Nosem proti žhářům

Houkání sirén se nese ulicí. Ještě než hasiči dorazili, na ulici už stojí skupinky zvědavců. Z uctivé vzdálenosti sledují plameny. Ty již zachvátily skoro celý automobil zaparkovaný u chodníku.  V okamžiku, kdy hasičské auto brzdí pár metrů  od požáru, plameny šlehají na střechu. Ještě před chvílí tam stál luxusní  vůz, jehož pořizovací cena se snadno dotkne dvou milionů. To ví nejen majitel, ale i hasiči. A záhy to zjistí i pojišťovna, u které byl vůz jistě pojištěný. Nyní se však z elegána silnic stala ohnivá koule.  
Žár od ohně je takový, že nátěr na  kandelábru pár metrů od hořícího auta se začíná opalovat. Z hasičské cisterny vyskakují  muži v ohnivzdorných oblecích, během okamžiku vytahují hadice a na hořící vrak začíná padat sprška vody.

Foto 1: Požáry automobilů jsou častým důvodem k zásahu a tedy i k vyšetřování
Foto 2: Psí nos nemohl chybět i při vyšetřování příčin požáru pražského Průmyslového paláce

Pár vteřin po zasahujících hasičích na místě brzdí druhý automobil s majáky. Z něj vystupuje  mladý muž v hasičském oblečení. Zpovzdálí se dívá na hořící vůz a sleduje práci svých kolegů. Už by ani nedokázal spočítat, kolikrát byl svědkem tohoto divadla. Přesto si znovu uvědomuje, že oheň a jeho síla mají jistou magii, která se neokouká. Jeho kolegové už mezitím končí práci. Z chladnoucího vraku stoupá pára. „Na takové auto do smrti nevydělám,“ probleskne hlavou hasičského vyšetřovatele v okamžiku, kdy se pouští do práce. „Tak se podívejme, na co jsi, krasavče,  umřel,“ oslovuje v duchu ohořelé trosky hasičský vyšetřovatel, kterému budeme říkat třeba Radek Kislinger.    
Již při prvotné obhlídce zkušené oko vidí, že oheň se šířil z kabiny. Motorový prostor zůstal díky přepážce  uchráněn před největším žárem. Hasič tedy očima hledá místo, kde je vše nejvíce prohořelé a zuhelnatělé. Za chvíli již vidí, že nejvíce ohořelé je místo, kde kdysi byla elegantní palubní deska, středový sloupek s rádiem, navigací a bůhvíjakými vymoženostmi. Sem soustřeďuje svoji pozornost.

Jak najít důkaz

Interiér vozu je sice celý jeden velký škvarek, ale v těchto místech je to nejhorší. Zkušené oko to vidí. Oheň v tomto místě působil nejdéle. Tady někde to tedy začalo. Pomalu zkoumá tlustý kabelový svazek, který vede z motoru do kabiny. Izolace je na něm spečená, Kislinger si na něj svítí baterkou a centimetr po centimetru jej prohlíží. Tady někde by to mělo být. Hledá místo, kde by vznikl zkrat, který by požár vysvětloval. Ale nikde nic. Prohlíží tedy menší svazek drátů, který z toho tlustého odbočuje. Na jednom místě se kabely docela ostře lámou o hranu a mizí kdesi v utrobách vozu. „Tady by to mohlo být. Že bys, krasavče, umřel na tak banální příčinu? To by byla smrt hodná dvacetileté škodovky. To přece není nic pro tebe, “ říká si hasič a snaží se ve spečené směsi materiálu najít místo zkratu „Prodřená izolace, zkrat o kostru, následný požár,“ potichu si říká hasič. Ale zní to pořád jako otázka, nikoliv jako konstatování.
Něco se mu totiž na celé situaci nezdá. Kabely jsou sice trochu jiné, mohla by to opravdu být závada na elektroinstalaci. Koneckonců, ta se nevyhýbá ani těm nejdražším autům. Ale intuice mu říká, že tohle vysvětlení se nehodí. Jenže intuice je málo. A hlavně: není to soudní důkaz. 

Hasič ještě chvíli hledí do vyhořelého interiéru luxusního vozu a pak se obrací na policisty. Ti dorazili na místo chvíli po něm a nyní stojí tiše za ním a sledují ho. „Myslím, že je potřeba zavolat psa,“ říká mužům zákona. Mladší z nich vypadá, že příliš nechápe, k čemu tady může být pes. Jeho starší kolega ale už podobnou situaci zřejmě někdy zažil. Odchází kousek stranou a vysílačkou se hlásí na své operační středisko. Pak říká: „Prosím tě, hasiči sem chtějí psa. Takového toho, co hledá v požárech. Pošli ho sem.“ Z vysílačky se ozve nějaké zachrchlání, které však policistovo ucho umí přeložit. „Vysílá ho, musíme počkat,“ říká směrem k hasičskému vyšetřovateli i svému kolegovi. Všichni se rozcházejí ke svým vozům.

