Přihlásit / Zaregistrovat se

Login
Heslo

Nejdiskutovanější

Nadporučík Emil Haně: „Črty ze vzpomínek zaži...
26. 08. 2020 | PETR-KLINOVSKY: Dobrý den, ozvěte se na email: Petr.Klinov...
Drogy za volantem? V ČR běžně..
21. 09. 2019 | DONLABUZNIK: Něco o problematice drog za volantem jsem si ...
Komiks na Policista.cz
21. 09. 2019 | DONLABUZNIK: super...
Nosný systém pro pořádkové policisty
16. 04. 2019 | FIBER: Naposledy jsem sem psal 21.05.2017 s dotazem,...
Škatulata ve vedení krajských ředitelství...
11. 01. 2019 | JARDA-JORDAN: Hned mě napadla rozná hláška aneb škatulata s...
ÚVAHA: K POLICII S VÝUČNÍM LISTEM
11. 01. 2019 | JARDA-JORDAN: REPLY:JAN:69479-1:2018-06-26 00:46:46: Ano, a...
Benešovský deník: Vyšetřování skončilo, zapom...
19. 07. 2018 | AF13: S odstupem casu lze konstatovat, ze takova ko...
Rozhovor : ,,Byl jsem pohodlný a to se mi vym...
17. 06. 2018 | JAN: Je velice úsměvné, vysmívat se někomu, že je ...
Jak se stát policejním důstojníkem v Sasku?...
02. 06. 2018 | FFRANTA: Zraněná policistka odstřelila eritrejského mi...
Nošení nožů v Německu
24. 03. 2018 | VETERAN2: REPLY:KREIMAAN:69193-1:2018-03-20 16:26:00: ...
Zmrazení platů 2021-22
3 hodin | NOBODY: Které to jsou? To se mi snad zdá...tak snad n...
ZOP - čas na rodinu
6 hodin | THECORY: REPLY:AF13:71784-1:2020-10-24 16:33:23: Tak j...
Pozice s možnou pracovní dobou a home-ofice u...
11 hodin | : Ahoj, pruzna pracovni doba se tyka jen nekter...
barvocit
včera | MICHECOP: REPLY:CHEERKA123:71779-1:2020-10-23 11:35:51:...
Zdravotní prohlídka 2019
2 dní | NOBODY: Zdravotních bych se nebál, pokud nejsem oprav...
Křupání kolen - artroza
4 dní | APEP: Zdravím, pokud nemáte nějakou určitou diagnóz...
Leidenská mutace - trombofile
9 dní | ADELK: REPLY:TOMENKIS:71733-1:2020-10-14 16:43:00: S...
Odsloužená léta
9 dní | STRANIX: REPLY:OPS:71749-1:2020-10-16 21:30:10: Moc ne...
Žádost o zkrácení lhůty pro možnost znovu abs...
10 dní | APEP: V případě neúspěchu u psychotestů je možné je...
Někdo u OHS Praha IV?
10 dní | STRANIX: Obvod je základ, kterým by si měl projít každ...

Ivan Kolařík: Z Čech až na konec světa…

Znak australské Northern Territory Police
Z Čech až na konec světa. Přesně tak by se mohl jmenovat životní příběh Ivana Kolaříka, muže, který v roce 1968 uprchl před komunistickým režimem do daleké Austrálie, kde se z knihovníka vypracoval na ředitele National Police Ethnic Advisory Bureau, což je australská obdoba naší Cizinecké policie. Svou kariéru v řadách australské policie pak završil v roce 2004, kdy mu bylo uděleno vysoké australské státní vyznamenání Order of Australia Medal (Řád Austrálie). A protože byl Ivan Kolařík nejen dobrým státním úředníkem, ale je i skvělým vypravěčem, přináší server Policista.cz několik jeho vzpomínek nejen na českou policii před 20 lety.
Znak australské Northern Territory Police | Foto: www.nt.gov.au

Služba vlasti odrodilce



Musím se přiznat, že jsem nenapravitelný odrodilec. Chatrnou čestinu przním anglikanismy a to snad ještě více, než se dělá v Česku. A to je co říct! S manželkou konverzuji lámanou češtinou, s dětmi výhradně anglicky. Na české filmy se nemohu dívat, pakliže nejsou opatřené anglickými titulky, protože soudobé češtině zkrátka nerozumím. Hlavně těm sprostým slovům. Po čtyřiceti letech života v Austrálii na rodnou hroudu zůstaly zamlžené vzpomínky, které se nostalgicky oživí u piva. O českou politiku jsem se přestal již dávno zajímat a za srdce mě chytne ješte tak česká klasická muzika a písničky Jiřího Suchého. A přece, navzdory tomu, že jsem mrzký odrodilec, jsem se zatetelil štěstím, když mocný poryv listopadové vichřice v roce 1989 odvál železnou oponu rozdělujíci svět a dal šanci lidem znova žít, jak se sluší a patří v opět svobodné, demokratické zemi.



