Jednorázový poutací systém

Tato situace však pokračuje...

Všude kolem po zemi se nyní povalují nehybné siluety. „Jisti mě“. Jeden ze strážců zákona ukládá zbraň do pouzdra a vytahuje kovová pouta. Ty s cvaknutím končí na rukou prvního z pachatelů. Blýskající „náramky“ kolegy se zaklapávají na zápětí druhé kriminální osoby krátce nato. Co ale teď? Zbývají ještě tři nezajištěné osoby a prostředky na jejich zajištění bolestně chybí…

Absence vhodného prostředku

Taková situace není pro mnohé zkušené policisty ničím zcela novým. Podobná záležitost se totiž během jejich služby „na ulici“ jistě odehrála již několikrát.  Problém absence skladného prostředku, který by v takových prekérních případech vhodně doplnil klasická služební pouta, se v policejním výkonu ukazuje jako čím dále aktuálnější. Když není čím, tak se zkrátka nedá... Případy, kdy je nutné takzvaně „omezit na osobní svobodě“ větší počty lidí,  nejsou přitom zrovna řídké. A nemusí zrovna jít o některé masové akce jako demonstrace,  fotbalová utkání a rozličné „čekteky“. Organizování pachatelů trestné činnosti do větších skupin se v poslední době stává naprosto běžným jevem a nemusí to ani zrovna být příběh o nějakých mafiánských syndikátech. Zkrátka ve dvou (a více…) se to lépe táhne. Nezřídka je proto i při poměrně rutinním policejním zákroku zapotřebí dostatečné množství vhodných pomůcek, jež by v terénu dávala možnost alespoň na čas zastoupit běžně užívaný standardní prostředek.

V historii souvisel úkon poutání především s potřebou zajišťování zajatců a vězněných osob. První kovová pouta dnešního typu vznikala zároveň s prvními pořádkovými a policejními sbory. Nejprve byla určena pro uvězněné a jejich transport, později i pro zatýkací akce. Zprvu šlo o značně primitivní,  těžké a nekompaktní pomůcky.  Současnou podobu dostaly přibližně až počátkem minulého století. V rámci bezpečnostních sborů ČR jsou základním „donucovacím prostředkem“, užívaným pro omezení pohybu (tedy zabránění v útoku či v útěku) kovová pouta Ralk. Ty jsou již ve službě po dlouhá desetiletí.  Jsou na ně velmi rozličné názory – podle někoho jde o solidní prostředek osvědčený dlouhodobým používáním,  jiní zas poukazují na žhavou nutnost obměny za nějaký modernější policejní „vercajk“. Jedno je ale zřejmé – mít najednou u sebe více takových tradičních kovových pout,  jež nejsou zrovna nejlehčím předmětem, je během služby prakticky nemožné. Jak četní odborníci z bezpečnostního sektoru, tak i valná většina běžných policistů se proto vzácně shodují v jednom názoru. V tom, že doba již plně dozrála pro plošné zavedení nového doplňkového vybavení. Volá se po vhodném moderním prostředku, který by optimálně řešil výše zmíněné, mnohdy dosti svízelné situace.

Plasty v akci

Zájem o vhodné doplňkové zneschopňující vybavení, které by alespoň načas zabezpečilo kriminální osobu nebo omezilo řádění běsnícího násilníka,  není rozhodně ničím novým. Poptávka vyvstala po nějaké nové služební pomůcce - jednoduché, laciné a přitom potřebně funkční a praktické. Tak lehké a kompaktní,  aby mohl mít policista permanentně u sebe najednou i více kusů, aniž by však byl nějak významněji omezován při výkonu služby. Absence podobného vybavení nebyla pochopitelně pouze české specifikum,  s podobným dilematem se v průběhu let potýkali policisté prakticky po celém světě. Na počátku 90. let se v USA zjevně nechali inspirovat jednou běžně užitnou pomůckou – a to stahovacími páskovými spojkami,  vyrobenými z umělé hmoty.  Šlo o prostředek,  do té doby převážně používaný pro uchycení a fixaci rozličných věcí (například rajčat k opěrné tyči).  Princip je jasný – na jednu stranu lze „stahovák“ utáhnout,  zpět jej však už nelze povolit ani velkou silou … Následovalo uzpůsobení tohoto principu pro zcela nové účely – provizorní poutání lidí.

