Před 14-ti dny jsem si knížku taky koupil. Věděl jsem o ni již v minulosti, ale nějak jsem ji nepřikládal větší pozornost. Název na mě působil trošku naivně a moje vzdělávání viselo hlavně na informacích od starších kolegů.
Najednou vzdělávání od starších kolegů je téměř u konce, protože starší kolegové, od kterých je možno se učit, jsou pryč.
V knihkupectví jsem na ni opětovně narazil a řekl si, že ji koupím, prolistuju a když mě chytí, rád si ji přečtu, když ne, někomu z kolegů ji věnuju.
Už jsem ji přečetl a teď už vím, že ji nikomu nedám a hlavně to, že první předsudky a název knihy jsem z prvu vůbec nepochopil. Ta kniha je samozřejmě na naše české poměry trošku přehnaná, nemyslím si, že se někdo z nás pravidelně setkával s ozbrojenými osobami, ale stát se to může a pokud od uvedené osoby hrozí nebezpečí, měli by jsme se nabízených zásad držet.
Prostě je nutné uvedenou myšlenku v reálném měřítku přetransformovat na české poměry a hlavně ji nepojmout jako někteří naši kolegové, kteří ji doslova znásilnili.
Mně se na knize hlavně líbila krásně vyjádřená psychologie policisty, kterou si utváří během nabírání zkušeností a získáváním pomyslných ostruh. Jak je snadné podlehnout "efektu neprůstřelné košile", dojmu, že uniforma je pro všechny nedoknutelná a důsledky, které vznikají z chyb rutinního pohledu na zdánlivě totožné případy. Když se myšlenka podloží fotografiemi zastřelených kolegů, jejichž smrt byla více než zbytečná, jedná se o myšlenku, která je více než k zamyšlení.
Ať si to přiznáme nebo ne, každý z nás má v hlavě takové situace, které si zpětně uvědomil a mohly dopadnout špatně. Nejsme na světě sami a každý úraz bolí víc lidí než jen nás samotné.
