DAX [
2015-04-17 01:03:24]: Daxi, víš čemu ale věřím: že až bude nejhůř, národ se zvedne a ta mlčící drtivá většina prosadí jinší pořádky. Jak se všemi gaunery (mínus Standa Gross) tak s ručníkáři a podobnou havětí. Tady jsem přispíval na jistý web a do našeho zpravodaje, toto mě absolutně vzalo:
Protože mám rád historii i vojenství, nemohl jsem si nechat ujít příležitost podívat se na americké Dragouny, kteří projíždějí Evropou, aby tak USA prý ukázaly svým spojencům v NATO, že za nimi stojí a stát budou. Z Čechů ovšem skepsi o spojeneckých slibech vyženou asi až činy - takže raději zůstaňme skeptičtí. Činy nám skutečně až tak netřeba.
Ponechejme stranou různé četné přehmaty USA na mezinárodní scéně poslední doby, jimiž naši spojenci v konečném důsledku jen nádherně zvýšili počty bohužel živých zfanatizovaných magorů obalených na hlavách ručníky a podívejme se na nepopsatelnou atmosféru v kasárnách ve Vyškově z 29. 3. 2015.
V mé načisto naivní představě - vydatně živené médii o odporu české veřejnosti k přítomnosti vojsk spojence na našem území - že s manželkou přijedeme ke kasárnám a tam si snadno zaparkujeme (přijde pár milovníků techniky, kluci z nějakých „kávéháček“ a tři komouši leda tak) jsme začali být náhle a bez varování léčeni již ani ne v půli Vyškova, kdy jsme už jen popojížděli v koloně aut a sledovali po chodnících na obou stranách davy nadšených (jo, ti lidi byli jacísi rozjaření, spousta z nich rozesmátá a měli zhusta ale zhusta americké vlajky!!!! ) lidí směřujících všichni stejným směrem někam do Dědic. Kristovanoho, říkám si, Kléma tu má narozeniny nebo výročí smrti? Nebo se budou všecky ty vklajky pálit? Týýý vadóó´... ale to bude teda fajer! Nic jiného jsem si nechtěl v tu chvíli prostě připustit.
Moje žena po chvíli až vyděšeně říká:
„No ty vole, to snad jde všecko na Amíky.“
Začala panika, protože mi došlo, že nemám asi šanci někde zaparkovat. Nakonec jsem to po asi kilometrovém dvacetiminutovém popojíždění vrazil na trávu u řeky jen kousek pod kasínem. Tady už byl chodník jen „jednosměrný“ a davy lidí neomylně mířily – zdráhal jsem se tomu uvěřit – vítat snad Amíky. Toto někdo musí organizovat, ale tolik lidí, po práci.... Beztak to budou jen zvědavci... Těch amerických vlajek bylo na to pálení jaksi moc, tohle přece všechno pálit nebudou, to by byla varta tak do šesti metrů.
Květen 1945 taky není, kam jde ta vlajkosláva, kdo to tady organizuje, proboha, co se to vůbec děje? Zdráhám se věřit tomu, co vidím.
Vylezli jsme z auta a zařadili se do štrůdlu národa směřujícího jako had někam do kopce podle ukazatelů na sloupech „Armáda“. Jako ve špatném propagandistickém filmu slyším kolem sebe jak by bylo lépe, kdyby tu Ami zůstali, jak našim klukům (komu že to kudla?!!!!) nesou pivo (ten chlap měl celé balení Plzně) a vylézají mi oči z důlků. Do pytle, já jsem nic nevzal, taky mě mohlo trknout... Ale koho by napadlo...
Jako ve vytržení z toho všeho stoupáme ke kasínu v Dědicích. Je tam tolik lidí, že se kilometr prodíráme stojícími špalíry u silnice. Absolutně nechápeme na co čekají, je cca 16:45 hodin a Janci by měli být dávno v kasínu. Dotaz na jednoho stojícího – je očekávána ještě jedna kolona. Doprčic, co se děje při průjezdu těch kolon, Amíci házejí balíčky dolarovek nebo co?
Ty davy fakt přišly spontánně, lidi se zvedli ze svých lenošek a jdou přivítat spojence. Počasí ne že nic moc, spíše nic než moc. Hnus, jindy by venku nebyla ani noha. Vstávají mi chlupy po celém těle. Spím či bdím? Něco takového jsem nikdy nezažil. Už mi tu chybí jen šeříky. Kdyby kvetly, začínám věřit i tomu, že by byly už orvané i s kořínky. Tak nějak to muselo vypadat v tom květnu 1945.
Před kasínem plakát asi tohoto znění: To koukáte bolševici, kdo to jede po ulici!
Jinak nikde nikdo a nic neví. Výborně, správná vojenská akce, vlezeme tedy do kasáren.
Tam na buzeráku to vypadá následovně: dav lidí, hlava na hlavě, strašný mumraj. Z něj trčí jako květináč štydlíku hrozen lidí vpravo, další asi dvacet metrů květináč lidí vlevo a vzadu ještě více vlevo další. Aha, to budou asi nějaká vozidla, ale jaká, to nevíte, dokud se neprotlačíte blíže. Vpravo je to teda Humwee, prosvítá totiž odtud kamuflážní žlutá, k němu se dostat ani nechceme, jak je tam nabito. Kdo vlezl dovnitř, nemůže ven, kdo je na střeše, je rád že odtud neslítne a nemá jak dolů, leda po hlavách dole stojících lidí. To auto musí být tak o tunu těžší. Jen o tunu proto, že většina lidí na něm jsou děti. A taky dva vojenští policisté v černých neprůstřelných vestách, kteří co chvíli podávají klučíka či holčinu někomu dolů (jako rodiče to mnohdy nevypadá, protože na děti volají lidi jejich jmény úplně odjinud!!! ) a zase tahají někoho nahoru. Pořád se otáčejí a dávají pozor, aby dítka neslétla. Ta se drží zuby nehty, ale slézt nechtějí. Taky jim ti vojáci půjčují kdeco, fotí se s nimi, pořád někdo žádá o foto. Ale tihleti snad jen dvacetiletí kluci na vozidlech mají ještě štěstí. To popíšu za chvíli.
Když se totiž prodereme davem k dalšímu chomáči vyvýšených těl, stojí tam obrněný kolový transportér Stryker, pod jeho předkem leží dvě černé plastové vany asi na tekoucí olejíček (ale naprosto suché) a na Strykeru se tlačí snad třicet lidí, tři Dragouni (spíše Dragounci, tento název používám dále a uvidíte proč) kteří na strašně kluzkém povrchu (ono poprchá, až teď mi to dochází) drží hrozen načisto spokojených děcek, dospělí tam visí všemožně taky... Sodoma – Gomora. U kraje buzeráku na pangejtu - čtyři vedle sebe - osamoceni, stojí taková divná stvoření: proboha, to jsou kluci od hippies, ale trošku už šediví, silně pupkatí a kolem nich se motá ČT. Reportéry atmosféra nezajímá, nezajímají je, co kluci říkají lidem a lidi jim, zajímají je senzace a to jsou tito čtyři odpůrci – čeho? Podle toho co zaslechnu že melou, fakt těžko říct. Ten jeden ťápe něco o ničení silnic...
Pořád se ještě držím svého dogma představy obyčejné české zvědavosti toho davu tady, než se připlétám k samotným klukům k maskáčích US Army. Ti to štěstí jako ti na vozidlech nemají. Stojí na zemi mezi lidmi. A ti jim dávají proklatě najevo, že jsou tady opravdu ale opravdu proklatě vítáni.
