I já začínala svou pouť po ubytovnách na Košíku. První dojem byl katastrofální a tak to i po zbylých několik měsíců zůstalo. Moje naivní představy o sloganu tehdejšího náborového letáku, že se o bezplatné ubytování mimopražských policie postará, byly ty tam, jen co mi ožralej správce ukázal můj pokoj.
Bydlela jsem v 7. patře s kolegyní. Vstupní dveře byly zkřížené a pokud jsme je nepřimkly, otvíraly se. Umakartové jádro koupelny bylo na pár místech rozlámené, závěs u sprchy plísní přirostlý právě k tomu umakartu. Při sprchování se nedalo těm prasklinám vyhnout, takže kam ta voda tekla, je vám všem asi jasné.....Jenže to pak vyhánělo brouky zpod sprcháče i z toho umakartu.
Na celém patře jsme byli jediné dvě policajtky. Zbytek obývali Ukrajinci a černoši. Naproti bydlela zvlášť povedená dvojka Ukrajinců, která nás otevřenými dveřmi jejich pokoje neustále přes ty naše zkřížené pozorovala. A nejen to, denně pořádali Vodka párty a pili až do rána. Byl to očistec, ale na ustavičné prosby o jinou ubytovnu na příslušném odboru nikdo nereagoval. "Musíte to vydržet, jste snad zocelené policistky, né!" opakovala nám korpulentní paní za stolem a jistě si myslela něco o zadní části těla, jestli ještě jednou přijdeme.
Hrůzné ale bylo, že na rozdíl od nás, které jsme stále vytrvávaly, jak nám opakovaně radila jistě zocelená úřednice, Ukrajinci se na ubytovně stále měnili. Naše, opět naivní, domněnky, že je to věčné podbízení jednou omrzí, bylo tedy to tam.
Kolegyně to vzdala a mě po roce přiklepli ubytovnu v Modřanech - také žádná sláva, ale na "policejní" ubytovnu na Košíku svým přepichem nemá snad žádná jiná. Chudáci ti, kteří věří současné stejně přepichové náborové kampani, ale i to motto "Pomáhat a chránit" se dá vlastně vyložit různě, třeba: "Pomož si sám a Bůh tě ochraňuj!", protože ti kompetentní si stále myslí něco o zadní části těla, i když za nimi nechodíme s prosbami.
Petra Lhotáková