Přihlásit / Zaregistrovat se

Login
Heslo

Nejdiskutovanější

SOUTĚŽ O NEJLEPŠÍ AMATERSKÉ POLICEJNÍ NÁBOROV...
7 dní | RV: Nalákáme lidi pěknou náborovou kampaní a pak...
Policie ČR představila nové náborové vizuály...
17 dní | POLICISTA23: Vtipné je, že ten snědý muž má jednou nprap. ...
Stravování policistů během nočních směn...
29. 08. 2017 | DAX: Stravovací poradce řezník Jíra doporučuje jak...
POLICEJNÍ HON NA VODÁKY, NEBO BEZOHLEDNÉ OCHM...
16. 08. 2017 | SANTIAGO-SAN: REPLY:TAHAC:68408-1:2017-08-13 07:10:29: Díky...
Zveme vás na diskusi s nizozemskými policisty...
14. 08. 2017 | ROBCA: O policii a její práci se příliš nemluví, ale...
Policista z Vodňan střílel na ozbrojeného úto...
23. 07. 2017 | VETERAN2: Teď bych čekal, že se ozve JUDr. Denver. Tak...
Wachpolizei – saská odpověď na migrační krizi...
18. 07. 2017 | PETR-KLINOVSKY: Problémy s náborem jsou všude a důvody jsou v...
Brněnské podsvětí ovládají ukrajinské gangy...
10. 07. 2017 | VETERAN2: Tenhle článek se tu na chvíli objevil. Je to ...
Epitaf pro Václava
21. 06. 2017 | HLINA-HLINOVA: REPLY:RENY:68176-1:2017-04-21 21:29:05: Reny,...
NEZAPOMENEME: Martin Bartoš, Jaroslav Tesař, ...
10. 06. 2017 | P_KREJCI: REPLY:PETR-KLINOVSKY:68264-1:2017-05-29 13:47...
Právník - boční vstup
11 hodin | CODY: Celkem zarážející kvalita školství po roce 89...
Donucováky a profeska? Cvičí se to vůbec ???...
4 dní | BOBRAS: REPLY:RV:68537-1:2017-09-19 20:26:16: Jo ...
Výměna - já do Ostravy nebo okolí - ty Praha ...
9 dní | NOMEX25: Stále aktuální ...
CO člověka čeká při bočním vstupu
11 dní | BOBRAS: Fakt je jeden, Je hromada míst, kde má boční ...
Co všechno se fasuje z výstrojáku před ZOPkou...
11 dní | BOBRAS: Hehe :D Řeknu ti to takhle, evidentně asi n...
Test na drogy i z moči nebo pouze z krve ?
11 dní | JERY1: Ty jsi prototyp člověka, který stojí na opačn...
Kam na střední školu?
12 dní | _JANCERNY_: REPLY:JURA66:68515-1:2017-09-12 18:29:57: Ješ...
Fyzické Praha
13 dní | MARMAR: trnkalinka: jasně, že je to potřeba. Ale při ...
ZOP - Stráž pod Ralskem
15 dní | YKNES: REPLY:JERSEY27:68474-1:2017-09-01 13:31:29: t...
Výměna - Já chci do PRAHY, ty bys šel do JIHO...
15 dní | MMH: Plati to jeste?...

ODSOUDIT za každou cenu?

ilustrační
Převzato z časopisu Střelecká revue (7/2013): Kauza policisty Jiřího Jungmana se táhne už pět let. Během té doby případ prošel přes celou soustavu soudů včetně Ústavního a zahájil nové „kolečko“. Člověku by se chtělo parafrázovat klasika, že „soudci rozhodovali výhradně podle svých představ o právu, a nedali se zmást ani nálezem Ústavního soudu“. Jste-li slabší povahy, doporučujeme číst tento článek někde, kde nebude slyšet vaše klení.
ilustrační | Foto: Ondřej Skalník