Čeká se na psa. Jeho šikovný nos může napovědět, co se tady stalo. Nejedná se totiž tak úplně o málo. Majitele či pojišťovnu totiž tenhle ohýnek vyjde skoro na dva miliony. A to už nejsou  zanedbatelné peníze. Takže by bylo dobré vědět, proč ten bourák vlastně shořel. A hlavně, jestli tomu někdo nepomohl.  

Čtyřnohý specialista má rychle jasno

Když dorazí policejní pick-up, řidič a psovod v jedné osobě si prohlédne ohořelý vrak. Po krátké konzultaci se svými kolegy a hasičským vyšetřovatelem se vrací do svého vozu. Za chvíli již s ním na silnici stojí i fena německého ovčáka, můžeme říkat třeba Caira. Statná ovčanda se okamžitě rozhlíží.  Pak uvidí vrak vozu. Okamžitě upoutá její pozornost. Caira vrtí ocasem a na vodítku se natahuje k místu požáru. Evidentně ví, co se bude dít, a evidentně se do práce těší, sálá z ní elán a veselí. V tom okamžiku je na místě v této náladě zcela jistě jediná.
Psovod s Cairou přichází tak na dva metry k autu. Krátce ji poplácá, odepíná vodítko a ještě než dozní jeho „hledej“, fenka už čichá u ohořelého auta. Nos má u asfaltu a postupně jej zvedá podél karoserie nahoru. U toho si vesele vrtí ocasem. Je vidět, že ji práce baví. Postupně vůz pečlivě obchází, tempo zmírňuje u kol a podběhů, které kontroluje obzvlášť pečlivě. Když hledá kolem motorového prostoru, několikrát si stoupne na zadní a nos strká nad motor. Natahuje vzduch, ale pokaždé zase skočí dolů a pokračuje v obhlídce. Teď už zvenku obešla celý vůz. Snad ani nečeká na psovodův posunek a už přední část jejího těla mizí uvnitř vraku. Ještě stále má zadní nohy venku, ale už je i slyšet, že má něco, co ji zaujalo. Caira slyšitelně nasává vzduch a ocas švihá vzduchem čím dál rychleji. Pak se ozve škrábnutí drápů o podklad a fena začíná zuřivě hrabat v místech, kde pýcha autosalonů měla ještě před pár hodinami středový sloupek. Pes značí stejné místo, které předtím prohlížel hasič. Záhy je na místě psovod. S hlasitým chválením dává Caiře míček a ta si jej za veselého hopsání odnáší si stranou.
Nyní je to jasné. V interiéru vozu někdo rozlil hořlavou látku a s její pomocí vůz zapálil. Hasič odebírá vzorky z místa, které Caira označila. Ty pošle na expertizu do ústavu. Luxusní auto někdo úmyslně zapálil. Jde-li o pojišťovací podvod, či naopak o pomstu majiteli, to už je nyní práce pro policii.  Po několika dnech přichází z laboratoře výsledek analýzy. Ve voze někdo rozlil a zapálil automobilový benzin. Caiřin nos se tedy nemýlil.
 

Psi v tom prostě umí chodit

Jak vysvětluje policejní psovod Radek Laušman, výcvik psa pro detekci akcelerantů trvá přibližně 10 týdnů. „Vše začíná tak, že se pes učí označovat různé hořlavé látky v normálním prostředí, a to i ve velmi malém. Poté se je učí nacházet přímo na požářišti a učí se také nacházet je i poté, co byly vypáleny.

Radek Laušman má čtyřiatřicet let. U policie v Hradci Králové pracuje 14 let a je jeden z nejzkušenějších psovodů v zemi, který se v posledních letech specializuje na pachové práce. Výcvikem psů se zabývá již od svých 16 let.  K policii nastoupil  jako dvacetiletý a od té doby pracuje jako psovod a poté i instruktor výcviku ve výcvikovém středisku Býchory. Za roky svého působení u policie vycvičil již více než desítku psů pro různé pachové práce a zároveň se jako instruktor podílel na výcviku několika  desítek svých kolegů – policejních psovodů. Je i jeho zásluhou, že právě v jeho kraji má policie v současnosti z celé ČR nejvíce psů pro hledání požárních akcelerantů. V současnosti má kromě fenky německého ovčáka Cairy, která hledá akceleranty,  také psa pro hledání výbušnin (labradorského retrívra Ernyho) a dalšího, který hledá drogy (německý ovčák Marek). Ostatně s tímto psem právě letos zvítězil na prestižním policejním mistrovství v pachových pracích, které se konalo v 22.–25. září  v policejním výcvikovém středisku v Bálkové. Nyní cvičí také psa hledajícího cadaver (ostatky mrtvých osob). V roce 2001 absolvoval v USA výcvikový kurz u ATF (Úřad pro alkohol, tabák a palné zbraně a výbušniny) pro psovody a psy detekující výbušniny. Asi málokoho překvapí, že psům se Radek věnuje také ve svém soukromí, a to výcviku psů loveckých. Kromě veškerých svých psích aktivit je šťastně ženatý a má dvě děti.

