Upřímně, vztahy na pracovišti a u policie jako takové. Mé zkušenosti jsou, že když jsem nastoupila k policii, už ta část na škole byla zajímavá, všichni jsme se těšili, poznávali částečně systém a dostávali se do myšlenky, že budeme takoví hrdinové novodobého světa. Možná spousta z nás si to tak představovala, všichni jsme měli společný cíl, a tudíž jsme všichni společně táhli za stejný provaz, nepamatuji se, že bych za dobu svého života v kolektivu měla tak rychle ,, přátele,,. No jo, jenže výjdete ze školy, každý na jiné oddělení a rozkoukáváte se, poznáváte pravou tvář tohoto systému. Já šla po škole na oddělení, které je vyhlášené v Praze jako jedno z nejhorších, všichni z něj,jak můžou hned odchází, nikdo tam není spokojený s vedením, ani kolegialita zrovna není moc valná, ale dobrá, řekla jsem si, že na plky a drby jsem nikdy moc nedávala, tak proč to nezkusit. Ze začátku se člověk rozkoukává, vnímá tu intenzitu a chuť být tím pravým a čestným policistou jako prvotní, ale ono jako u všeho jiného, spadnou Vám růžové brýle a je tady ta pravá realita. Já z vlastní zkušenosti, kdy mi vedoucí po dvou měsících služby na hlídkové řekl, že půjdu na spisy, jsem mu vysvětlila, že ani náhodou, moje vize u policie byla a je taková, že chci ,,pomáhat a chránit,, v terénu. Vedoucí s nelibostí nakonec souhlasil. Co se týče kolegů a vztahů na mém pracovišti, jsem velice zklamaná. Říkala jsem, že když je na prd vedení, měli by aspoň ty podřízení držet spolu, u nás je to úplně naopak. Všichni proti všem, jsem znechucená. Na ulici jsem buď s chlapem, který, když jde do tuhého, schová se za mě nebo zase takový, který mi nedovolí ani vystoupit z auta, protože si myslí, že ženská u policie stojí za... Když se konečně jde na pivo, končí to tím, že se všichni rvou, pak civilové volají kolegy, že se jím rvou kolegové v hospodě, hrůza. Jeden na druhého práší i to co neví, myslela jsem si, že největší drbny jsou ženy, ani náhodou! To je má 4létá zkušenost na tomto oddělení, bohužel zatím jediná. Chuť tuto práci dělat pořádně a svědomitě Vám deno-denně někdo kazí, jsem z toho zklamaná, samozřejmě v hlavě se mi rodí myšlenka odejít, ale furt si říkám, že mi jedna zkušenost s oddělením nemůže takhle zkazit můj náhled a potřebu dělat tuto práci.