Shrňme si nejdříve nezpochybnitelná fakta. Jiří Jungman, policista v Trutnově, toho času třicetiletý, dne 16.5. 2008 večer seděl v restauraci, kde ve větším množství konzumoval alkoholické nápoje. Přitom byl ozbrojen legálně drženou zbraní Glock 17 ráže 9 mm Luger, kterou měl uloženu v ledvince bez náboje v komoře. Na cestě z restaurace domů kolem druhé hodiny v noci spatřil za plotem u jednoho rodinného domu rotvajlera a začal s ním komunikovat, na což pes reagoval štěkotem. Z domu zakrátko vyběhl dvaačtyřicetiletý Leoš Lešák, oblečen do trenýrek, trika a taktéž v podnapilém stavu. Strhla se fyzická potyčka, které se účastnil Jungman, Lešák i jeho pes. Policista dostal několik úderů pěstí do obličeje, které mu způsobily rozsáhlé zhmožděniny a zlomily dva zuby. Pes se mu zahryzl do lokte levé ruky. Jungman vytáhl z ledvinky zbraň, nabil ji a třikrát vystřelil. Jedna střela zasáhla Lešáka těsně pod koleno a prošla holení, druhá zasáhla hrudník vedle levé bradavky a při průniku tělem zasáhla i srdce. Třetí střela zasáhla hrudník psa, který odběhl do boudy, kde následně uhynul. Poté střelec telefonicky přivolal policii.

 

Verze střelce

Jiří Jungman ve své výpovědi uvedl, že když se vracel z restaurace a uviděl za plotem volně pobíhajícího psa, který na něj štěkal, zmocnila se ho nostalgie, neboť má psy rád a sám kdysi rotvajlera měl, proto přidřepl k plotu a začal si se psem povídat. Když pes začal štěkat ještě hlasitěji, chtěl toho nechat, vstal a chtěl jít. V té chvíli se ale rozlétla branka, ven vyběhl Lešák a se slovy „Co děláš hajzle, zabiju tě“ na něj zaútočil ranami pěstí do obličeje. Napadený se si chránil hlavu rukama, aniž by rány oplácel, a ustupoval až do půli silnice, kde upadl. Útočník prý napadání doprovázel opakováním uvedené výhrůžky, na což prý napadený reagoval žádostmi, aby ho nechal být. Když Jungman upadl, rozkročil se útočník nad ním a pokračoval v úderech mířených na obličej a hlavu. Otevřenou brankou vyběhl ven pes a začal jej kousat. Útočník prý i v této době opakoval výhrůžky o zabití a napadený opakoval výzvy, aby jej nechal být. Poté vleže na zádech rozepnul pouzdro a nahmátl zbraň; neví, jak se mu podařilo ji natáhnout. Jelikož údery neustávaly, vystřelil jeden výstřel směrem na stehno s předpokladem, že pak útok ustane. Jelikož se tak nestalo a údery pokračovaly, vystřelil druhý, údajně již nemířený výstřel směrem k útočníkovi. Po druhém výstřelu útok ustal, útočník upadl a pak jen chrčel a chroptěl. Třetí výstřel na psa si již nepamatoval. Pak na místo přiběhla družka poškozeného. Po krátkém zmatku zavolal číslo 158. Při rekonstrukci pak Jungman doplnil výpověď ve smyslu, že na dotaz upřesnil, že se nad ním poškozený skláněl.

 

Výpovědi svědků

Samotný průběh incidentu údajně viděli dva svědci. První byla družka mrtvého, která uvedla, že se Lešák v 1:45 vrátil z restaurace a zdržoval se za domem, kde kouřil. Slyšela štěkat psa, pak otevření dveří na dvorek a hlas Lešáka, který říkal „co potřebuješ“. Z okna ložnice pak viděla, jak poškozený otevřel branku na ulici, kde stála další postava. Za Lešákem vyběhl pes a mezi oběma muži došlo k fyzickému konfliktu. Po chvíli viděla postavu cizího muže níž, nikoli však na zemi, v místě pískovcového sloupku. Pes na muže neútočil, pouze vrčel. Poté uviděla záblesky výstřelů, odhadla to na pět, viděla poškozeného upadnout a slyšela výt psa. Po další ráně pes odběhl za dům. Poté svědkyně vyběhla před dům; poškozený ležel za branou, cizí muž seděl asi dva metry od něj a telefonoval. Snažila se pomoci střelenému druhovi, než přijela sanita. Při hlavním líčení svědkyně pozměnila svou výpověď tím, že upřesnila, že cizí osoba na začátku klečela nebo seděla na bobku přímo u brány a pes na ni dorážel, neboť byl provokován. Také konec incidentu popsala tak, že poškozený obžalovaného odstrčil, ten šel jakoby do záklonu a opřel se o sloupek, a v té chvíli padly výstřely.