Psí nos je velmi jemný a dokáže odhalit i velmi malé množství látky za poměrně dlouhou dobu. Psí čenich má rozhodně jemnější rozlišovací schopnosti než různé technické detektory. A navíc je schopen se další látky rychle naučit, “ vysvětluje zkušený psí trenér.
Aby nám vše názorně ukázal, nabral Radek nepatrné množství benzinu a vystříkl jej kousek od jednoho z vozů přímo na betonový dvůr policejního střediska v Hradci Králové, kde jsme jej navštívili. Po vypití nezbytné kávy jsme se s ním  a a Cairou vypravili zpět na dvůr. Těch pár kapek benzinu se ve slunečném dni již dávno odpařilo. Přesto Caira během pár vteřin naprosto bezpečně označila místo, kde se benzin nacházel. „Psi hledající akceleranty  u nás nejčastěji označují hrabáním. Začnou hrabat vždy zcela přesně v místě, kde bylo látky nejvíce. Právě tam pak hasiči odebírají vzorky, na základě kterých v laboratoři zjistí, o jakou konkrétní zápalnou látku se jednalo,“ vysvětluje policista.
Místa požárů, kde psi hledají, přitom bývají leckdy velmi rozsáhlá, často jde o celé průmyslové objekty. V těchto místech přitom bývá extrémně nebezpečný a nepříjemný povrch, ostré hrany a střepy. Nezpůsobují si na takových „pracovištích“ časté úrazy? „Možná vás to překvapí, ale nezpůsobují. Psi se poměrně rychle naučí v tomto prostředí pohybovat. Kde je potřeba, pohybují se opatrně a dávají pozor, kam šlapou. Oni nejsou hloupí,“ dodává se smíchem. Při otázce, zda  pohyb na požářišti není pro psy zdravotně nebezpečný dlouhodobě, Radek zvážní. „Základem je, aby psi nechodili na místo požáru, dokud není zcela vychladlé. Psovodi nesmí podlehnout tlaku svých kolegů a často i majitelů    vyhořelých objektů, kteří samozřejmě výsledky chtějí co nejdříve. Pohyb na horkém požářišti s sebou totiž zřejmě zdravotní rizika nese,“ vysvětluje a vzpomíná na ovčáka Feda. „Šlo o jednoho z prvních dvou psů v republice, kteří tady na požáry byli vycvičeni. Byl extrémně často vyžadován, a to i z jiných krajů. Při hledání byl velice úspěšný a měl za sebou ohromné množství akcí. Pracoval skoro nepřetržitě. Bohužel tehdy jsme ještě neměli tolik zkušeností jako nyní, a tak byl nasazován i ne ve zcela vychladlých požářištích. Po 4 letech uhynul  na rakovinu,“ vzpomíná. „Ale od té doby se podobný případ neopakoval. Paradoxem je, že první požár Feda bylo osobní auto, stejně tak jako jeho poslední ohledání. Smutné,“ říká Radek a dívá se někam do dáli. „Dnes máme více zkušeností a je také více psů. Nyní již mají psa na požáry kolegové v každém kraji,“ dodává psovod, který dobře ví, co všechno umí oheň. A lépe než kdo jiný tedy ví, proč je potřeba být ohni a žhářům na stopě.  


Historie požárních čenichů
Zhruba v době, kdy ve východních Čechách začal Radek Laušman  na hledání požárních akcelerantů cvičit ovčáká Feda, v Praze již cvičil svoji fenku Popelku jeho tehdejší policejní kolega Ludvík Pinc. Pražská Popelka a hradecký Fedo byli tedy prvními psy s tímto výcvikem v zemi.  „Není ale pochyb o tom, že myšlenku použít psi k hledání akcelerantů sem do republiky přivezl právě Ludvík,“ říká o svém kolegovi Radek Laušman.
Ludvík Pinc již u policie několik let nepracuje a nyní je možné jej zastihnout na jeho novém působišti, na České zemědělské univerzitě v Praze, kde pracuje jako šéf Centra pro chování psů. „Je to tak. Při svém pobytu v USA v letech 1999 až 2000 jsem se setkal s člověkem, který tuto metodu vymyslel, jmenuje se  Robert Noll a na tento nápad přišel, když pracoval jako policista v New Yorku, někdy v polovině osmdesátých let. Zajímavé přitom je, že Bob vůbec nebyl pejskař,“ vysvětluje  Ludvík Pinc. „Bob se jako policista podílel na vyšetřování požáru a začalo mu vrtat hlavou, zda je možné použít psa pro hledání akcelerantů. Ve stejné  době se totiž v Americe psi už dávno používali  pro hledání drog či výbušnin,“ popisuje Pinc. Ještě několik let trvalo, než se Nollovi podařilo tuto metodu odzkoušet. Po několika dalších letech se však využití psů pro hledání požárních akcelerantů stala oficiálně respektovanou metodou, která se záhy rozletěla do světa.

Text: Dušan Stuchlík
Foto: HZS Praha a Helena Kovanicová

Materiál v tištěné podobě vyšel v prosincovém čísle magazínu Psí kusy