z jiných důvodů (např. v době, kdy si přišel v čase čerpání dovolené ve výplatní den pro mzdu), nebude přicházet zvláštní odpovědnost za škodu na odložených věcech v úvahu. Za škodu na věcech, které zaměstnanec ponechal v zaměstnání po skončení pracovní doby, by zaměstnavatel odpovídal jen v případě, že by nutnost jejich ponechání v zaměstnání byla způsobena plněním pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, jinak jen za předpokladu, že ke škodě došlo porušením právních povinností.5) U odpovědnosti zaměstnavatele za škodu na odložených věcech zaměstnance nerozhoduje, zda byla škoda způsobena zaměstnanci v pracovním poměru nebo zaměstnanci činnému na základě dohody o práci konané mimo pracovní poměr, tedy dohody o pracovní činnosti nebo dohody o provedení práce.6) Zaměstnavatel je odpovědný za škodu bez ohledu na její zavinění, jeho odpovědnost je objektivní. Zaměstnavatel je tedy odpovědný za škodu i v případě, kdy neporušil žádnou právní povinnost. Je rovněž odpovědný za škodu způsobenou jinými zaměstnanci nebo třetími osobami (např. návštěvníky, hosty, klienty zaměstnavatele). Odpovědnosti se zaměstnavatel nemůže zprostit jednostranným prohlášením, např. že "neodpovídá (neručí) za věci odložené na věšáku", "neodpovídá za ztrátu nebo poškození odložených věcí" nebo že "odpovídá za věci, které se do práce obvykle nosí, jen do určité hodnoty". Taková prohlášení nemají právní důsledky a nezbavují zaměstnavatele odpovědnosti, respektive neomezují (nesnižují) jeho odpovědnost. VĚCI OBVYKLE NOŠENÉ A OBVYKLE NENOŠENÉ Z hlediska rozsahu odškodnění rozlišuje zákoník práce odpovědnost za věci, které pracovníci do zaměstnání obvykle nosí (ta limitována není), a věci, které obvykle do práce nenosí (ta zásadně omezena je). Při posuzování, zda jde o věc, kterou pracovník do zaměstnání obvykle nosí, se bude přihlížet k tomu, zda je tato věc obvyklá u většiny ostatních zaměstnanců, přičemž rozhodující je určitý druh věci, nikoliv její hodnota. Obvykle nošenými věcmi jsou proto například svršky (oděvy, obuv), které zaměstnanci jednak odkládají před zahájením práce, jednak oděv nebo obuv používané při práci, jež si zaměstnanec ponechává po skončení práce u zaměstnavatele.7) Dále hodinky, mobilní telefony, tašky, kabelky, běžné osobní předměty včetně např. prstenů nebo náušnic; nikoliv už ale třeba klenoty (šperky) mimořádné ceny nebo ojedinělé umělecké hodnoty, určené k užití výjimečně při zvláštních (společenských) příležitostech (událostech). Rozhodovat bude i místo a charakter pracoviště, zařazení zaměstnance, ale také třeba roční období.8) Větší peněžní částky je třeba posuzovat zásadně jako věc, kterou zaměstnanci obvykle do zaměstnání nenosí. Ovšem v den, na který připadá výplatní termín, jestliže je výplata celé nebo části mzdy prováděna v hotovosti v pokladně zaměstnavatele, je nutné hledět na větší peněžní hotovost až do výše celé (nebo příslušné části) čisté mzdy zaměstnance jako na částku obvyklou.9) V jiné dny však již jako na částku neobvyklou. U věcí, které pracovníci do zaměstnání obvykle nenosí, se dále rozlišuje, zda je zaměstnavatel převzal, či nepřevzal do zvláštní úschovy. Za věci, které se do zaměstnání obvykle nenosí, odpovídá zaměstnavatel do částky 10 000 korun; jestliže by je však převzal do zvláštní úschovy či by vyšlo najevo, že škoda na nich byla způsobena jiným zaměstnancem zaměstnavatele, hradil by zaměstnavatel škodu v plné výši, stejně jako při poškození věcí obvykle nošených. Proto by zaměstnanci, kteří do zaměstnání přinesou nějakou cennost nebo větší částku peněz, měli požádat zaměstnavatele o uložení do úschovy (např. do trezoru) a vyzvednout ji zpět až po skončení směny při odchodu ze zaměstnání.10) MÍSTO URČENÉ NEBO OBVYKLÉ Také splnění podmínky odložení věcí na místě k tomu určeném, respektive místě obvyklém, je třeba hodnotit případ od