Nevím jestli je to dobře, že právě sem píši svoji vlastní zkušenost. Ale v létě roku 2007 jsem byla spolu s kolegou velena na DBA (někteří vědí, jiní po nástupu k PČR vědět budou, co DBA znamená). K našemu stanovišti se rychlostí více jak 50 km/hod. (radar jsme sice na stanovišti neměli, nicméně z praxe jsem byla schopna zhodnotit, že vozidlo jede rychlostí větší jak 50 km/hod., aniž bych byla schopna určit zda je to rychlost 70, 80, či více km) řítil motocyklista, já ve snaze tohoto řidiče zastavit jsem vstoupila do silnice a pomocí baterky s červeným světlem (služební bludičky) mu dávala znamení k zastavení. Řidič motocyklu poté co zaregistroval červené světlo baterky přibrzdil, ale hned na to, pár metrů přede mnou přidal plyn, se snahou mě z leva objet a ujet. Já jako „spravedlivá“ jsem všechny „zásady bezpečného stavění vozidel“ vypustila z hlavy poté, co mi proběhlo myslí, že chudáka, který si jede starou udržovanou škodovčičkou do vedlejší vesnice koupit chleba, máslo a mléko, protože z jeho vesnice nejezdí ani vlak ani autobus a rodina jíst musí, pokutuje policie, protože jeho škodovka má sem tam, nějakou tu rezavou hranu, žárovka mu zrovna praskla a ještě nekoupil novou, pojišťovna mu sice poslala nový doklad o zaplacení, ale ten si uschoval doma jako doklad o zaplaceném pojištění a u sebe jej tedy nemá, a hlavně respektuje kontrolujícího policistu, atd,…. a rozhodla jsem se (samozřejmě to bylo během několika sekund, více času na rozmyšlení nebylo a v podobných případech nikdy není), že řidiče motocyklu zastavím za „každou cenu“ i třeba „vlastním tělem“. Proto jsem (všechny zásady mé vlastní bezpečnosti byly v tom momentě někde mimo - jediným mým cílem bylo řidiče motocyklu za každou cenu zastavit) mu vstoupila do cesty, tak aby neměl možnost mě objet a jak jsem uvedla,.vlastním tělem jsem jej donutila zastavit (jediné jak by mohl nezastavit byla možnost mě porazit). Zde sehrála velkou roli psychika, kdo z nás dvou vydrží více, no dopadlo to jak dopadlo, řidič zastavil (když vyndával své doklady, klepali se mu nejen ruce a omlouval se, se slovy „nevím co mě to napadlo“), vydržela jsem psychicky více. Kolega tušíc, že řidič motocyklu možná nebude mít vůli k zastavení, měl připravenou „ruku na zbrani“, pokud by se pokusil mě porazit a pokračovat v jízdě, no třeba by ji použil???? A závěr? Řidič u sebe neměl ŘP, jinak měl vše v pořádku (lustrací ověřeno, že ŘP na uvedený typ motocyklu vlastní), no i tak jsem věc, z výše uvedeného důvodu, řešila blokově v největší možné výši dle § 22/1f zák,č,200/90Sb. Ale přiznám se, že už nikdy bych „vlastní tělo“ k zastavení jakéhokoliv dopravního prostředku nepropůjčila, protože až….. ex post… mi došlo, že nemusel zastavit, mohl mě porazit a ujet, ale to bylo právě těch pár vteřin, které proběhnou hlavou v tom daném okamžiku,….. a teprve po skončení akce je neomezená časová doba ke zhodnocení zákroku, k jeho rozebrání se všemi dostupnými platnými zákony v ruce, které je možné otáčet ze všech stran a čas zde nehraje žádnou roli. A útok na veřejného činitele? Kdo by to dokázal?, No a tak to skončilo jak nejlépe mohlo, ale jak jsem výše uvedla, už nikdy bych „podobný kousek“ neopakovala, mohlo by to dopadnout i jinak, už bych třeba nemusela mít možnost sem podobný příběh napsat.