Nové pásky byly proto místo plochého profilu opatřeny mnohem odolnějším tvarovaným průřezem a  „zámek“ byl uvnitř doplněn o zadrhovací plíšek pro dokonalejší fixaci po zatažení. Tak vznikly tzv. „Flex Cuf“. Tato praktická policejní jednorázová pomůcka se poté počala stále plošněji prosazovat v bezpečnostním sektoru. K prvnímu většímu užití došlo roku 1992 v Los Angeles v průběhu obrovských rasových nepokojů. Alternativní pouta se v situaci,  kdy v amerických ulicích zuřila regulérní válka a počty zadržených osob šly údajně až do tisíců,  podle všeho osvědčila. Vzhledem k nevelké hmotnosti a možnosti mít u sebe až desítky kusů je také časem začala užívat i US armáda, zvláště pro speciální protiteroristické operace. V následujících letech pak došlo k zpopularizování a postupnému rozšíření této zajímavé novinky do celého světa. U nás se podobná plastová pouta začala oficiálně objevovat u policejních jednotek až v souvislostmi se dvěma masivními bezpečnostními akcemi na přelomu století – zasedání Mezinárodního měnového fondu a o něco později Summitu NATO. Nutno říci, že první klony takových pout nedisponovaly podobou ani vlastnostmi svého amerického pravzoru – zprvu vlastně šlo pouze o běžné černé průmyslové zatahovací pásky, ze kterých se fyzicky disponovanější osoby měly šanci poměrně snadno dostat. Až v posledních letech se počaly objevovat o něco dokonalejší a odolnější prostředky, od počátku cílené pro účely policejního užití.

Zásadní nevýhoda

Lze říci, že takové plastové „jednorázovky“ sice plní svůj původní účel (tedy mají na určitý čas provizorně zabezpečit zájmovou osobu do doby, kdy budou k dispozici standardní kovová pouta), jinak však trpí četnými neduhy. Ty z nejstarších pout jsou tvořené jen jedním velkým okem, které se navléká přes obě zkřížené ruce, a to činí fixací problematickou. Po jen ledabylém stažení například stále existuje dost reálné riziko osvobození šikovnějšího pachatele. Zvláště pak toho, obdařeného útlejší rukou (což je zvláště případ žen…). Vzhledem k tomu,  že pro svou tuhost jen ztěží kopírují křivku zápěstí, při maximálním utažení zas mohou osobě doslova odumírat ruce. To ale nejsou ty největší nedostatky,  které v praxi plastovým poutům vyčítá stále více uživatelů. Většině z nich totiž působí nemalé starosti především jejich poměrně malá skladnost.

Tuhý charakter pout totiž dovoluje přenášení pouze dvěma základními způsoby.  Za prvé v rovné formě,  to znamená kdy jsou pásky ještě neprostrčené zámkem. Ty se pak o něco pohodlněji nosí souběžně s opaskem, za poutky kalhot nebo přes rameno zastrkané v taktické vestě. To sice ve skutečnosti znamená o něco schůdnější přenášení, ale za to je bohužel placena nepříjemná daň – donucovací prostředek je až tragicky nepřipravený k okamžitému použití. Pro aplikaci pout je v takovém případě nutným zlem poněkud obtížná následná manipulace. Ve stresu kritických okamžiků zákroku a navíc ve služebních zásahových rukavicích opravdu nemusí být navlékání konce úzkou štěrbinou zámku zrovna jednoduchý a rychlý počin. Druhou variantou je potom jakési „předpřipravení“ pásků do kruhové podoby (některé z firem takto upravené smyce již dodávají a ty navíc pak spínají po dvou,  tedy na každou ruku zvlášť).  Taková varianta potom v praxi způsobuje zas jiné podstatné obtíže - objemný neskladný svazek nelze nikam umístit „dovnitř“,  takže zbývá jen jediné.  A to připnutí okrouhlých smyček někam vně k výstroji. Uživatel pak obvykle na boku vláčí něco značně nekompaktního, podobného haldě „olympijských kruhů“. Ty nejen během pohybu nepříjemně chřestí a v nejméně vhodných chvílích překáží,  ale snadno se také zachytávají o zbraň,  výstroj  nebo předměty v okolí. Nezřídka se také už stalo (a to jak při výcviku, tak dokonce už i v ostré akci),  že některý z bojovníků, náhodně zaháknutý takto zavěšenými pouty o kliku, či jiný vyčnívající předmět, byl překvapivě mrštěn zpět či dokonce rovnou padl K.O. k zemi. Takové humorné příběhy však patří spíše do pořadu skryté kamery, než do rizikových akcí, kdy se jakékoliv chyby mohou snadno platit lidskými životy.