případu; přihlížet k praxi a zvyklostem u konkrétního zaměstnavatele. Zaměstnavatel neodpovídá za škodu, odkládají-li zaměstnanci své věci zcela libovolně. Věci musí zaměstnanec odložit na místě k tomu určeném (např. v šatně, uzamykatelné skříni či zásuvce psacího stolu), nebo na místě, kam se obvykle odkládají (např. na věšák v zasedací místnosti, ale také třeba, pokud jde o potraviny např. do ledničky).11) Jestliže zaměstnavatel poskytl zaměstnanci pro úschovu jeho věcí např. stůl s uzamykatelnými zásuvkami nebo skříňku opatřenou zámkem, neodpovídal by za škodu, pokud by věci byly odcizeny z neuzamčené schránky a pachatel tak nemusel překonat překážku. Rovněž nelze s úspěchem požadovat náhradu za škodu v situacích, kdy zaměstnanec zapomene např. hodinky v umývárně nebo odloží-li si sako např. přes židli a nikoliv do skříně apod. ŠKODU JE NUTNÉ OHLÁSIT DO PATNÁCTI DNŮ O vzniku škody musí pracovník uvědomit zaměstnavatele bez zbytečného odkladu, nejpozději však v (prekluzivní) lhůtě patnácti dnů počítané ode dne, kdy se o škodě dozvěděl (nikoliv tedy ode dne, kdy škoda vznikla, i když v praxi jde často o stejný den); jinak jeho nárok na náhradu škody zcela zanikne (viz § 330 zákoníku práce). Škodná událost by měla být zaměstnavateli oznámena v co nejkratší době, aby měl možnost ověřit si tvrzení zaměstnance, prověřit příčiny škody, eventuálně zjistit jejího škůdce a učinit opatření k předcházení a zabránění dalším podobným škodám. Jestliže zaměstnanec (prokazatelně) svému zaměstnavateli řádně a včas oznámil (ohlásil) vznik škody, nemůže jeho právo (nárok) na náhradu škody zaniknout. V rámci patnáctidenní lhůty má sice zaměstnanec povinnost uvědomit zaměstnavatele o ztrátě nebo poškození odložené věci bez zbytečného odkladu, avšak zánik nároku na náhradu škody nastane teprve uplynutím patnácti dnů, i když v konkrétním případě měl zaměstnanec možnost uvědomit zaměstnavatele o škodě dříve.12) Pokud však zaměstnanec ohlašovací povinnosti nedostojí, jeho právo na náhradu škody zaniká, a to i když mu v ohlášení bránily objektivní nebo subjektivní překážky (např. pracovní neschopnost pro nemoc). Pokud bylo oznámení (ohlášení) vzniku škody učiněno po uplynutí předepsané lhůty, soud v případném pracovněprávním sporu přihlédne k zániku práva automaticky, tedy i když účastník řízení takovou námitku nevznese. Uplatnit nárok na náhradu škody (žádat odškodnění) může zaměstnanec eventuálně i později, při dodržení promlčecí doby dle § 106 občanského zákoníku.13) Rozhodně však musíme doporučit, aby zaměstnanec neotálel a o náhradu žádal nejlépe již současně s ohlášením (oznámením) vzniku škody. Důkazní břemeno nese zaměstnanec, jenž musí prokázat, že mu vznikla škoda na věcech, které u zaměstnavatele odložil při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, a to na místě k tomu určeném nebo na místě, kam se takové věci obvykle odkládají. Pokud se mu to podaří, zaměstnavatel odpovídá za škodu, i když neporušil žádnou právní povinnost, z jeho strany tedy byly dodrženy všechny povinnosti stanovené právními předpisy nebo škoda vznikla z objektivních příčin. Na tom nic nemění skutečnost, že zaměstnanci způsobil škodu na odložené věci eventuálně jiný zaměstnanec nebo jiná osoba. Při určení výše škody na věci se vychází z ceny v době poškození nebo ztráty (viz § 272 zákoníku práce), tzn. z ceny obvyklé v místě a čase vzniku škody snížené o částku připadající na případné opotřebení věci. Poznámky: 1) Viz § 145 zrušeného zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. prosince 2006 (dále jen "zrušený zákoník práce"). Zaměstnavatel byl povinen zajistit bezpečnou úschovu obvyklých dopravních prostředků, pokud je zaměstnanci používají k cestě do zaměstnání a zpět; za obvyklý dopravní prostředek k cestě do zaměstnání a zpět se však pro tento účel nepovažoval osobní automobil. 