Druhý očitý svědek byl tehdy čtrnáctiletý nevlastní syn poškozeného. Vypověděl, že se díval na hokej, když slyšel štěkat psa a nějaké hlasy za branou, proto vyhlédl z podkrovního okna. Za branou dřepěla na bobku osoba a volala na jejich psa nějaké povzbuzující nadávky. Za chvíli vyběhl poškozený, šel k bráně a otevřel ji, pes vyběhl s ním, poškozený křikl na obžalovaného, co tam dělá, a došlo k potyčce. Po výzvě poškozeného obžalovaný jen stál a koukal, pak do něj poškozený strčil, pak bylo strkání vzájemné. Poté padla ze strany poškozeného rána pěstí. Poškozený obžalovaného srazil nebo odstrčil na zem u brány, pes byl za poškozeným, nijak do toho nezasahoval a pak padly výstřely. Od okamžiku, kdy obžalovaný upadl na zem, prý poškozený už nic nedělal, jen stál.

Další dva svědci byli náhodní kolemjdoucí, kteří shodně vypověděli, že slyšeli výstřel, asi tři sekundy po něm druhý a za dalších 5 – 6 sekund třetí.

 

Znalci

Posudek v oboru soudního lékařství konstatoval, že oba střelné kanály, v kolenu i v hrudníku, vedou šikmo dolů. To je v rozporu s verzí obviněného, že střílel ze země a poškozený nad ním stál – to by musely střelné kanály vést zdola nahoru. Je to však v rozporu i s výpověďmi obou očitých svědků, kteří uváděli, že obviněný sice nestřílel ze země, přesto ale byl ve výrazně nižší pozici než poškozený. Znalci nabídli dvě možnosti: zástřel v hrudníku mohl být způsoben stojícím střelcem ve chvíli, kdy byl zasažený mírně předkloněn, nebo ležícím střelcem, pokud by se nad ním zasažený v okamžiku výstřelu skláněl. Taktéž střela v kolenu mohla přilétnout buď od stojícího střelce, nebo od ležícího střelce, pokud by noha byla v okamžiku zásahu výrazně ohnuta v koleni. Na krku poškozeného byly zjištěny tři oválné, mírně šikmé oděrky uložené pod sebou a další, uložená proti nim na ohryzku. Znalec uvedl, že mohly vzniknout škrcením, připustil však, že mohly také vzniknout při oživovacích pokusech nebo tlakem oděvu. U poškozeného bylo zjištěno 1,53 promile alkoholu v krvi, tedy střední opilost.

U obviněného lékařská zpráva konstatovala rozsáhlé zhmožděniny v obličeji, které odpovídaly úderům pěstí, dva zuby – řezáky lehce vpáčené do ústní dutiny (později se zjistilo, že u obou zubů došlo ke zlomení kořene, a musely být vytrženy), a kousnutí psa na lokti. Podle množství alkoholu v krvi bylo zpětně propočítáno, že v kritické době měl kolem 2,2 promile, což je těžká opilost. Podle povýstřelových zplodin se na nohu střílelo ze vzdálenosti nejméně 50 cm, na hrudník pak ze vzdálenosti 50 – 150 cm.

