Rekapitulace: mám klid na duši, protože se mi nakonec otevřely oči. Ano, není policista jako policista. Není MP jako PČR. Dříve jsem neviděla rozdíl, ten tu však je, a to zcela zásadní.
Strážnici MP: jsou výkonní, rozumní muži a ženy. Nemají snadnou práci, lidé si jich příliš necení, to jim však nebrání vykonávat svou povinnost - pomáhat a chránit. Navíc jsou vždy milí, ochotní. Snad existují výjimky, s těmi jsem se však nesetkala. Jako občan si jich vážím a těm z nich, kteří čtou tyto řádky, ze srdce děkuji za jejich službu veřejnosti.
PČR: ...jsou. Ok, dříve mi vadila arogance a další věci. Pak jsem se informovala, jak to funguje např. v USA a očekávání jsem značně snížila. Represivní úkoly naše PČR zvládá na jedničku, to musím uznat. Co se týče ostatního, nemají ve zvyku mlátit občany a střílet je na potkání, za což jako občan ze srdce děkuji. Ať už tedy dělá PČR cokoli, vždy mě dokáže příjemně překvapit (viz nízká očekávání). Jednoho kompetentního, rozumného a trpělivého policistu jsem ale potkala - jednou v životě. Pud sebezáchovy mi však radí osud nepokoušet a zároveň slouží jako extra motivace dodržovat zákony.
Jedna věc mi ale vadí a tou je tendence státních policistů povyšovat se nad strážníky MP. Patrně si tímto způsobem zvyšují sebevědomí, jinak si to vysvětlit nedokážu. Je to nízké a nedůstojné chování. Věřím však, že strážnici MP mají zdravé sebevědomí, víru ve své schopnosti a nenechají se vyvést z míry.