2) Srovnej § 268 odst. 2 zákoníku práce s § 204 odst. 2 zrušeného zákoníku práce. 3) Viz § 267 odst. 2, pokud jde o náhradu škody na zaměstnancem odložených věcech, které se obvykle do práce nosí, a § 268 odst. 3 zákoníku práce, doplněný s účinností od 1. ledna 2008 tzv. technickou novelou zákoníku práce (zákonem č. 362/2007 Sb.), pokud jde o náhradu škody na zaměstnancem odložených věcech, které se obvykle do práce nenosí. 4) Definice plnění pracovních úkolů a úkonů v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů viz § 273 a § 274 zákoníku práce. 5) Srovnej Kottnauer, A. (a Štalmach, P.): Lexikon - Pracovní právo, Nakladatelství Jiří Motloch, Sagit, 2001, str. 168 a 169. 6) Viz § 77 odst. 1 s přihlédnutím zejména k § 3 věta druhá zákoníku práce. 7) Rozumím tím oděv nebo obuv, které explicitně nejsou pracovním oděvem nebo obuví, jež by zaměstnavatel poskytoval zaměstnanci jako osobní ochranný pracovní prostředek (viz zejména § 104 odst. 2 zákoníku práce); řekněme tedy např. teplý svetr, který si zaměstnanec mrazíren obléká pod svrchní pracovní oděv při práci i v teplém letním počasí, a proto si jej neodnáší po skončení pracovní směny z pracoviště. 8) Srovnej Sborník III (Nejvyšší soud o občanském soudním řízení v některých věcech pracovněprávních, občanskoprávních a rodinněprávních, SEVT, Praha, 1980), str. 93. Srovnej dále Kahle, B., Vysokajová, M., Doležílek, J.: ASPI - Zákoník práce s komentářem, ASPI, a. s., 2007, str. 346. 9) Odpovědnost zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci odcizením mzdy v den její výplaty není omezena částkou 5000 Kč [od 1. ledna 2007 částkou 10 000 Kč - pozn. aut.]. Srovnej Sborník IV (Nejvyšší soud ČSSR, Nejvyšší soud ČSR a Nejvyšší soud SSR o občanském soudním řízení a řízení před státním notářstvím, SEVT, Praha, 1986), str. 982. 10) Zákoník práce sice předpokládá připravenost zaměstnavatele převzít do úschovy věci, které se do práce obvykle nenosí, jako povinnost to nicméně zaměstnavateli neukládá. 11) Srovnej Bičáková, M.: Odpovědnost zaměstnavatele na odložených věcech zaměstnance, Personální a sociální kartotéka č. 7/2008, LINDE nakladatelství s. r. o., str. 12; obdobně též Bičáková, M.: Odpovědnost zaměstnavatele za odložené věci zaměstnance, Průvodce pracovněprávními předpisy č. 7-8/2008, BMSS-START s. r. o., str. 36. 12) Srovnej Kahle, B., Vysokajová, M., Doležílek, J.: Zákoník práce s komentářem, ASPI, a. s., 2007, str. 346. 13) Srovnej rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 16 Co 94/87, B 1989, občanskoprávní část, sešit 2, str. 82-83: V patnáctidenní oznamovací lhůtě podle § 204 odst. 3 zákoníku práce [od 1. ledna 2007 podle § 267 odst. 2, respektive od 1. ledna 2008 podle § 267 odst. 2 nebo § 268 odst. 3 - pozn. aut.] nemá pracovník zároveň povinnost uplatnit nárok na náhradu škody na věcech, které v organizaci [nyní u zaměstnavatele - pozn. aut.] odložil. Dále srovnej Sborník III (Nejvyšší soud o občanském soudním řízení v některých věcech pracovněprávních, občanskoprávních a rodinněprávních, SEVT, Praha, 1980), str. 95: Splnil-li pracovník svou oznamovací povinnost včas a oznámil-li nejpozději do patnácti dnů, kdy se o škodě dověděl, škodu svému nadřízenému, případně pracovníkovi, kterého organizace určila [nyní zaměstnavatel určil - pozn. aut.], nemůže jeho nárok na náhradu škody zaniknout, jestliže jej uplatní poté u rozhodčího orgánu nebo u soudu [nyní u soudu, ačkoliv se lze domnívat, že rozhodčí řízení v některých pracovních věcech - majetkové povahy - je znovu od 1. ledna 2007, na rozdíl od právní úpravy účinné od 1. února 1991 do 31. prosince 2006, přípustné; takové úvahy však nejsou předmětem tohoto pojednání - pozn. aut.] ve lhůtách uvedených v § 263 odst. 3 zákoníku práce [od 1. ledna 2007 podle § 267 odst. 2, respektive od 1. ledna 2008 podle § 267 odst. 2 nebo § 268 odst. 3, pozn. aut.].