Tyvoe! Vojín Kabát. A kolem něj hrozen lidí a on je viditelně unavený, ale furt se směje. U nohou má víno od jakéhosi vinaře, vidím Frankovečku a ještě modrý Portugal, v dárkovém packu, spoustu piv ve sklenicích, plechovkách, celé packy, koláče, bomboniéru dokonce. A slyším, jak si s ním všichni chtějí povídat, mladí anglicky, starší česky, tlumočí kdo může, ale všichni jim děkují, vykládají například jak měli dva roky když přijeli jejich dědečkové do Plzně s Pattonem. Vojákům září oči když to slyší, nejdelší pauza pro fotku s někým činí maximálně deset vteřin, dáváme řeč jaké to je ve Strykeru a klučina říká, že už neví jak sedět, stát, klečet, že je strašně rád, že může stát venku a že vždycky čtyři osádky na střídačku musejí na setkání s lidma zatímco ostatní chrápou... Ptám se na to jméno: prarodiče byli Čech a Polka. Na to někdo z lidí skoro vyjekne:
„To jsou naši chlapečci!“
Počáteční malinký odstup (aby někomu někdo snad neřekl, že je americká vlezdoprdelka) taje jako sníh na našich vinicích, chlapík co neumí anglicky křikne: „překládejte někdo“ a ptá se vojína Kabáta, jestli budou mít vycházky do Vyškova, okamžitě je zve, to je jedno kam, všecko platí... Klučina odpovídá, že samozřejmě neví nic, děkuje na všechny strany, další mu dávají Plzeň a jemu jde viditelně hlava kolem. Stačilo by teď říct lidem, aby si vojáky rozebrali na noc domů a došlo by nejspíš k bitce. Těch Dragounků totiž není zase tolik. Nechápu vůbec nic, ale je to suprové. Co se to s národem stalo? Spím či bdím?
Dragounci se těší na vyhlášené české pivo stejně jako ostatní kamarádi, ale tady mezi lidma nemůžou. Rozpačitě hledí na tu nadílku u svých nohou, kam s ní? Mimo to ti kluci ještě nemají ani zdaleka jednadvacet. Kolem sebe vidím lidi, starší mámy a táty, co mají slzy na krajíčku. Spousta pamětníků. Atmosféra nás oba s mámou úplně pohlcuje. Ti američtí kluci jsou lidma nazýváni už našimi kluky, až teď mi dochází, co se mi na nich zdá pořád zvláštní: jejich tělesné schránky. Jsou to fakt kluci, vybavuji si vojnu a že jsem měl asi těch šedesát až sedmdesát kilo co mají oni, protože dnes nevím, jak bych se tím poklopem v tom svém BVP-1 protáhnul.
Na závěr pokecání o všem možném mu třeseme všichni v hloučku rukou, padají slova jako friends, děkujeme kluci, užijte si české pivo, God bless USA a další. Ten pokec byl každých nejdéle těch deset vteřin přerušován někým, kdo se s nimi fotil. Manželka prohlásila, že jsou to všecko strašně milí kluci. My chlapi jsme to viděli jinak, nám se vrátila až příliš živě vzpomínka na vojenský pakec! O to víc jsme s těmi kluky soucítili.
Pak můj pohled potkají dvě zvednuté ruce a v nich anglicky nápisy Ami go home a zda jim nestačí kolik zabili lidí. Dědek v jakési uniformě a s červeným baretem na palici. Okamžitě na něj řvu, aby mu nepraskla náhodou žilka, lidi se otáčejí a někteří co jsou blíže tomuto člověkovi mu dost důrazně dávají najevo, aby se pakoval. Někdo strašně řve:
„Sundej si ten baret, na něj nemáš právo!“ a pak se to začne mydlit. Podle mámy ho asi znal, vypadalo to na bývalé paragány snad...
K dědkovi patří ještě jeden asi třicetiletý mládenec, ten během deseti vteřin dostane asi pět velmi hlučných facek, nápisy letí potrhané na zem a mě se ptá jedna cca pětadvacetiletá maminka s kočárkem, když tak křičím, jestli vím, kolik rozpoutaly USA válek? Ptám se jí, jestli mě chce učit dějepisu, zda to myslí vážně? Odpovídá aniž se jí ptám, že 72. Tak jí říkám, aby je vyjmenovala. Ona odpovídá, že Rusové stěží dvě. Dívám se z které strany jí vrazit otcovskou facku přes celou hubu, aby spadla na měkké. Výuka historie názorně. :D :D
Za chvíli reportérovi ČT ten dědek zbavený nápisů (ty leží na zemi poněkud na více dílků jako puzzle) i baretu (ten nevidím) vykládá, jak všichni vykládají o demokracii, ale jak má někdo jinší názor, dostane přes hubu. Tak mu říkám pěkně nahlas, aby držel kušnu, že měli hnedka v 89-tém viset jeden vedle druhého na kandelábrech déjedničky z Prahy až do Brna a jen prablb Havel je zachránil. A že kdyby někdo takhle protestoval proti jeho ožralým hladným mužikům co je tady nikdo nechtěl, slíznul by si to mnohem, mnohem hůř. Zničeným životem nejméně.
