Přihlásit / Zaregistrovat se
Nejdiskutovanější
26. 08. 2020 | PETR-KLINOVSKY: Dobrý den, ozvěte se na email: Petr.Klinov...
Drogy za volantem? V ČR běžně..
21. 09. 2019 | DONLABUZNIK: Něco o problematice drog za volantem jsem si ...
Komiks na Policista.cz
21. 09. 2019 | DONLABUZNIK: super...
Nosný systém pro pořádkové policisty
16. 04. 2019 | FIBER: Naposledy jsem sem psal 21.05.2017 s dotazem,...
Škatulata ve vedení krajských ředitelství...
11. 01. 2019 | JARDA-JORDAN: Hned mě napadla rozná hláška aneb škatulata s...
ÚVAHA: K POLICII S VÝUČNÍM LISTEM
11. 01. 2019 | JARDA-JORDAN: REPLY:JAN:69479-1:2018-06-26 00:46:46: Ano, a...
Benešovský deník: Vyšetřování skončilo, zapom...
19. 07. 2018 | AF13: S odstupem casu lze konstatovat, ze takova ko...
Rozhovor : ,,Byl jsem pohodlný a to se mi vym...
17. 06. 2018 | JAN: Je velice úsměvné, vysmívat se někomu, že je ...
Jak se stát policejním důstojníkem v Sasku?...
02. 06. 2018 | FFRANTA: Zraněná policistka odstřelila eritrejského mi...
Nošení nožů v Německu
24. 03. 2018 | VETERAN2: REPLY:KREIMAAN:69193-1:2018-03-20 16:26:00: ...
8 dní | APEP: Doporučuji operaci už teď, podle sloupce II. ...
Příprava na fyzické testy
8 dní | TRNKALINKA: REPLY:BOBRAS:74242-1:2024-04-09 22:36:05: Při...
ZOP
11 dní | HAFHAF: Dojíždění je možné všude, na cestak během týd...
Justiční stráž
19 dní | L04GHR: Ahoj, pracuju jako justička pod Prahu pankrác...
Cizina Praha
31. 03. 2024 | CABLE: Díky za info. :)...
Nedoslýchavost, naslouchátka ve službě?
14. 03. 2024 | NOMINISS: REPLY:PATTAS1:74219-1:2024-03-11 23:31:46: Ta...
Já Řscp ty KŘP Praha
26. 02. 2024 | 6-TT: REPLY:ROSOMAK:74183-1:2024-02-05 14:16:23: M...
Započítatelná praxe(MP->služební poměr)
07. 02. 2024 | DABLIK: REPLY:MPCP:74186-1:2024-02-06 17:52:49: k př...
jeg sælger Adderall 30 mg, jeg sælger Hydroco...
04. 02. 2024 | 000000000: Velkommen til vores online butik, hvor du kan...
Sælg Pentobarbital Nembutal (tabletter, væske...
04. 02. 2024 | 000000000: Velkommen til vores online butik, hvor du kan...
Ivan Kolařík: Moje štace v Americe (1. část)
Bylo krásné odpoledne. Špinavým kancelářským oknem pronikaly sluneční paprsky, které malovaly v prachu na stole roztodivné obrazce. Moje blažené hnípání přerušilo neurvalé zadrnčení telefonu. Líně jsem se natáh po sluchátku, ze kterého se ozval vzrušený hlas ženy Máni.
“Ivánku, mám pro tebe radostnou zprávu. Právě přišla pošta. Píšou, že ti udělují Churchillovo stipendium”, zašveholila a pogratulovala mi. Neuvěřitelné se stalo skutkem! Po opakované žádosti o udělení tohoto významného stipendia se mi to tentokráte podařilo. “Hurá!”, vykřikl jsem a šel se podělit o novinu s kolegy. Ti hned našli dobrou záminku, jak zanechat práce a uchýlit se na růžek do restaurace oslavovat. Při pivě mě pak významně poplácávali po ramenou a neustále gratulovali, protože toto stípko, umožňující tříměsíční studium u elitních policejních organizací v zahraničí, jen tak někdo nedostane.
Přemožen odpoledním požíváním alkoholických nápojů jsem se doklopýtal domů, kde na mě dolehla krutá skutečnost. Tři měsíce bez milé ženy Máni, muckání a jejího předobrého vyvařování. Tři měsíce bez rozkošných dětiček, které mě jistě budou postrádat. Tři měsíce v daleké cizině, kde se nevyznám, nikoho neznám a kde je navíc mnohem nebezpečněji než v Austrálii.