Odrodilec, neodrodilec, když se neuvěřitelné stalo skutkem a bolševik měl šmytec (jak však víme, bohužel ne na vždycky), vydal jsem se po mnoha letech na “obchůzku” do rodné hroudy.




Praha, pět měsíců po sametové revoluci, mě přivítala rozkvetlými šeříky a šťastnými lidmi, kteří nikdy nevěřili, že se jednou budou moci zbavit okovů komunismu. Neuvěřitelná euforie vládla zemi. Do nedávna ujařmený národ se smál, veselil, lidé k sobě náhle byli vlídní, ohleduplní a plní optimismu nadšeně plánovali lepší zítřky pro sebe a své děti.




Plánovala i federální vláda. Jak zotavit zdevastovanou ekonomickou základnu země, jak zdemokratizovat zatuchlou státní byrokracii a nefungující síť státních podniků a služeb. Jedna z priorit plánovaných změn byl lidmi tolik obávaný a nenáviděný policejní aparát republiky. Změny se odehrály i během mé návštěvy tehdejšího Československa. K veliké úlevě občanů byla šmahem zrušena Stb. Toto oslavovali nejenom občané, ale i ‘normální’ příslušníci policie, hlavně pak profesionální příslušníci policie kriminální, kteří takřka přes noc „podědili” špičkové technické vybavení včetně černých automobilů značky Volha, na které měli lidi neblahé vzpomínky. Začalo se také seriózně uvažovat o tom, jaké policejní programy a strategie fungující na Západě by se mohly převzít a přizpůsobit českým podmínkám.




Své nové kolegy od fochu jsem navštívil na jejich pracovištích během své návštěvy mnohokrát. K mému údivu mi kolegové upřímně pochválili moji ryzí pražskou češtinu i s jejím typickým ‘zpíváním’. Chtělo to ovšem hodně piv ochotně placených českými poldy, abych se uvolnil a dal průběh jadrné češtině, kterou jsem dodnes nezapomněl a kterou oni velice ocenili. Během jedné z našich dlouhých diskuzí, které se vedly většinou v silně začouzené hospodě „U policejního hejtmana” o tom, co by obrozená policie měla v zemi ve prospěch společnosti dělat, dostal silně pijící plukovník Hrzán úžasný nápad, že bych jim mohl do Prahy na nějaký čas přijet předat své zkušenosti. Zkrátka přišel na nápad, že bych měl do Prahy přijet na několikaměsíční služební cestu a pomoci Československu založit tak zvanou Cizineckou policii. Slovo dalo slovo, připili jsme si na to a papaláš slíbil, že to na příslušných místech zařídí, „protože teď se dějí historický změny a je nutný se obrátit na Západ o pomoc.”




Zkraje jsem si myslel, že jde jen o takový pivní žert, na který se ráno, když se hlavinka opět dá do původního pořádku, zapomene. Ale jak jsem později zjistil, mýlil jsem se. Vůbec mi to však nevadilo, protože, byť odrodilec, návštěva Prahy mě pěkně vzala za srdce a řekl jsem si, že jestliže je v mých možnostech něco pro rodnou zemi udělat, rád pomohu. Proč ne? Je to tak trochu moje povinnost, že ano. Nějaké zkušenosti s podobnou věcí mám z Austrálie, tak o co jde! A kromě toho mi v Praze děsně chutnala strava a české pivo. O ženských nemluvě! Příležitost jako vyšitá, řikal jsem si.




Plukovník Hrzán se činil. Za několik měsíců přišlo oficiální pozvání z Ministerstva vnitra spolu se žádostí o praktickou pomoc nově obrozené Československé republice při zakládání demokratických policejních struktur, zejména při zakládání Cizinecké policie. Zatetelil jsem se radostí a přes byrokratický aparát viktoriánské policie jsem poslal žádost premiéru státu Victoria s doporučením, že by Austrálie měla žádosti vyhovět a na tři měsíce mě uvolnit pracovat na projektu ustanovení Cizinecké policie v Československu.



Můj tříměsíční plat a expertiza by byly věnovány novému demokratickému Československu vládou státu Victoria. Premiér velkoryse doporučení schválil a já začal plánovat služební cestu pomáhat vlasti. Plukovníku Hrzánovi jsem nejenom poděkoval za vykonanou službu, ale také dal na vědomí, že na federálních úřadech požaduji pouze zpáteční letenku a příspěvek na stravné, jehož výše by měla být ustanovena podle platných předpisů. Na bydlení jsem peníze nevyžadoval, protože bych bydlel v Praze u maminky. Můj plat, jak bylo schváleno premiérem, by byl vyplacen Austrálii. Všechno jasný. Jen naplánovat datum odjezdu a všechno je v pohodě, jak se říká správně česky.