Posudek z oboru balistiky uvedl, že na základě předložených stop nelze postupy kriminalistické balistiky určit stanoviště střelce, směr střelby ani vzdálenost cíle. Uvedl, že na pistoli však byla pomocí testu DNA prokázána krev poškozeného, což hovoří pro střelbu z velmi malé vzdálenosti.
Další důležitý posudek byl z oboru oftalmologie (očního lékařství). Obviněný je totiž silně krátkozraký a v poslední fázi napadení údajně ztratil brýle. Podle posudku obviněný bez brýlí vidí ostře na vzdálenost 20 – 25 cm, dále pak má obraz již rozmazaný. Na vzdálenost 1 – 2,5 m vidí pouze obrysy, nerozeznává detaily, části postavy vidí rozmazaně zamlženě. Krátkozraký člověk navíc hůř vidí ve tmě. Silueta člověka je při takovéto vadě do dvou metrů rozeznatelná, včetně jednotlivých částí těla.

Následoval posudek z oboru forenzní biomechaniky, který uvedl, že z biomechanického hlediska je přijatelná jediná varianta – střelec leží na zádech, útočník stojí v úrovni jeho chodidel a sklání se nad ním, přičemž je jeho levá noha pokrčena. Po průstřelu kolene se trup naklání dopředu, přičemž druhý výstřel zasáhne hrudník. Vzdálenost střelby znalec určil na 1,5 – 2 metry.
Významný byl posudek v oboru psychiatrie. Znalkyně uvedla, že obžalovaný nemá sklony k agresi ani porušování sociálních norem. V době činu se nacházel ve stavu středně těžké opilosti, kdy byly jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti sníženy asi o jednu třetinu. Základní kontakt s realitou zůstal zachován. Obžalovaný však jednoznačně jednal ve stavu velmi těžkého afektu strachu a obav o život, zesíleného prožíváním fyzické bolesti. Vlivem afektu klesly rozpoznávací schopnosti asi na polovinu, ovládací schopnosti asi na třetinu a obžalovaný jednal zkratkově, bez racionální úvahy, pudově, veden snahou co nejrychleji dosáhnout subjektivního cíle, kterým bylo odvrácení útoku. Ze strany obžalovaného byl naprosto adekvátně a věrohodně popsán strach o život. K požitému alkoholu uvedla, že v okamžiku incidentu došlo k charakteristickému vystřízlivění, neboť útok byl natolik silný, že těžký obavný afekt převážil účinky alkoholu na stav vědomí.

Krajský soud

U krajského soudu navrhovala obžaloba vyhodnotit jednání obviněného jako zločin zabití; ten měl spáchat tím, že po prvním výstřelu bez jakékoli výstrahy druhým výstřelem poškozeného usmrtil, přičemž si musel být vědom toho, že použitím střelné zbraně proti tělu poškozeného může způsobit smrt. Naproti tomu obhajoba žádala zproštění viny s odůvodněním nutné obrany, neboť incident prý vyvolal poškozený, obžalovaný byl zprvu jen pasivním účastníkem, a teprve pod vlivem stupňujícího se útoku poškozeného i psa použil zbraň, protože byl přesvědčen, že je v ohrožení života.

Soud naznal, že z provedených důkazů nelze jednoznačně dovodit průběh incidentu. Za možnou uznal verzi obviněného i verzi svědka – nevlastního syna poškozeného. Dále však (pro nás poněkud nepochopitelně) přičetl obviněnému k tíži to, že byl policista, školený v chvatech a hmatech sebeobrany, a že nedal varovný výstřel ani jiné varování (což mu však zákon při sebeobraně mimo službu neukládá), a že „obžalovaný dle názoru soudu jako policista nevyužil všech možností, aby útok odvrátil, event. poškozeného zpacifikoval“. Konflikt soud popsal jako „slovní a následně i fyzický incident“ a jeho zavinění přisoudil obžalovanému, který jej prý vyvolal tím, že dráždil psa, a poškozený prý jen „šel chránit svůj majetek, právo na noční klid a zřejmě realizoval svou obavu z toho, že někdo nepovolaný je na hranici jeho pozemku“. Soud také ocitoval ustanovení o nutné obraně, podle kterého obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, a poté možnost posoudit událost jako nutnou obranu odmítl s tím, že obrana byla zjevně nepřiměřená následkům útoku. Skutečnou černou perlou v rozsudku je pak věta „Ani nejbrutálněji popisovaný útok, kterým měl být útok psa, nezanechal na těle obžalovaného závažná výrazná zranění, kromě zmíněných tržných ran“ – soud zde v podstatě připouští, že útok závažná výrazná zranění zanechal, a současně se tím odmítá zabývat. Nicméně soud alespoň odmítl tvrzení státního zástupce, že použití střelné zbraně proti člověku automaticky znamená vědomé srozumění s jeho eventuálním usmrcením. Také uznal, že obavný afekt je omluvitelnou pohnutkou, čin vyhodnotil jako ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky a odsoudil jej podmíněnému trestu v délce dvou let, s odkladem na pět let.