Ten večer jsem nemohl „zahnípnout“. V hlavě se mi mlelo páté přes deváté a začal jsem mít ze všeho obavy. Hlavně z té daleké cesty, protože létání z hloubi duše nenávidím. Vždycky žiju představou, že se nějaké z těch miliónů hejblátek v aeroplánu „zedere“, letadlo se zřítí a všichni zahyneme potupnou smrtí. A pak taky díky stípku jsem musel nejen do Ameriky, ale také do Kanady, Německa a Anglie. „Kurnik“, to prakticky znamená být hodiny a hodiny v letadle. Strašné pomyšlení! Dokonce jsem přišel na nápad stípko odřeknout pod záminkou zákeřné choroby. Nakonec jsem ale přece jen zamáčkl slzu a místo obvyklých erotických snů se mi zdálo o přestřelkách s pašeráky drog a o tom, jak se ztrácím v obrovských amerických metropolích.
K mé bezmezné úlevě letoun bez problémů překonal dlouhou cestu přes Atlantik do Los Angeles a já se ocitl v malém, čistém hotýlku v srdci Hollywoodu. “Ať tě nenapadne chodit k oknu”, zněl pokyn zanechaný na papírku kolegou z Melbourne, který v témže hotýlku po několik nocí přespal. “Já to udělal a někdo po mně střílel.” To ovšem neměl dělat, protože na to konto jsem propad děsné panice. Místo chůze jsem se plazil po zemi jako na vojně a chvěl se strachy, kdy nějaký šílenec začne palbu.
“Kde jsi ubytován?”, zeptal se starostlivě sympatický kapitán, šéf Asian Crime Squad z Los Angeles Police Department, když jsem dorazil do jeho kanceláře. Oznámení adresy mělo na ostřílené americké hochy zajímavý dopad. Přestal hlučný hovor, policajti přestali pucovat nádherně chromované zbraně a upřeli na mě zraky. “Tak tam bydlet nemůžeš, protože to je vůbec ta nejnebezpečnější část Hollywoodu”, řekl šéf a hodil mi nablýskaný kolt. “To je pro tvoji bezpečnost”, prohodil jakoby nic a dodal, že mě ihned přestěhují na jiné místo. Pak jsem ještě dostal krásnou modrou bundu s obrovským nápisem LAPD, pistolku jsem si ležérně zasunul za opasek a strach začal neodvratně mizet.
Ještě to samé odpoledne pro mě přijel bourák a dva detektivové v ošuntělých džínsách s šíleně velikýma bouchačkama jen tak šouplýma za pasem mě vyzvedli a zavezli do supermoderního hotelu ve středu města. “S nikým se nebav, nic neplať, z minibaru nic nechlastej”, dali mi poldové instrukce a vysvětlili, že můj pokoj je permanentně pronajat LAPD. K čemu že ho užívaj, se prý raděj nemám ptát. “Čím míň víš, tím líp”, řekl Koreánec Jim. A tak jsem se neptal.
Při pivě, kde se vždycky navazuje pravé kamarádství, jsem ho také s těmi příjemnými amíky navázal rychle. Posléze jsem přišel k názoru, že pivo mají policajti rádi všude na světě a poldové od Asian Crime Squad nebyli výjimkou. Profíci různých asijských backgroundů /různého národnostního původu/ tam „nahrnovali“ jedno za druhým a při té příležitosti mi vysvětlili spoustu věcí, které mi umožnily nahlédnout do amerického psýché. Na otázku, jaktože jsou po zuby ozbrojení, i když nejsou ve službě, mi bylo vysvětleno, že poldové MUSÍ nosit zbraň pořád, protože nebezpečí číhá na každém rohu, a to „od nevidim do nevidim“. Nebýt ozbrojen je krajně nezodpovědné a jako takové pokládáno za služební přestupek.
Jenže vtip je v tom, že snad nikdo se tohoto přestupku nedopustí, protože nikdo nechce zařvat kulkou kriminálního živla. A tak se poldové vyzbrojují těmi nejlepšími zbraněmi, které jsou na trhu k dostání, protože příliš nevěří ve vyfasovaný erár. A pistolky má každý nejméně dvě. A furt je s pýchou ukazujou, furt si s nima hrajou a furt je pulírujou. Co mi také vysvětlili a co mě udivilo, bylo to, že ať mají pistolek kolik chtěj, kriminálníci jsou téměř vždy lépe vyzbrojeni. Těm nechybí v arzenálu samopaly, opakovačky či dokonce bazuky a granáty!
Živlové se nikterak nebojí policejní výzbroje. Čeho se však nadmíru bojí, je obyčejný walky-talky /malá vysílačka/. Tím se totiž může přivolat pomoc v podobě vrtulníků a jiných technik, které pak mohou „dát vofuk“ i těm nejlépe vyzbrojeným bandám.
“Na tu stříkačku, co ti půjčil šéf, raději zapomeň. Ještě by ses mohl dostat do maléru”, řekl Jim a předal mi živly obávanou vysílačku. “Zejtra s námi půjdeš nakupovat a pak na hlídku”, usmál se a spiklenecky na mě mrknul.
Příští den mě z nějakého důvodu zatáhli do obchodu se zbraněmi.“Vyber si co chceš”, nabídnul šéf a hned mi vrazil do pazoury slavný izraelský samopal Uzi za pouhých $1500. Samozřejmě, že jsem si nic nekoupil, co bych s tím také v Austrálii dělal, ale fascinoval mě neuvěřitelný výběr a to, jak vskutku posedlí zbraněmi jsou američtí kolegové.
