Podívej, já se nepřu, že to, co popisuješ, ještě někde existuje. Pokud opravdu ano, tím líp a o to víc si toho oddělení važ. Ale kolik takových oddělení (nebo útvarů) je? A na všechny poldy, kteří svou práci „žerou“ a mají o ni zájem, se zkrátka nedostane, aby měli takové podmínky. Já tolik štěstí neměl, ač jsem po těch letech měl známé téměř všude (včetně nenáviděné inspekce), leccos jsem si zjistil - a všude se bohužel našlo něco, co mě od odrazovalo od přestupu ze základního útvaru. A taky jsem za ty léta potkal opravdu jen minimum lidí z kategorie „řaďáci“, kteří si mohli říct „já jsem spokojený“. Pravda, český človíček, poldu nevyjímaje, vždycky a ochotně na vše nadává. Kdysi jsem byl býval spokojenej taky, ale pak jsem zjistil, že si to prostě jen namlouvám. Měl jsem fajn parťáky, i výcvik za něco stál, ale to bylo asi vše. Utéci nebylo kam, známej nebo příbuznej ředitele, aby mě udělal „mjr. koordinátorem pro zdokonalování čárkového systému“ nebo „por. výdejcem lístků na muzikály“, to jsem nebyl, ani mě takovéhle „funkce“ nelákaly. Jak ty říkáš – vyhořet – jsem nestihl, zkrátka jsem dostal „nabídku, která se neodmítá“ – sice o něco náročnější práce, ale za mnohem lepší prachy a bez dojíždění. Mluví ze mně pesimismus, protože jsem si od PČR odnesl většinou jen samá negativa a možnost něco na tom nefunkčním systému změnit jsem neměl (hlavně o to „shora“ nebyl zájem). Jen se snažím upozornit mladší generaci, jak to většinou chodí. Taky jsem totiž kdysi nastupoval plný ideálů, jak budu ten největší potírač zločinu. Jenže ouha.