Čas vesele ubíhal, já měl takřka zapakováno, s manželkou jsem měl nesčetné večeře na rozloučení, zpráva o nezištné pomoci Austrálie Československu proběhla sdělovacími prostředky a …stále nic. Dva týdny před předpokládaným odjezdem jsem bombardoval Prahu zoufalými dopisy. Co se děje? Kde je letenka? Mám sbalíno, jen odject. Žena a děti jásají, že se mě na tři měsíce zbaví, že je nikdo nebude sekýrovat! Tak kde to k sakru vázne?
Ticho po pěšině…Československo mlčelo jako zařezaný.




Nakonec došel dopis. V ušmudlané obálce, strojem naťukaná jedna věta na zažloutlém papíru sdělující, že díky nedostatku financí se moje služební cesta do Československa nemůže uskutečnit. Bližší údaje podá Československý zastupitelský úřad v Austrálii. Tečka. Konec.




Tak takovému jednání jsem nemohl uvěřit. Následovalo trpké zklamání a korespondence s kamarádem plukovníkem, který se propadal hanbou a neměl dostatek slov na omluvu. Řekl mi, že se tak rozčílil, že málem se vším praštil a z policie rezignoval. Na ministerstvu mu prý nikdo nedal vysvětlení, proč pan ministr moji služební cestu zamítl.





Případu se ochotně ujala v té době československá ambasadorka v Austrálii, Dr Moserová. Zkoušela, zkoušela, ovšem marně. Nakonec mi s omluvami zavolala a řekla, že mi nemůže podat žádné bližší vysvětlení, protože Vnitro zkrátka a dobře vůbec neraguje na její korespondenci v této věci. Že by v obrozeném Československu přežívaly staré struktury? Teď, po sedmnácti letech po sametové revoluci víme, že tomu tak bohužel je.





Rok či dva po mojí zamítnuté služební cestě do Prahy zavítal na služební cestě do Melbourne impozantní český politik s prošedivělou hřívou na hlavě, moderními brýlemi a s knírkem. Tento pán byl hostem české a slovenské komunity, ke které v Sokole promluvil starostlivým hlasem s neklamnou dikcí učitele. Návštěvy využil k tomu, aby krajanům pěkně pomaloučku a srozumitelně vysvětlil a objasnil důležité politické změny v naší rodné zemi a zodpověděl všetečné otázky lidí prahnoucích po informacích. Když se jeden pán zdvořile otázal, jak je to s restitucí a jestli má právo na vrácení komunisty ukradeného činžáku, distingovaný politik se trochu zakabonil a pak benevolentně, opět pomalu a zřetelně vysvětlil, že je nemorální, aby se emigranti, kteří se na tom materiálně mají tak báječně, že mnozí vlastní až tři domy, zajímali o restituci majetku, zatímco Československo potřebuje každý halíř, aby se vzpamatovalo z ekonomického marastu zapříčiněného komunistickou vládou.


Po hlasitých protestech krajánci vzácnou návštěvu přestali poslouchat a s nadšením se vrhli na vychladlé párky a teplající pivo. Kupodivu po skončení informačního večírku z nějakého záhadného důvodu nikdo netleskal…


Vyhledal jsem tenkrát tohoto prošedivělého politika a v rychlosti mu vysvětlil situaci ohledně nesplněné touhy pomoci rodné zemi. Vyslechl mne, potom se na mne svrchu podíval, jako se učitel dívá na neposedného školáčka, a monotónním hlasem utrousil jednu větu: „ A čemu se, pane, divíte? Když vám řekli, že na vaši cestu peníze nejsou, tak asi nejsou.”

A tak skončilo moje odhodlání nebýt nenapravitelný odrodilec a něco pro zemi, ve které mám kořeny, užitečného udělat. Cizinecká policie nakonec úspěšně založena byla i bez mé pomoci. Jenom jsem se pak styděl vysvětlovat postoj tehdejší federální vlády mým nadřízeným v Austrálii. Nestačili kroutit hlavami…

 

Text: Ivan Kolařík



Úvod: redakce

Text byl převzatý s laskavým svolením autora ze stránek pozitivni-noviny.cz

Vložil: Ivan Kolařík
Publikováno: 14. 11. 2009


Hodnocení článku

Známka článku Průměrná známka 1 / Celkový počet hodnoceni 1



Diskuze ke článku

Diskuze Počet komentářů ke článku: 11
Diskutovat ke článku.