Kolegové, nějak se vytratily odpovědi na dotaz pisatele. Ono s tím povyšováním je to těžké. Sloužím 20 let a měl jsem to štěstí, že mě zaučovali ještě staří esenbáci, kteří už tenkrát sloužili 30 let. Oni mi ukázali co je to policejní práce a praxe, co je to mluvit s lidmi a jak se k nim chovat a spoustu dalších věcí. Je však také pravdou, že když jsem poprvé přišel na faru rozuměj základní útvar), nechovali se ke mě hned jako kamarádi. Zásadně jsem jim vykal a měl respekt a byli tací, se kterými si vykám dodnes - už jsou dávno v důchodu - ale respekt by mi nedovolil jim tykat. Člověk nejdřív musel ukázat že něco umí a že to myslí vážně a pak ho přestali posílat pro svačiny, říkat mu mladej a navádět ho k takovým pitomostem, jako že při odřezávání oběšence ho mladej musíš držet zepředu. I když tohle všechno jsme prožívali, nikdy nás nenapadlo že by se tito staří na nás vytahovali nebo se vyvyšovali. Prostě to byl jakýsi iniciační rituál, který u každého trval různě dlouho. Bohužel, u některých díky jejich nepřizpůsobivosti trvá dodnes (takových ale z mé generace není moc). Jenže pak se někde něco zlomilo. Dnes mnozí mladí kolegové poprvé v životě dorazí na faru a prvního koho uvidí zpravidla pozdraví slovy čau. Bez rozdílu věku a hodnosti hned tykají komukoliv, vždyť u policie si všichni tykáme ne? Nikdo jim ve škole civilní a především policejní neřekl že tohle je špatně, nikdo jim nesdělil, že jsou pořád určité, byť nepsané zásady slušného i služebního chování a stereotypů. Není to až tak úplně jejich vina. Na druhé straně jsou plnoletí a svéprávní. Oni jsou mladí a mají právo na svoje omyly a ti staří jsou zase zkušení a mají právo na určitý respekt. Avšak všeho s mírou. Je to o komunikaci a ta se prostě vytratila. Ruku na srdce, mnozí staří si stěžují, jak ti mladí jsou k ničemu a já se musím docela socialisticky zeptat - a co jste udělali pro to, aby takoví nezůstali? Bohužel většinou to konči berličkami typu - co bysme dělali, to je snad věc rodiny, společnosti, školy blablabla my na to nemáme čas. Jenže kdo ho má skutečně mít, když ne ti staří policisté, kteří mají být vzorem? A na straně druhé jsou tu mladí, se svými připomínkami o tom, jak se vše dělá špatně, jak to nestojí za nic, bez trošky uznání a respektu eléva. I těch se musím zeptat - co jste udělali pro to, aby tomu tak nebylo? A opět slyším berličky - vždyť s těmi starými se nedá mluvit, to jsou bývalí komanči, zkameněliny a podobně. Jenže takhle nikam nikdy nedojdeme. Četníci měli uzákoněno, že dokud byl četník ve zkušebí době tj. 4 roky, směli ho oslovovat toliko příjmením a pokud slovy mladej, nebylo to znevážení. Jakmile se stal definitivním tedy po čtyřech letech, museli jej povinně oslovovat hodností a titulem pane. A věřte tomu že to tak fungovalo. Co se takhle poučit a začít se místo soustavných stížností skutečně mezi sebou bavit, respektovat se a mít vzájemnou úctu. Ti staří většinou už něco dokázali - někteří, a ti mladí? To jsou naši kolegové, se kterými tu budeme sloužit snad ještě hodně dlouho a to jak dlouho to bude, to záleží i na nás - starých.
