K policii jsem nastupovala před zhruba 10 lety a vždycky jsem byla pyšná, že jsem u policie. Ale teď se za to začínám pomalu stydět. Propustit nás, řadové policisty a nechat si jen ty "užitečné"? To by nemohl vypustit z úst ministr vnitra, který rozumí svému resortu. Ale čemu se divíme, když nám šéfuje bývalý reportér. Než jsem šla k policii, musela jsem projít vším, čím každý policista. Každý ví o čem mluvím. Ale náš pan ministr si prostě řekl, že chce "naše" křeslo a světe div se - má ho. Aniž by o práci u policie věděl cokoliv.
Pokud si nás, řadových policistů, kteří mimochodem děláme tu nejhorší práci, ať už je noc, svátek, sobota nebo neděle, neváží ani osoba, která by měla být vždy a za každou cenu na naší straně, tak pak jdeme od desíti k pěti. Nedovedu si dost dobře představit, že mi "řadový" půjdeme na pracák a plukovníci, majoři a jím podobní, kteří si odslouží ve všední den svých 8 hodin a o víkendu jsou doma s rodinkou, si stoupnou na silnici, budou prolézat feťácké doupata, dělat osobní prohlídky....
Pokud si o nás náš pan ministr myslí, že nejsme potřební, tak by asi nebylo na škodu se domluvit a prostě jeden den nefungovat. To by jsme tu měli najednou anarchii, to by se děli věci. Troufám si říct, že panu Johnovi by lezli oči z důlku. Pak by si možná uvědomil, jak je naše "obyčejná" práce důležitá. A že nemůžeme stávkovat? Když jsem šla k policii, tak mě ujišťovali, že když budu řádně plnit svoje povinnosti, nikdo mě nepropustí. A teď se má najednou měnit služební zákon a všechno má být jiné. Tak když nedrží slovo oni, tak proč by jsme měli my?
