Instruktorem střelby „snadno a rychle“ aneb „Afgánská mise“

Takové pedagogické působení v zemi, jako je Afganistan je pak neodolatelnou, a tak trochu dobrodružnou výzvou. Schopnost improvizace a rychlé adaptability se pak zde stává tou nejklíčovější vlastností. Tehdy v roce 2004, kdy v této zemi ještě působilo opravdu jen málo lidí z Čech, jsme si toho užili opravdu dosyta.

Výcvik „na klíč“

Pokud je úkolem vychovat instruktora střelecké přípravy „snadno a rychle“, jde vlastně vždy o obtížný či dokonce nemožný úkol.  Zvláště pak ale, pokud se jedná o příslušníky afgánské policie a školení má probíhat v údobí, které je vzhledem k zarytým náboženským zvyklostem pro Evropana přinejmenším problematické – to znamená Ramadánu.  Pravověrný muslim totiž v tomto čase za světla (oficiálně – viz dále) nepije a také (údajně – viz dále) nejí. A taktéž, pokud je fakt ultraortodoxní, nemluví nahlas (což, jak jsme sami zjistili, pochopitelně tak trochu vadí při komunikaci…). Vzhledem k očekávaným materiálním obtížím jsme do „áčka“ přikočovali s nebývale objemnými zavazadly.  Měli jsme vše, co vůbec šlo s sebou utáhnout – terče, upínací materiál, atd. (naštěstí i včetně kladiva, drátu, apod. – zkrátka nadváha do letadla cca 80 kg!).  A dobře jsme udělali, že jsme se nespoléhali na optimistické ujišťování po mailu.

V této zemi je totiž prakticky cokoliv problémem – sehnat i udělat.  Jediné čeho je dost, jsou nekonečné pláně nehostinné země pro možnou střelbu.  I když i to není vždy bez jistých obtíží.  Za prvé – jakákoliv střelba (i státních afgánských složek na území vlastní policejní základny) je tady poněkud problematickou.  Po pár výstřelech zpravidla tehdy vzlétal nad Kábul letoun a hledal příčinu (nahlásit dopředu oficiální výcvik přitom ale nebylo vlastně kam…).  Poté zpravidla přisvištěly dva až tři Apače a zblízka posuzovali, zda se jedná o důvod k útoku sil ISAF.

Afgánci ale příliš nevěřili v bezchybné rozpoznávací schopnosti příslušníků zahraničních sil (zvláště po pár tehdejších, poněkud žinantních incidentech US složek, kdy například helikoptéry dokonale vyčistili prostor jedné z lokálních svateb i se všemi přítomnými, kteří z pouhé bezbřehé radosti stříleli do vzduchu, jak je to v těchto oblastech dobrým zvykem).  „Lokálové“ jsou proto z možné a nepředvídatelné reakce cizích vojsk velmi nervózní.  Stalo se také, že nám naši „studenti“ v takových případech jevili tendence úplně prchat z palebné čáry: „Utíkejte, letí americké vrtulníky!  Všechny nás tady zabijou!“.  Důsledků vlastní střelby se však až zas tak nebáli. Projevilo se to kupříkladu hned, když nám měli ukázat možnou „budoucí střelnici“ (pro náboj 7,62x39).  Bývalý moskevský student s hodností plukovníka mávl z armádního vrakoviště rukou letmo do jedné strany: „Tudá nam vazmožno streljať“. Nebylo třeba příliš ostřit zrak a spatřili jsme tak 500 metrů za jeho ukazovákem nejen domky, ale i regulérní silnici s poměrně hustým provozem. A tak jsme trochu oponovali: „Akim, zděs idůt avtamabily!“  Milý Akim pokrčil rameny a rozhodil několikrát rukama jako tučňák: „Što, jáj?“.  Nenechal se ale na dlouho vyvést z míry. Zamyslel se a otočil cca o 90 stupňů: „I zděs?“ Vzhledem k tomu, že nyní jeho gesto směřovalo kamsi do rozlehlých kopců, lemujících okolí Kábulu, byly naše „balistické nároky“ a představy o určité nejnutnější bezpečnosti konečně uspokojeny.