Po mexickém obědě, skládajícím se ze spousty bobů, po kterých jsem se téměř společensky znemožnil, jsme krásným, jako ze žurnálu vystřiženým LAPD bourákem jeli na obchůzku. Jim, Kim a třesoucí se já. Kluci to zapíchli před obchodní částí Downtown LA a pěšourem jsme se vydali pestrou směsicí davu nejrůznějších národností a roztodivných zjevů. Nejvíce na mě zapůsobili upocení svalnatí černoši se zlatými řetězy kolem krku, náušnicemi, pestrobarevnými klobouky a dlouhými kabátci, přestože byl „pařichvost“.
Netrvalo dlouho, když se oba mladí kolegové vrhli na nějakého asiata a já začal zírat jak to chodí v USA. Rozkopli mu nohy, maníka postavili ke zdi a na ruce mu bleskurychle nasadili „klepeta“. Zatímco Jim muže obratně prohledával, Andy všechno pozoroval s rukou na koltu. Nakonec u chlápka našli malé množství kokainu, což ovšem znamenalo okamžité zatknutí a odvoz na LAPD headquarters. A v TOM právě byla ta svízel.
Nevím co ty kluky napadlo, ale k mojí hrůze mi Jim hodil klíčky od auta a ledabyle řekl: ”Hele, vem ho do auta, my to tady ještě rychle omrknem a budem zpátky coby dup.” No, tak to jsem se teda dostal do pěkný šlamastiky. Já, hubenej, věcí neznalej úředníček musím v želízkách vést zástupy miliónů zlejch lidí nějakýho krajně nebezpečnýho vyvrhela. Co když mi zdrhne? Co když mi někdo namlátí „kušnu“? Kurnik, že sem do tý prohnilý Ameriky vůbec jezdil!
Jak by bylo krásné teďka býti v náruči mé ženy Máni a nemít takhle strašné starosti! Ale samozřejmě, že se nedalo nic dělat. Tož jsem byl hrdina, zavřel jsem oči, aby mě nikdo neviděl a holomka jsem téměř jako ostřílenej americkej policajt dovedl k autu. A nepřeháním když řeknu, že se nikdo ani nad námi nepozastavil a nepozoroval policejní zákrok. Tak jsou na to lidé zvyklí!
Laik se diví, odborník žasne, protože to, co se odehrálo ve vyšetřovně LAPD, bylo pro člověka ze slušné Austrálie neuvěřitelné. Když podezřelého asiata ve vazbě posadili na židličku, narkoman plakal bolestí. Želízka se mu totiž zařezávala do rukou a narušovala cirkulaci krve. Pazoury měl chlápek temně červené a pěkně oteklé. A tak s pláčem prosil šéfa, aby ho zprostil klepet. To se však nestalo, spíše naopak. Způsobená bolest byla trumfem v rukou vyšetřující policie. Šéf s klidem chlápkovi řekl, že ho zprostí okamžitě bolesti, pakliže chlápek slíbí s policií spolupracovat.
Je nabíledni, že kdokoliv ve stejné situaci by nasliboval hory doly. Totéž horentně udělal asiat. Slíbil, že příští den přinese seznam překupníků drog a že se stane policejním donašečem. Šéf, který byl na podobné sliby samozřejmě zvyklý, klepeta uvolnil a chlápkovi temně pohrozil: ”To víš, co se s tebou stane, pakliže se tu zejtra neukážeš? Tak si chlapečku uvědom, že jestliže slib nedodržíš, pošleme pro tebe SWAT team, šoupneme tě do lochu a víš co se ti TAM pak stane. Tam ti velkej černoch s ještě větším pérem ukáže, zač je toho loket. Já vím, já vím, pane”, ustrašeně naříkal narkoman a zapřísahal se, že se ukáže už za časného rána se seznamem. Potom byl z vazby propuštěn.
No tak vám, vážení, musím říci, že se nazítří poživač drog neukázal. Šéf to přešel mávnutím ruky a řekl, že fyzický nátlak je nejlepší strategie jak naverbovat donašeče z řad kriminálníků. Samozřejmě, že se to vždycky nepodaří, ale kvůli tomu se přece nezboří svět. Pak s úsměvem dodal, abych byl večer připraven, protože půjdeme za kulturou - na jazz a balet. “To jsem blázen”, řekl jsem si. “Jazz a balet!“ No to musí být nějaká americká specialita. To moje kulturně založená žena Máňa bude koukat, až jí o tom budu vykládat, pomyslel jsem si a dal jsem se do pucu.
Text: Ivan Kolařík, OAM
Úvod: redakce
Text byl převzatý s laskavým svolením autora ze stránek pozitivni-noviny.cz
Hodnocení článku
Průměrná známka 1 / Celkový počet hodnoceni 1
Počet komentářů ke článku: