Přihlásit / Zaregistrovat se
Nejdiskutovanější
26. 08. 2020 | PETR-KLINOVSKY: Dobrý den, ozvěte se na email: Petr.Klinov...
Drogy za volantem? V ČR běžně..
21. 09. 2019 | DONLABUZNIK: Něco o problematice drog za volantem jsem si ...
Komiks na Policista.cz
21. 09. 2019 | DONLABUZNIK: super...
Nosný systém pro pořádkové policisty
16. 04. 2019 | FIBER: Naposledy jsem sem psal 21.05.2017 s dotazem,...
Škatulata ve vedení krajských ředitelství...
11. 01. 2019 | JARDA-JORDAN: Hned mě napadla rozná hláška aneb škatulata s...
ÚVAHA: K POLICII S VÝUČNÍM LISTEM
11. 01. 2019 | JARDA-JORDAN: REPLY:JAN:69479-1:2018-06-26 00:46:46: Ano, a...
Benešovský deník: Vyšetřování skončilo, zapom...
19. 07. 2018 | AF13: S odstupem casu lze konstatovat, ze takova ko...
Rozhovor : ,,Byl jsem pohodlný a to se mi vym...
17. 06. 2018 | JAN: Je velice úsměvné, vysmívat se někomu, že je ...
Jak se stát policejním důstojníkem v Sasku?...
02. 06. 2018 | FFRANTA: Zraněná policistka odstřelila eritrejského mi...
Nošení nožů v Německu
24. 03. 2018 | VETERAN2: REPLY:KREIMAAN:69193-1:2018-03-20 16:26:00: ...
16 hodin | HAFHAF: Mám za sebou vícero psychotestů a esej/úvahu...
ZOP
2 dní | VSCRVSCR: Jde ale to bysusel.jit od vězeňské služby ta ...
Psychotesty
10 dní | ELINA: Dobrý den, za pár dní mě čekají psychologick...
Realita PČR 2024
15 dní | NOBODY: Pardon, v předposledním odstavci měl být Petr...
v 50 k policii
18 dní | VSCRVSCR: REPLY:QUARESS:88327-1:2024-10-30 20:38:52: ...
Je/není místo ve městě
19 dní | TRNKALINKA: Pokud budeš přijata, dostaneš "papír(ekv...
Fyzické testy
07. 11. 2024 | MARKYTKA-J: Bohužel, je to tak, jak říká pim-burger. I kd...
Psychotesty v Olomouci
06. 11. 2024 | PIM-BURGER: Psychotesty v Olomouci jsem nikdy neabsolvova...
Gilbertův syndrom - PČR
24. 10. 2024 | VSCRVSCR: Záleží jaké máš jaterní výsledky ,pár lidí už...
Já do Prahy, Ty do Ústeckého kraje
18. 10. 2024 | MILANKRLS: REPLY:DZOBY:88299-1:2024-10-17 18:27:53: Neví...
Praporčík Staňa vypráví (1. část)
Redakce: Dobrý den, pane Staňo, povězte nám prosím něco málo o sobě.
Alois Staňa: Narodil jsem se roku 1921 v malé vesnici u Kyjova na Moravském Slovácku, kde jsem též v Kyjově na gymnasiu dokončil studia v roce 1940. Náš ústav, proslulý svým rebelantstvím, vychoval vojáky, kteří měli velký vliv na tehdejší události. Do několika tříd chodil gen. Gajda, než se vyučil lékárníkem, jeho rodiče jsem dobře znal. Pak gen. Sergej Ingr, ministr nár. obrany v londýnské vládě a poslední gen. letectva Vladimír Nedvěd, poslední velitel bombardovací čsl. peruti v Anglii. Válku skončil bombardováním Japonců v Barmě. Život svůj, jestli ještě žije, dožívá v Perthu v Austrálii.
Redakce: Jak jste prožíval osudné okamžiky na podzim 1938?