Ovšem jen do té doby, kdy jsme se dověděli, že náš výcvikový prostor se nalézá v oblasti, kde kolem Kábulu bylo za Rusů husté minové pole. Moc nás v tomto ohledu neuklidňovalo ani ujišťování místních, že to vše bylo (tedy snad) místními silami už odminováno. Když Akim ukazoval, jak to kdysi „kukurůzu (tedy fragmentující miny zvané kukuřice) sázeli (neb prý byl tenkrát u toho), nevěřil jsem v existenci nějakých exaktních plánů a trochu zapochyboval o dostatečné pečlivosti takové činnosti. Zprvu jsme dost opatrně a nervózně našlapovali, ale pak jsme den po dni přecházeli pozvolna v místní obvyklý a celkem pohodlný stav - že je to vše vlastně jen „vůle Allahova“…

Svérázný generál

No a o dalších a dalších rizicích jsme se začali postupně dovídat přímo od generála Jana Saida, který měl jako člen toho nejvyššího policejního managmentu celý náš pobyt a vzájemnou kooperaci na starosti. O této velmi zajímavé postavě stojí poznamenat více. Šlo o opravdu pozoruhodného chlapíka ve věku tak 70 let (což zde je jen, vzhledem k místní zdravotní péči mnohdy dost těžké poznat…), který byl po desetiletí ve službách místní armády. Neb se mu za dob Talibanu nechtělo si pěstit dlouhý vous (což v těch časech údajně mohlo i vést k popravě dotyčného) a navíc byl přesvědčeným komunistou, uprchl a skrýval se úplně na severu země. Tam kde mu prý nezbylo, než aby se živil, jak je zde celkem běžné – a to pěstováním opia.

Po pádu fanatického náboženského hnutí se vrátil do Kábulu a dostal se pak do úplně nejvyššího vedení nově vznikajících policejních sil této tak trochu komplikované země. Už první naše vzájemné setkání takřka vzalo dech. Během vypisování vstupního formuláře hned po našem příletu na KIA, tedy kábulské letiště jsem si všiml podivného postaršího maníka s velkou hvězdou na výložkách po své ruce. Jen se na mě zašklebil a naprosto čistou češtinou vyhrkl: „proč to vůbec píšete, vždyť je to úplně na hovno…!“a odtáhl nás nekompromisně skrz všechny kontroly. Tento čiperný děda studoval kdysi po celých pět let na brněnské Univerzitě obrany a při našich velmi častých, takřka dennodenních setkáních pravidelně vzpomínal na tyto léta, která se na něm velmi podepsala. Čechy doslova miloval a duchem byl stále tam. Což bylo při debatách, kdy se mělo něco urgentního vyřešit, občas trochu nepříjemné (po otázce o zajištění věcí na lokální výcvik se kupříkladu zasnil a s trochu nepřítomným pohledem odpověděl: „V Brně, tam v centru byla taková hospoda… A hned vedle, tam vám bydlela jedna bezva kurva…“. No někdy to bylo až neuvěřitelné. Jindy zas: „To za nás komunistů byl alespoň blahobyt a svoboda, co chlapi?“ Chvilkami jsme se mohli potrhat a pak zas jindy jen třeštili oči a kroutili nechápavě hlavou…

Všudypřítomné riziko

Ale k věci. Generál nás kázal uložit v civilním hotelu Mustafa a každé ráno pro nás nechal zajet jedno až dvě policejní vozidla. Průběh byl prakticky vždy stejný – auta se skřípěním zastavila a akčně vyběhlo několik uniformovaných samopalníků, kteří nás coby „VIP osoby“ odvezli a pak večer zase dopravili zpět. To s sebou neslo několik těžkostí – za prvé, celá ulice to mohla vnímat, že přijel někdo extrémně důležitý a cenný (tedy, pokud by byl možná odchycen a odvlečen, mohlo by za něj být celkem slušné výkupné – což jsme v našem případě dosti pochybovali, zda by mohlo být pravda…). Po návratu nás pak jen vyložili a nechali napospas v hotelu, který byl u vchodu střežen jen asi 12letým klukem, který by pro jakoukoliv akci případných útočníků rozhodně nebyl větší komplikací. Takže jsem neustále vehementně požadoval zbraně, které se popravdě generálu nám zas moc dát „na fulltime“ nechtělo. Ale po neustálém tlaku a dennodenních monotematických diskuzích nevydržel a konečně dotáhl alespoň nějaké ty pistole. A my jsme mohli spát o něco klidněji, že proti případné nepřízni událostí můžeme něco konečně, byť možná malého, dělat (pozn.: k tomu se pojí historka, kdy nám zuřivě někdo počal v hluboké noci vehementně kopat do dveří pokoje – rozespalí jsme s kolegou jen po sobě koukli a pohotově namířili své kvéry na dveře – první úvaha, tedy nasázet to útočníkům před dveře nás napadla oba, ale nebyl by to úplně dobrý nápad – nešlo o akci Mudžaheddinů, ale doslova „na plech“ ožralí američtí inženýři, co byli ubytováni nad námi, jen si pletli patro…).