Praktický pomocník zákona

Právě proto vznikala stále zřejmější poptávka po podobném jednorázovém služebním prostředku, který by však byl mnohem skladnější. Snahou tak bylo najít materiál, který by byl potřebně pevný, ale mnohem pružnější. Řešením se ukázaly speciální silonové popruhy, podobné těm, které se například užívají v horolezectví. Jsou dostatečně flexibilní a snesou zátěž  stovek kilogramů v tahu a dokonce disponují velkou rezistencí vůči trhu. Následně se tak počaly objevovat pokusy o realizaci podobné myšlenky v praxi. To ale také vyžadovalo vynalézt vhodný zámek – nějaký mechanizmus, který by umožňoval snadné zatažení  pout na rukou, bez šance jejich následného povolení. Právě to se však stalo příslovečným kamenem úrazu. I přesto,  že se o realizaci v průběhu let pokoušelo mnoho renomovaných firem, výsledek býval stejný – uzamykací část většinou neobstála v průběhu reálných testů, prováděných policejními odborníky. Všechny dostupné výrobky při opakovaných zkouškách končily vesměs stejně – pouta se v zámku výrazně povolila až následně došlo k osvobození osoby. Pokud byl totiž vybrán opravdu fyzicky disponovaný figurant, který dokázal navíc „zatnout“ a překonat i silnou bolest (což by motivovaný člověk, který má „nakročeno“ na hezkých pár let v kriminále, zřejmě rád podstoupil…), tkanice se vždy po chvíli vytrhla ze středového úchytu. A to i v situaci, kdy byla umístěna (jak to koneckonců má být) v poloze za zády.

Už jakoby se zdálo, že v případě „šňůrkových pout“ jde o naprosto slepou uličku. Přesto tento nápad zůstával stále lákavým, protože právě kvalitní odolná pouta, kterých by šlo do jedné kapsy vecpat spousty kusů, by byla v praxi obrovskou devizou. Proto se do pokusu o realizaci tohoto problému nakonec pustila také pražská firma ESP, známá svými   značkovými teleskopickými obušky. Následoval poměrně dlouhý vývoj se spoustou neúspěšných pokusů. Tvůrci téměř po tři roky pendlovali mezi dílnami, designérem a konzultanty z řad zkušených policistů. Při následných testech se pak „věšeli“ na další a další vytvořené prototypy. Jeden z majitelů firmy ESP se totiž rozhodl, že zcela hotovo bude, až komplet spolehlivě udrží jeho váhu ve vzduchu - což při jeho dobrých 120 kg je tah, který lze v pozici s rukama za zády vyvinout jen sotva. Jeden ze zkoušených systémů nakonec slavil dlouho očekávaný úspěch. Zcela ojedinělá konstrukce rotujícího kovového čepu se stranovým bodcem, fixovaného v plastovém korpusu gumovým špalíkem byla konečným řešením.

Od počátku zde ale nešlo jen o vznik samotných kvalitních pout, ale i dalšího souvisejícího služebního příslušenství. Například se musel vyřešit způsob jejich snímání. U starších plastových předchůdců totiž při tomto úkonu velmi často vznikal nemalý problém a mnozí uživatelé zde postrádali laciné a jednoduché řešení. Pro osvobození zajištěné osoby byly do té doby zapotřebí speciální střihací kleštičky. Ty byly jen málo dostupné, pro policistu na ulici celkem rozměrné a ne zrovna laciné. Snímání pomocí běžného nože, ořezávajícího odolný materiál poblíž tepen bylo nanejvýš rizikové (pozn.: v praxi se udál i neblahý případ, kdy ostří policistova nože během takového „osvobozovacího aktu“ náhodně sjelo a spoutaný delikvent byl bodnut do zad …).

