Už jako záklaďák jsem věděl, že na uniformu tohohle státu hrdý nikdy nebudu. Společenská úroveň vojáka základní služby naší zase kapitalistické armády byla tak někde kolem bezdomovce. Měli jsme kde spát. Bezdomovci měli zase víc peněz a lepší zacházení. V našich kasárnách bylo teplo a měli jsme zdravotně nezávadnou stravu. Ale jinde už tolik štěstí neměli. Polovina velení naprostý dobytek. VP byla v kasárnách jako doma. Rozkrádání se řešilo snad co týden. Na vojně se salutovalo, ale zároveň jsme při tom říkali těm solidnějším taky dobrý den. Na znamení toho, že si jich vážíme i jako lidí. Pro nás to znamenalo víc. Byla to jakási forma protestu. Přenesl jsem to tak nějak i k policajtům.
Znal jsem situace, kde by se mělo salutovat a při těch zvláštnějších jako vlajka a tak jsem to i dělal. Při silničních kontrolách nikdy. Ruce je třeba mít poblíž pistole a ne se věnovat panáčkování. Exhibicionisti. Bezpečnost především. Dobrý den, silniční kontrola a tak dále. Kontrola osoby zrovna tak. Předpisy dělají debilové, ale 20 a více let praxe a tohle vás nenapadne? Doba je prostě taková.
Za zmínku stojí, že salutování na exponovaných místech fronty šlo na moderních bojištích leckde rychle k ledu, protože tím člověk dělal z velitele cíl pro odstřelovače.
Salutování a zahlašování se nadřízeným vyžadoval málokdo. Kromě ředitele a kontrol jsem věděl vlastně jen o jednom. Bylo vyhlášený tohou disciplínou, kterou mezi svými udržoval. Velel prakticky trestnímu praporu, takže se nebylo co divit. Když velel někdy nějaké akci, neblbnul. Věci se dělaly rychle a efektivně a nezabýval se hovadinami na úkor efektivity. Po mně hlášení ani nic jiného nechtěl nikdy, ale vždycky jsem se o to nějak volnou formou snažil. Velitele opatření jsme oslovovali veliteli a vždycky v pořádku.
Salutování jiným sborům jsem měl vyřešeno tak nějak sám sebe. Nikdy nám nikdo oficiálně neřekl, jaké jsou kde hodnosti. Vojáci přestali používat staré označení a mě ani nenapadlo, zkoumat to nové. U ostatních služeb jsem hodnosti neznal vůbec. Natož potom, čemu odpovídají u policie. To, že náš pokyn říkal, že se mají příslušníci jiných sborů zdravit salutováním neznamená, že jim nařizoval jejich předpis totéž. Navíc. Kdo by měl zdravit koho první. Řešení je jednoduché. Pokud byl člověk navlečený v jiné maškaře než já a byl starší, dobrý den nebo ahoj. Když byl mladší a nepozdravil, minul jsem ho bez povšimnutí. Když zasalutoval, což se nestávalo, udělal jsem to samé. Jednoduché.