Na počátku, to abychom co nejvíce při výcviku respektovali místní požadavky na budoucí výcvik a co nejvíce tak přizpůsobili zaváděné služební postupy místním podmínkám, jsem také vyzpovídával onoho generála – co že jsou zde nejčetnější policejní akce. Případně, jaké jsou nyní v oblasti nejčetnější útoky. Odpověď pro nás nebyla zrovna povzbudivá – prý na celé čáře vede napadení lokálních vozidel s policejním označením. A my reagovali: „Proč nás tedy zrovna takovým vozidlem pravidelně a stejnou cestou denně vozíte?“. Stařík v generálské uniformě jen odevzdaně pokrčil rameny…

My to vyřešili rychle po svém – další cestu jsme doslova odzbrojili náš doprovod s tím (zvláště po čerstvých zkušenostech ze střelnice…), že si to vše obstaráme raději sami (nechtěli jsme mimochodem ani domyslet, co by se stalo v přestřelce – nás by tito „bodyguardi“ jistojistě neuchránili a možná i sami zabili – ať už úmyslně či nikoliv). Nakonec jsme je tak v tomto ohledu vydrilovali, že nám už rovnou vždy automaticky podávali jak dlouhou zbraň, tak i čínský bandalír, napěchovaný zásobníky. S kolegou k sobě zády s nachytanými Sa58 v rukou jsme tak konečně mohli alespoň trochu zvýšit šance ke své bezpečnosti. I když ve chvílích, kdy se naše auto krokem prodíralo tragicky nacpaným tržištěm a kdokoliv z tlačícího se davu nám snadno mohl dovnitř hodit skrz okénko granát, jsme věděli, že je to v takové chvíli jen určitá iluze a nevyzpytatelná hra osudu…

Materiálním kouzelníkem

Země neuvěřitelných nemožností, tak by to tady šlo trefně nazvat. Byť jen sehnat vhodná terčová zařízení se například ukázalo jako naprosto neřešitelná potíž.  Do této doby tvořily „tréninkové cíle“ (jak bylo možno také dle mnoha patných zásahů usoudit), jen povalující se vraky automobilů, bojové techniky, či okolní větší kameny.   Do vyprahlé kamenité půdy, místy tvrdé jak beton navíc nelze nic zatloukat. Dřeva na nějaké budování rámových konstrukcí je zde citelný nedostatek, proto jsme se uchýlili k zdánlivě jednoduchému a značně improvizovanému řešení.  Od blízké německé firmy, která zde spravovala automobily (pro místní řidiče opakovaně a vpravdě marně…), se povedlo s velkými obštrukcemi (přes místní nejvyšší vedení - rychlé organizování čehokoliv nepatří rozhodně do typických rysů místní povahy) získat množství papírových beden.  Ty se pak měly nanosit na zvolenou pláň.  I to se ale jevilo jako určitá potíž.  Jednak tempo práce je zde mnohdy až neuvěřitelné (pohyby lokálních lidí se někdy například zdají být výrazně zpomaleny…), ale i důstojníci mají jen malý respekt (sami jsme později byli svědky, že manšaft se někdy jen laxně kouká na svoje plukovníky, lopotící se s těžkými věcmi – ti jsou mnohdy neschopní docílit potřebného rozhýbání svých podřízených).  Nakonec se Češi sami museli chopit i této práce a davy zevlujících domorodců se na ně zatím pobaveně koukaly. Po naplnění dna krabic kamením (toho jediného je tady opravdu naprostý dostatek), nám lepenkové „střelecké stavy“ držely vztyčené i za všudypřítomného silného větru.  Kuriózní také bylo, že se naše „terčové posty“ musely ještě dát permanentně hlídat stráží s Kalašnikovem, protože i materiál jako papír je právě tím, co by ve zdejších podmínkách mohlo urychleně zmizet v nějaké domácnosti.