Vrchní soud

S tím ovšem nesouhlasila žádná ze stran. Obžalovaný trval na tom, že odvracel trvající hrubý útok proti tělesné integritě, tedy jednal v nutné obraně. Krajský státní zástupce zase trval na tom, že kdo střílí, ten ví, že může zabít, a požadoval odsouzení za zabití. Do věci se ovšem vložil vrchní státní zástupce a žalovaný skutek znovu překvalifikoval: podle něj nebyl čin ani spáchán v silném rozrušení ze strachu a zmatku, psychický stav obviněného byl zapříčiněn pouze alkoholem, takže by čin měl být posouzen jako vražda.

Vrchní soud odvolání obžalovaného odmítl s tím, že zopakoval závěr krajského soudu: obžalovaný prý nejednal v nutné obraně, protože nebyl napaden, konflikt měl být vzájemný, zavinil jej obžalovaný drážděním psa, a průběh konfliktu soud přirovnal k „hospodské strkanici“, „kterou svým chováním sám obžalovaný vyprovokoval“. Oproti tomu odvolání vrchního státního zástupce bylo akceptováno ve všech bodech – nejen z tom, že kdo použije pistoli proti osobě, je srozuměn s tím, že ji může usmrtit, ale i v tom, že nebyly prokázány žádné omluvitelné pohnutky. Obžalovaný prý mohl mít strach, ale podle soudu jej dostal až v průběhu vzájemného konfliktu, kdy začala být zřejmá převaha poškozeného a psa, tedy prý rozhodně nejde o jakékoli omluvitelné hnutí mysli. Nedošlo prý ani k žádnému předchozímu zavrženíhodnému jednání poškozeného, protože obžalovaný nebyl poškozeným napaden. Vrchní soud tedy čin posoudil jako vraždu a odsoudil policistu na deset let nepodmíněně.


Nejvyšší soud

Odsouzený se pochopitelně dovolal k Nejvyššímu soudu. Odvolával se na nález Ústavního soudu, který (v jiném případě) rozhodl, že při útoku nožem proti hrudníku nestačí, když soud konstatuje, že v hrudníku jsou životně důležité orgány – srozumění s usmrcením musí být opravdu dokázáno. Dále poukazoval na to, že soud prvního stupně na základě posudku psychiatra shledal přítomnost omluvitelných pohnutek (strachu), zatímco odvolací soud je prostě odmítl s tím, že se se závěry krajského soudu neztotožňuje. Také namítal proti tvrzením o vzájemnosti konfliktu, neboť o napadení ze strany poškozeného mluvili oba očití svědci.

Nejvyšší soud ale dovolání odmítl. V rozsudku popsal incident jako „přetahování“ a „strkání“ a jeho následky jako nedosahující ani běžné újmy na zdraví. Ztotožnil se s výrokem Vrchního soudu, že druhá rána padla bezprostředně po první, aniž by střelec dal útočníkovi možnost od útoku upustit, nebo se vůbec nějak zajímal o následky prvního výstřelu. Prvotní jednání obviněného prohlásil za „provokaci“, na kterou prý poškozený „bryskně zareagoval“. (Je to zvláštní, protože se tím Nejvyšší soud dostal do rozporu se svým vlastním judikátem: v jiném případě totiž prohlásil, že aby byl útok považován za vyprovokovaný, musí být provokace úmyslná, tedy domnělý obránce musí útok chtít vyvolat. Policista se ale s poškozeným až do okamžiku napadení nikdy nesetkal – jaký tedy mohl mít motiv k jeho vyprovokování a zabití?) Nejvyšší soud neuznal ani přítomnost omluvitelných pohnutek: napadený prý mohl mít strach, ale to jej neomlouvá – zloděj přistižený policistou má přece také strach, ale to neomlouvá zabití policisty.