Alois Staňa: Byli jsme jako dobrovolníci, samí příslušníci Sokola a na okrese nás byla asi četa. Na podzim třicet osm jsme se zúčastnili manévrů jako jednotka, které se skládaly z pochodování, vojenského oběda a vzletné řeči nějakého oficíra a to bylo vše. Tam jsem viděl naše nové kanony ne tažené koňmi, ale zapřažené za nákladním vozem, na němž byl malý pásový traktor, který děla dotáhl do palebného postavení.
Redakce: Kdy jste se poprvé setkal s četníky?
Alois Staňa: Znal jsem dva strážmistry jménem Pavlák a Polák, ale jen od vidění, jak jsem je potkával, když se vraceli z obchůzky. Zablácení, mokří, karabinu obrácenou hlavní dolů, aby do ní nepršelo, šavle jim plácala do zablácených bot a říkal jsem si, tuto práci bych nikdy nechtěl dělat. A podívejte se. Člověk míní a Pán Bůh mění se u nás říkávalo.
Redakce: A jak jste se tedy k četnictvu dostal?
Alois Staňa: Po maturitě (asi v roce 1940 - pozn. redakce) jsem byl všemocným úřadem práce dodán jako dělník do skláren v Kyjově. A pak přišel dopis, který změnil můj celý život. Matka moje měla v Praze strýce. Ten mi řekl, abych přišel do Prahy k nim, že dostanu práci v továrně na letadla. Strýcova dcera měla za muže člověka židovské víry tzv. smíšené manželství a já jsem byl povolán, abych zachránil jejich byt. A tak život šel dál. Já pracoval v továrně Letov v účtárně, ačkoli jsem o účetnictví nic nevěděl, zkrátka protekční člověk. Až přišel úder. Atentát na Heydricha, výměna Čechů Němci a strýc skončil na bezvýznamném místě a přišlo i na mě a byl jsem dán k dispozici úřadu práce. Předtím se stalo, že když honili atentátníky, přišli i na mě. Asi ve čtyři ráno se konala prohlídka činžáku, kde jsem bydlel. Tři muži, civilista Němec, zřejmě Gestapo, pak Němec v uniformě Sicherheitsdienst a „černý“ vládní policista. A byl jsem v díře. Policejní přihláška jinde, než jsem byl, pak občanská legitimace, že bydlím na Slovácku. Skončil jsem na policejním ředitelství v Bartolomějské ulici, kde mě dostal do rukou jeden policejní kapitán, který vše opravil a povídá mi, abych co nejrychleji zmizel. Tramvaje nejezdily, tak jsem řezal přes Klárov domů. Když jsem přišel na pracák, můj referent naštěstí byl bývalý důstojník čsl. armády jménem Svoboda. Řekl mi, že jsem byl určen na práci do Říše. Já mu odpověděl, že tam nebudu, že tam je už moje sestra. On mi povídá, co budu tedy dělat? Povídám, že pojedu na Moravu. Najednou se vytasil s návrhem, že česká policie přibírá lidi a že bych se tak mohl schovat. Předložil mi podlouhlý papír, který měl dvě části. Horní, která potvrzovala, že zaměstnanec je uvolněn zaměstnavatelem a druhá, že je osoba uvolněná úřadem práce. Na tu spodní napsal mé jméno a adresu a orazítkoval to. Tu horní část odtrhněte, roztrhejte na malé kousky a hoďte do popelnice. Tu spodní pošlete na policejní ředitelství do Bartolomějské.
Redakce: A jak to dopadlo?
Alois Staňa: Stále jsem chodil do práce, šéf účtárny jménem Zima se po mně podezřele díval, jaktože tam ještě jsem, ale nebylo vyhnutí. Až mě zavolali k četnickému odvodu. Odvedli mne, to jsem starost neměl, zdálo se mi, že největší výhoda nebyla tělesná zdatnost, ale znalost německého jazyka. Jak a co bylo jsem neměl ani ponětí. No a čekal jsem dál až konečně jsem se hlásil na Inspektorátě uniformované policie na Malé Straně. Bylo nás tam 80, většinou učitelé nebo synkové četníků a policistů. Dali nám 300 korun, abychom jeli domů a prvního října se hlásili v Ostrovní ulici v Praze v klášteře u Voršilek. A tak se stalo, že jsem byl jediný Moravan mezi rekruty v Čechách.