Samostatnou kapitolou byla i učebna, kde se učila nezbytná teorie, manipulace se zbraní a sborka a kompletace zbraně, spojená s výukou pečlivé údržby (to je zde obzvláště tragická oblast nevědomosti, která je ve spojení s až vražedně prašným klimatem velkou zkouškou funkce každého zbraňového systému).  Výuková místnost byla bez přehánění příšerná a vypadala tak trochu jako chlív.  O to větší překvapení bylo, že se jedná o speciálně pro nás uvolněnou, jinak běžně fungující jídelnu.

„Univerzální“ bojovníci

I první setkání s budoucími „pedagogickými kádry“, kteří měli šířit nabyté znalosti a dovednosti v celé rozlehlé zemi, vůbec bylo pro nás tak trochu šokem. A to nejen kvůli věku některých z nich, ale pro očividnou absolutní absenci jakéhokoliv dosavadního systému výcviku.  Až se nám nechtělo věřit (a znovu a znovu jsme si to v průběhu kurzu ověřovali), že toto je vzorek těch, kteří vlastně odnepaměti pouze válčí (vzhledem k věku některých se zdálo, že někteří zažili ještě i střety s Brity).  Přestože většina působila v armádě (někteří i desítky let) a aktivně se zúčastnila mnoha bojů (někteří za Sověty, někteří zas proti nim…), nebylo stopy po náznaku dovedností, bezpečného zacházení se zbraní, apod.  I pouhé srovnání do jedné linie na palebné čáře nám zpočátku zabralo neuvěřitelnou dobu a energii.  Také jazyková bariéra měla své úskalí.  Komunikace s lidmi na střelnici v angličtině přes ne zrovna erudovaného překladatele (a v některých krajních případech i bez něj - pouze pomocí posunků, hrození prstem, atd.) často přinášelo nebezpečné situace.  Momenty, kdy jsme během burácení výstřelů zoufale cosi křičeli na lokálního prostředníka, který se poté pokoušel na poslední chvíli taktak zachraňovat situaci, často vedly až k poměrně riskantním okamžikům, kdy jsme se opravdu už báli.  Při úrovni i kázni některých pak často šlo skutečně bez většího přehánění o holý život všech kolem.

Ze samotného zvukového projevu výstřelů výkonné munice 7,62x39 si místní válečníci ale moc nedělali.  Když dostali od nás prvního dne ucpávky do uší, někteří se je snažili ochutnat (vzhledem k oranžové barvě asi očekávali nějakou sladkou dobrotu), jiní po následující osvětě tuto pro ně cennou raritu ihned schovali do kapes. I jiné situace byly poměrně humorné.  Od počátku si například místní „experti“ stěžovali, že Sa58 je po vystřílení cca jednoho zásobníku pálí do ruky tak, že se nedá ani udržet, natož pak nosit.  To jsme nemohli pochopit a stále se dlouho znovu a znovu vyptávali, co tím proboha myslí. Oni vytrvale tvrdili svoje.  A pak jsme některé viděli, jak jsou zde zvyklí nosit svou dlouhou zbraň – tj. úchopem za mušku, pažbou dolů - jak nákupní tašku…

Základ společného výcvikového programu zvláště v počátku tvořil zejména „suchý“ nácvik se zbraní.  Od postoje, míření spouštění nebo nahození a přilícení z pohotovostních poloh, až po nácvik různých střeleckých pozic, přebíjení zásobníků a střelbu z  krytu.  Nakonec jsme se dostali i k praktickým technikám konfrontace v kontaktu a nácviku činnosti při hlídkování a patrole se zbraní.  Bohužel, až příliš často se stávalo, že naši Peršané nadrilovanou dovednost krátce nato na střelnici moc „neprodali“.  Například výměnu zásobníků, kterou jsme je v „učebně“ intenzivním tréninkem donutili zvládat i poslepu, za pár desítek minut většina jich nebyla schopna při samotné střelbě vykonat téměř vůbec (pozn.: glosovali jsme to tenkrát takto – když jsou tito tak mizerní, doufejme, že ve stejné formě jsou v této zemi i naši protivníci…). Lze ale říci, že na konci našeho pobytu (stálo to však nelidské nervy a úsilí) zvládali mnozí účastníci kurzu všechny činnosti jak takž provádět dokonce i pod časovým stresem.

Zprvu jsme plánovali i střelbu na vyšší vzdálenosti (odpovídající snadno konfrontaci v místních rozlohách) – např. 100, 150 a 200 metrů.  Vzhledem k tomu, jaká se ukázaly schopnosti místních budoucích „instruktorů“ jsme naše představy museli radikálně zredukovat, a to na maximálních cca 40 (!) metrů.  Jinak by mnohdy bylo zbytečné vůbec z Sa85 střílet a plýtvat municí.  Té jsme sice viděli statisíce v plných skladech, ale afgánskému velení se první dny zdálo zbytečné střílet „zbytečně taková kvanta“ (tj. např. cca 20 – 30 ran na člověka a den…).  I my sami po vystřílení hezkých pár zásobníků (na testy a trocha skotačení, které jsme si, vzhledem k místním možnostem, nedokázali odepřít) jsme byli již zmíněným generálem Saidem opatrně upozorněni, že „moc střílíme, Afganistán je příliš chudá země na takové rozhazování…“ (a my si mysleli: „ty všechny náboje jsou z Čech jako dar Afganistánu, tak si přeci můžeme trochu zastřílet – například čas od času likvidovat odložené vraky místních taxíků…“).

Pravdou je, že jsme jako určitou formu odreagování využili naplno šancí, jaké nám nabídly doopravdy bezedné místní sklady zbraní, do kterých jsme měli takřka neomezený přístup. A tak jsme ve volných chvílích jen kalili a kalili ze všeho, co se jen trochu méně u nás vidí (do některých opravdových rarit, jako Martini Henry, co jsme zde též v zaprášených koutech přeplněných rozličným materiálem nalezli, bohužel střelivo nebylo…). Akim, který zde byl ve funkci vrchního zbrojíře afgánské policie, jen vždy přišel a okouknul, co mu zas dalšího ke svým hrátkám odnášíme. Charakterizoval to jen výstižným povzdechem v ruštině, když nás jednou přistihl sypat plné pásy z kulometu RPK do okolních kopců: „Kak málenkie“ (tedy něco jako „jako malí“…). Neustál jen, když nás jednou přistihl odsud vláčet několik RPG a k tomu ještě celý kopec různých zajímavých raket do nich. To se i takový těžký flegmatik, jako byl on, nám postavil v cestu a taťkovsky pravil: „Rebjata, eto ne vazmožno, budut problema…“

Srdce a mozky

Ale nebylo to rozhodně jen o zábavě, té tu bylo opravdu málo. Snažili jsme se totiž z tohoto prazvláštního lidského materiálu dostat skutečně, co nejvíce šlo, a to se ukázalo jako opravdu nemalá facha. Bylo to otázkou prostředků pro zvýšení (zde nevelké) vůle něco dokázat.

Samostatnou kapitolou předávané průpravy proto byly tématické závody. Silným motivačním motorem našeho snažení se totiž staly každodenní soutěže v čemkoliv – rozborce a sborce, střelbě – mířené a na čas, atd.  Vítěz totiž za první místo dostával vždy nějaký drobný (zde však velmi prestižní) dar.  Snaha některých o to, dostat tričko, přívěšek či čepici byla až úporná.  Předání se vždy odehrávalo formou co nejslavnostnější události – „dekorování“ před nastoupeným kurzem.   Snaha působit pozitivně byla zřejmá v každém okamžiku.  Snad nikdy jsem nikoho nechválil tak, jako zde.   Nesmělo vám dělat problémy opakovaně plácat po ramenou ty nejnešikovnější a nejtopornější jedince: „Super, exelent…“, kteří nám pyšně ukazovali v papíru dva zásahy z deseti (např. při běžné „mířence“ na vzdálenost 15ti metrů…).  A ihned za svůj momentální výkon urputně požadovali zvláštní cenu. I takové komedie ale patřily k denodenním nástrojům k dosahování našeho cíle.  Přes počáteční odstup a patrnou nedůvěru se tak za pár dní totálně podařilo získat jejich „srdce a mozky“. Prostě vše pro to, dosáhnout svého cíle a i v těchto podmínkách z těchto prazvláštních lidí doslova vydupat maximum.

Byli ale mezi nimi i takoví, co se svému okolí výrazně vymykali. Kupříkladu svou pílí a učenlivostí od počátku vynikal Ahmed, nejmladší to účastník našeho kurzu. Někdo by mohl trochu oponovat, že zde vynikne (vzhledem k místnímu stavu a úrovni) každý jen trochu nadprůměrný jedinec. Ale tento skromný a vrcholně šikovný hoch skutečně „stál za to“ a nikdo by se za něj ani v Evropě nemusel stydět. Makal a doslova hltal každé slovo a donekonečna zkoušel každou techniku a předváděný postup. A nutno říci, že mu to fakt sakramensky šlo. Jednoho dne jsem si povšiml, že po ostrém kamení chodí jen v tvrdých vojenských polobotkách, a to na „ostro“. Obutých jen tak na holých nohách, které měl tuhým okrajem neforemným botek hrozně odřené. Druhého dne jsem mu proto přinesl své nové ponožky, a aby si je tedy obul. On jen vděčně koukl, poděkoval a strčil do kapsy, že jsou to jeho první v životě a tak si je zbytečně nebude ničit a nechá pro lepší příležitost. I to mi vypovědělo něco dalšího o této daleké zemi…

Čachrování s vírou

Také se tu postupně trochu poopravili naše původní, trochu pomýlené představy o fanatických islamistech. Náboženství se tu, jako koneckonců ve všech muslimských zemích stává občas i výrazně vlažnějším. Anebo se dodržuje, jen když se to (jim) hodí. Rozhodně se tu na nás víra vždy vytáhla, pokud se mělo dít něco pro ně méně příjemného (to znamená zpravidla nějaká práce, nebo námaha…). Ramadán se kupříkladu úporně držel, co se týče pracovní doby (tj. nejlépe jen do oběda, ostatní čas se musí věnovat modlitbám…) nebo intenzity výcviku: „je to příliš náročné, o Ramadánu se nejí a nepije a tak jsou všichni slabí…“ Názor se také začal pragmaticky měnit, když jsme zrovna jeli např. do „píexu“, tedy armádní prodejny na některé z místních spojeneckých základen: „Kup nám whisky“ (a já na to:“to nejde, jsi muslim a je navíc ramadán“ a on: vypiju po ramadánu a tak, aby to Alláh neviděl“). Jindy zas nás Akim úporně přemlouval, abychom mu koupili „sasíski“ (tedy v jeho ruštině mínil párky). Můj kolega Karel jej hned varoval: „To je ale vepřové“ a pro větší názornost to doprovodil zachrochtáním… Akim se zvrácenou logikou oponoval: „Eto chorošo – sviňa nevazmožno – dlja minja eto ptica (tedy když se to nehodí, je u nich z vepřového rázem drůbež…). Jindy pak darovaný pornočasopis zas se zářícíma očima vděčně smotali za kazajku, víra nevíra…

Vzájemné vztahy se tak postupem času stávaly srdečnější a přátelštější, což přispívalo výrazně k společnému úsilí. Nakonec, když jsme po týdnech odjížděli, někteří měli v očích nehrané slzy a na všech bylo nejen dle jejich vděku, ale i po skutečně odborné stránce znát, že tento výcvik jim dal nejen (pro někoho v Evropě možná směšnou, na místní poměry však top) míru vědomostí a dovedností. Mimo nebývalého know-how bylo patrné také markantní zvýšení potřebného sebevědomí a všeobecného společenského uznání, nutného k jejich působení v jednom z nepředstavitelně problematických a chudých koutů světa.  Tak jsme doufám i my trochu přispěli k pomoci této zubožené zemi konečně najít klid a příznivější časy.  I my jsme si také trochu šanci poupravit si své životní názory a pohled na svět.  Šmahem někoho odsoudit, to je totiž tak lehké a jednoduché. Život ale bývá složitější, zvláště pak v takových částech světa. Až tady jsme si totiž uvědomili, jak malicherné se zde mohou jevit naše problémy doma a i my jsme mohli mít o něco méně štěstí a narodit se třeba zde.