Ústavní soud

Poslední nadějí tak zůstala ústavní stížnost na porušení základních práv, zejména presumpce neviny, zásady ‚v pochybnostech ve prospěch obviněného‘ a práva na odvolání. Ústavní soud obvykle nepřehodnocuje důkazy: výjimku činí pouze tehdy, pokud je rozsudek „v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný“, laicky řečeno v rozporu se zdravým rozumem. A takových extrémních nesouladů nalezl Ústavní soud hned osm.

Za prvé, komunikace obviněného se psem byla soudy účelově interpretována jako „dráždění“, což bylo dovozováno pouze z toho, že pes štěkal. Ústavní soud poukázal na to, že psi za plotem často štěkají na chodce na ulici, ať jsou drážděni nebo ne. Pokud si tedy obžalovaný se psem jen ‚povídal‘, jak tvrdí, nelze to považovat za úmyslné dráždění psa, natož provokaci jeho majitele.

Za druhé, soudy popisovaly konflikt mezi účastníky pouze jako „slovní a fyzickou potyčku“ a vůbec se nezajímaly o to, kdo konflikt začal. Že byl útočníkem poškozený, tvrdí nejen obviněný, ale i jeden z očitých svědků – nevlastní syn poškozeného: „Leoš chytl toho chlapa někde pod krkem…, ten člověk, co ho Leoš chytnul, jen stál a koukal…, Leoš mu dal pěstí, těch ran bylo víc…, Leoš ho chytil za oděv a třískl, prostě hodil o zem…“. Přitom právě to je velmi důležité pro posouzení případné nutné obrany. Soudy však tuto okolnost bagatelizovaly nebo vykládaly v neprospěch obviněného a jeho obhajobou se vůbec nezabývaly, čímž porušily jeho právo na spravedlivý proces.

Za třetí, stejně bagatelizována byla zranění, která napadený utrpěl. Podle krajského soudu „nijak zvlášť nevybočují z běžných újem na zdraví vzniklých při fyzických potyčkách“, podle Nejvyššího soudu „žádné z utrpěných zranění nedosahuje charakteru ublížení na zdraví“. Ústavní soud však poukázal na to, že napadený měl zlomené dva zuby, které později musely být vytrženy, což i podle znalce ublížení na zdraví jistě je. Také závažnost kousnutí psem byla soudy značně podceněna a bagatelizována.

Za čtvrté, oděrky na krku poškozeného interpretoval Nejvyšší soud jako „stopy intenzivního násilí, které jsou jistě lépe vysvětlitelné rdoušením v průběhu potyčky než oživovacími pokusy“, čímž podle Ústavního soudu porušil zásadu ‚v pochybnostech ve prospěch obviněného‘: znalec totiž u soudu připustil, že oděrky mohly vzniknout oběma způsoby. Nejvyšší soud se však přiklonil k verzi, která byla pro obžalovaného nepříznivější, aniž pro to měl oporu v důkazech.

Za páté, soudy z výpovědí svědků dovodily, že pes se do potyčky nijak razantněji nezapojil, ačkoli napadený byl prokazatelně pokousán psem. S tímto rozporem se nijak nevypořádaly.

Za šesté, skutek byl v průběhu trestního stíhání kvalifikován jako pět různých trestných činů, přičemž nejzávažnější obvinění z vraždy bylo vzneseno teprve přímo u odvolacího soudu, který je také potvrdil. Podle Ústavního soudu tím došlo k porušení práva odsouzeného na odvolání.