Tím odpůrci na místě končí svoje účinkování. Ani ta přespotlamě prostě v demokracii není zadarmo.
Ta reakce publika nebyla podle mého proto, že bychom se snad zastávali USA, to dostal hoch za naprosto nevhodné chování ke konkrétním lidem – těm už "našim chlapečkům".
Jeden z nich je drobný černoušek, hrozen lidí kolem něj a on se furt s někým drží kolem ramen a fotí se a fotí.
Najednou se dav na buzeráku jako na nějaký povel nasměruje k východu. Jede poslední část konvoje. Všichni ven! Není šance se dostat blíže silnici, na stromech visí děcka, děcka jsou na i živých plotech a okrasných keřících vpravo od vchodu do kasína. Hezky jim to tam masírují. :D
Sotva si najdeme místo, už Dragounci jedou. Volání, výskání, mávání vlajkama, prsty do V, zdvižené palce, mávání, pištění, mávání a zase volání! Jaro pětačtyřicet hadr. Další nával emocí, o to větší, že je to celé tak nečekané. Mazec, mazec, mazec! Zážitek jako bejk.
Z původně plánované komorní prohlídky pár transportérů taková živelná demonstrace spojenectví tolika našich lidí.
Další usměvavý kluk se jmenuje Koci, stojí před vchodem do kasína a má rodinu v Praze. Prý by se po nich rád podíval, navrhuju mu spojit se s reportéry ČT, jestli by to nezařídili, dát veřejnosti vědět, že jistý hoch jménem Koci hledá své příbuzné. Dědečci byli ještě Češi.
Jdu k přenosovému vozu, pozdravím a říkám dvěma mladým nadějným technikům či co to tam sedělo, co máme za problémek, ale tihle asi špatně placení mladíčkové nejeví zájem, prej co my s tím. Odpovídám, že jak vidím, tak oni asi hovno a čau pánové.
Klučinovi říkám:
„They are just fucked senzation hunters payes from ours fucked taxation!“
a on se směje, že u nich je to totéž. Při rozloučení mu říkám už otevřeně, God bless you, God bless you, boy! Chvílemi se mi už derou slzy do očí, ta atmosféra mě zpracovává hezky silně. Nedá se tomu ubránit, já starý cynik jsem se nikdy nenadál, že tohleto... že něco takového ještě zažiju. BOMBA! Neskutečný zážitek. To Amíkům nadávám co to vyvádějí v Afu i v Iráku za kraviny.
Vedle Kociho stojí hubený klučík který vypadá tak na patnáct, ale to nic není. Dragounek co stojí vedle něj, vypadá maximálně - na deset!!! Mezi sebou se s lidma potichu bavíme co to je, jestli si s sebou vezou děcka nebo co? Nakonec někdo říká, že to je holka, že je to osádka cisterny, kde jsou jen samé holky! Ta Dragounčička měří snad metr třicet.
Čas na setkání Dragounků s veřejností je dávno přetažen, z původních dvou jsou to už tři hodiny jen co jsme tam my, takže se to pomalu začíná rozcházet. Hodinu trvá, než kolona aut přejede a dá se vyjet na silnici. Jsme docela mokří, ale vůbec to nevnímáme.
Zcela jistě si příští podobnou akci nenechám ujít. Zcela jistě na ni vezmu dva kartony Plzně. Zcela jistě vezmu naše svatební koláčky a zcela jistě vlajku našich spojenců a dědovu slivovicu a zcela jistě svoji uniformu 101. výsadkové. I kdyby přijeli Němci. A doporučuju to všem, tohle stojí i za den dovolené.
Nejsilnější zážitek byl, když jsem byl u porodu svého kluka. Pak dcerka, ale u toho jsem nebyl, ještě se to nemohlo. Pak byl listopad 1989 ale ten mi od té doby notně zhořknul. Tohle byla lepší trojka celého mého života. A to nejsem žádný bezhlavý fanda USA. God bless Dragoons! Opatrujte se, naši chlapečci!