Redakce: Jak tehdy probíhal výcvik četníků?
Alois Staňa: Mimo nás osmdesáti nastoupilo též osmdesát důstojníků čsl. armády do hodnosti štábního kapitána, které za půl roku přemleli na četnické a policejní pořádkové služby. Instruktoři byli většinou reaktivovaní pensisté, výborní lidé, politika se tam nepěstovala, zabývali jsme se profesionalismem a to bylo vše a bylo toho dost. Učili nás trestnímu právu, trestnímu řízení a hlavně služebním nařízení, které mělo mnoho paragrafů a nejdůležitější byl paragraf 13 o použití zbraně. To jsme museli znát zpaměti, pak nás důstojník účetní a hospodářské správy učil, jak vést staniční knihy, v hodinách pak provádět výslech a psát protokol, instruktoři zdůrazňovali, že se nesmí používat násilí jakéhokoli druhu, také nauka o zbraních, ve třídě visely barevné ukázky rozložené karabiny a pistole a barevné vyobrazení a pojmenování hodností vládního vojska. To bylo vše a abych nezapomněl, každý měsíc přicházel četnický plukovník lékař, aby nás prohlédl. Říkali jsme tomu Schwanz paráda.. A bude dobře na památku si připomenout vedení školy jejich instruktorů. Byli to všichni velmi dobří důstojníci a gážisté. Velitelem škly byl četn.pplk. Erhart. Byl z Ministerstva vnitra a nosil na límci místo čísla státní znak. Jeho pobočník škpt. Richter, majoři Vája a Hobst, pol.mjr. Babický, pol.kapitáni Horna, prý bývalý mistr v šermu a Šochman, četn.npor. Procházka a Štych, četn.por. Bogner, pol.por. Bědajánek, pak zbrojíř četn.prap. Štencl, dál četničtí vrchní strážmistři a strážmistři, kteří byli instruktoři při panáčkování polního výcviku. Škola byla vzorně vedena, přísnost panovala ve všem, ale žádné šikanování.
Redakce: A jak to bylo s četníky a ženami?
Alois Staňa: Četníci potřebovali ke svatbě povolení zemského četnického velitele a oženit se mohli jenom s bohatou nevěstou, aby stoupala prestiž četnictva a tak si četníci brali povětšinou bohaté staré panny a já jsem tak za celý svůj život neviděl jediného četníka, který by měl hezkou manželku.
Redakce: A jaké byly vztahy s nadřízenými?
Alois Staňa: Já jsem sloužil v Horní Cerkvi na Českomoravské vysočině a jediným nadřízeným, s kterým jsem přišel do styku, byl náš velitel stanice vrchní strážmistr, který byl ras, nikdo ho neměl rád, ale vycházet jsme s ním museli, stejně jako ho poslouchat. Velitel stanice byl tenkrát pán a kdo se mu znelíbil, tomu dokázal službu a život velice znepříjemnit. Obyčejný četník neměl možnost, jak se proti veliteli stanice bránit.
Redakce: Nad vrchními strážmistry byli přece ještě důstojníci - okresní velitelé, kteří jezdili na přehlídky?
Alois Staňa: Já jsem okresního velitele z Pelhřimova viděl asi dvakrát v životě. A když přijel, tak se s námi vůbec nebavil, zavřel se s velitelem stanice do kanceláře, dvě hodiny tam s ním mluvil a pak zase odjel. Obyčejný četník se nikdy nedozvěděl o ničem a tak jsme mohli jen dále sloužit.
Některé odpovědi byly kráceny a přeformulovány z telefonického rozhovoru.
Text: redakce - Pim Burger
Hodnocení článku
Průměrná známka 1.5 / Celkový počet hodnoceni 2
Počet komentářů ke článku: