Dostáváme se někam jinam. Problém samotný trčí v místě, kde se pachatelé nebojí policie, protože ta nekoná co konat má. Pokud lidé v Budějkách přejí zraněnému policistovi jeho zranění a ještě mu nadávají, schytává to ten kolega od hlupáků za svoje vedení, protože ať je to jak chce, vedení rozhoduje o všem, chce znát každou minutu co kde a kdy policista dělá a bude dělat a to, bohužel, pouze v rámci kvantitativních ukazatelů. Dokud se nezmění přístup policie k práci jakožto ke shromažďování všemožných počtů jakýchkoliv nesmyslných úkonů, do té doby nebude mít policie podporu občanů. Lidi nemají pocit, že je policie chrání a je to v první řadě jen proto, že to policie skutečně nedělá. Neexistuje nikdo, kdo by tohle chtěl vyvracet. Spoustě lidí policisté v individuálních situacích pomohli, ale nebylo to systémově, byla to vlastní a často ze strany nadřízených nežádoucí iniciativa z jejich strany.
Čtu si diskuse vojáků nad situací v Afghánistánu. Vojsko otevřeně diskutuje nad tím, jak si získavat místní, aby vyhráli tzv. asymetrický konflikt. Řeší se detaily, ti chlapi skutečně vědí o čem se mluví, evidentně to sami dělají a mají tam s tím velké úspěchy, svoje ise vyhrávají. Policie taky bojuje v asymetrickém konfliktu - jenže ten vypadá směšně jinak: všichni proti ní. Stejný poblém mají Amíci s jejich používáním síly.
Naše armáda je zcela jinde, dělá se tam smysluplná práce, vojáci o svými názory plně dosvědčují. U PČR tohle neexistuje ani náznakem. V Budějicích i Duchcově vědí už o dvou činnostech PČR: buzeraci na silnici a mlácení slušných lidí, když tito chtějí srovnat kriminálníky, které místo buzerace na silnici lidí jedoucích do práce má srovnávat policie. Nechtějte po lidech, aby si uvědomili, že to je nezákonné, chtějte po policii, aby ona sjednala pořádky.