Od počátku v ESP byla zřejmá potřeba speciálního jednoduchého doplňku pro rychlé,  snadné a přitom naprosto bezpečné propouštění z nových pout. Časem tak vznikl nevelký důmyslný plastový přívěšek, nepřevyšující cenou jedny tyto pouta (tzn. něco kolem velmi přijatelných 30ti korun…), který díky skrytému ostří dokáže sejmout pouta bleskově a přitom bez jakéhokoliv ohrožení všech kolem. Také se následně vytvořily speciální kontejnery pro umístění složených pout pro všechny ty, kdo nechtějí svůj služební prostředek jen tak převalovat v kapse. A pak o něco později se stal cílem vývoje i zásobník na mnoho kusů pro masové nasazení pořádkových jednotek a též výcviková „červená“ verze nového donucovacího prostředku. Vznikly tak nejen nová pouta, ale hned celý důmyslný komplexní služební systém, který má podle předních odborníků z bezpečnostního sektoru nemalé perspektivy. A to nejen u nás. Zájem ze všech koutů světa znova a znova dokládá, že cesta k novému vybavení byla správná…

Raritní test

Zdaru nového donucovacího prostředku daly nedávno zapravdu i nedávné,  velmi reálné testy konané v rámci speciálního výcviku. A to nejen ty oficiální – pro výběrové řízení k Policii ČR musely tyto pouta absolvovat celou řadu náročných oficiálních atestů (ukázalo se např. že výrobek vydrží i nečekanou zátěž nad 200 kg!). Ale nezústalo jen u laboratorních zkoušek. K ověření potřebné kvality byl také kdysi například vybrán jeden vyhlášený silák, příslušník jedné zvláštní složky. Šlo o natolik fyzicky disponovaného člověka,  jakých je v populaci skutečně jen málo. Měl simulovat odolného gaunera, který se za každou cenu hodlá z pout dostat (má kupříkladu nevábnou vyhlídku na desetiletý trest…) a tak podstoupit ojedinělý „souboj“ s tímto novým taktických vybavením. Nutno říci,  že situace mu byla poněkud ulehčena o to,  že jeho ruce byly na zápěstí před tímto neobvyklým testem pečlivě omotány změkčující ochrannou vrstvou, aby mohl vyvinout maximální tah dle největších možností svého extrémně trénovaného těla.

Po pečlivém nasazení pout z dílny ESP mohla tato ojedinělá zkouška začít. Figurant zabral napřed jen málo a pak už plnou silou. Naběhlé svaly,  žíly vystouplé jak provazy - zdálo se téměř,  že pouta explodují. Okolní diváci začali ustupovat doslova jak ve známé scéně s procitajícím Golemem. Nakonec se ozvalo výrazné rupnutí. Někteří z lidí kolem typovali utrženou tkanici,  jiní zas rozlomení zámku. Byla to však, jak se později ukázalo, ošklivě zlomená kost v ruce tohoto doslovného Terminátora. Opravdu jen málokdo z přihlížejících čekal,  že „provázkový“ materiál a poměrně subtilní konstrukce dokáže tak výrazně zvítězit nad hraničními schopnostmi člověka. Navíc,  jak sám „tester“ později uznal,  bez spodních vycpávek na rukou by podobnou sílu mohl sotva jen někdy vyvinout (i když jde o velmi odolného „válečníka“,  který skutečně umí bolest přemoci a přes všechny ochranné vrstvy zbyly na zápěstích hluboké,  dlouho hojící se fialové rýhy).

Zmíněný test tak dává potřebné záruky, že tato nová výbava může být velmi spolehlivým pomocníkem pro všechny z těch, kteří v rámci své profese vykonávají činnosti, ve kterých může být kvalita zabezpečení rizikové osoby být až životně důležitou. Dosavadní nadšené ohlasy svědčí o tom, že zřejmě jde o přelomový prostředek, který si svými neobvyklými vlastnostmi vydobývá důvěru těch,  kteří jej v budoucnu mohou využívat v rámci ochrany pořádku a zákona.