Za sedmé, Ústavní soud uvedl, že i kdyby jednání obžalovaného nebylo posouzeno jako nutná obrana, surové napadení jistě je ‚předchozí zavrženíhodné jednání oběti‘ a strach a rozrušení takovým napadením vyvolané je ‚omluvitelnou pohnutkou‘ ve smyslu trestního zákona. Ústavní soud rozhodně smetl ze stolu analogii s přistiženým zlodějem: „Nepřípadnost takové argumentace je do očí bijící: V tomto námi posuzovaném případě zajisté nejde o žádného „pachatele přistiženého při vloupání“. I kdyby chování obviněného, předcházející incidentu, bylo posouzeno jako „dráždění psa“ (což obviněný popírá), nebylo jistě tak závažným jednáním, aby na ně poškozený mohl byť i jen s minimem oprávněnosti reagovat agresivním brachiálním útokem – ranami pěstí do obličeje, jimiž obviněnému
vyrazil dva zuby, sražením na zem, vypuštěním kousajícího psa bojového plemene.“

Za osmé, podle Ústavního soudu pochybily obecné soudy v tom, že vůbec nebraly v úvahu možnost posoudit daný skutek jako exces z nutné obrany, kde je zákon samozřejmě mnohem mírnější; naopak přímo odmítly možnost, že by obviněný odvracel útok, nebo že by vůbec byl napaden.

Z těchto důvodů Ústavní soud všechny rozsudky zrušil a vrátil celý proces zpět na začátek.

Znovu u krajského soudu

Jeden by čekal, že po takové ‚studené sprše‘ od nejvyšší autority pro výklad zákona budou soudy poněkud opatrnější. Druhý rozsudek krajského soudu nemáme k dispozici, proto se omezíme na konstatování, že rozhodl stejně jako dříve: dva roky podmíněně s odkladem na pět let za ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky. Obě strany se opět odvolaly: obžaloba požadovala trest za zabití, obhajoba zproštění pro nutnou obranu.


Vrchní soud podruhé

Od vrchního soudu máme k dispozici nejen rozsudek, ale byli jsme přítomni i samotnému líčení. Již první otázky soudce – „Proč jste si vůbec bral do práce tu pistoli? To jste ji nosil pořád? Byl váš okrsek nějak nebezpečnější než jiné?“ – nás nenechaly na pochybách, kam líčení směřuje. Bez zajímavosti není ani názor státního zástupce, podle kterého nemohlo jít o nutnou obranu, protože prý žádné stopy nenasvědčují tomu, že se střílelo z bezprostřední blízkosti a že o nutné obraně nelze ani uvažovat, protože střelba prý byla vedena z větší vzdálenosti než padesát centimetrů. Svou řeč uzavřel s tím, že jelikož nález Ústavního soudu nenabízí jinou možnost posouzení případu než jako ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky nebo zabití, navrhuje tedy zabití.

Obhájce v závěrečné řeči nejdříve poopravil státního zástupce v tom, že Ústavní soud v první řadě všem rozsudkům vyčetl, že se dostatečně nevypořádaly s obhajobou nutné obrany, a že kvalifikace skutku jako ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky nebo zabití tedy připadá v úvahu až po vyvrácení této obhajoby. Dále připomněl, že jedna stopa svědčící pro střelbu z velmi krátké vzdálenosti existuje, a to stopa objektivní a nezpochybnitelná – na zbrani obviněného byly jednoznačně prokázány stopy krve poškozeného, které by se tam z větší vzdálenosti nemohly dostat. Také poukázal na to, že podle ustálené judikatury se má situace nutné obrany posuzovat tak, jak se jevila obránci, přičemž napadený zde jistě vnímal útok člověka a psa jako velmi intenzivní.

Vrchní soud se k věci postavil způsobem, který všechny nechal v němém úžasu: většinu závěrů Ústavního soudu prostě smetl ze stolu, bez ohledu na to, že jsou pro něj závazné. Za viníka celé situace opět prohlásil obviněného s tím, že „dobrodiní nutné obrany se nemůže domáhat ten, kdo svým jednáním útok proti své osobě vyprovokoval“, přičemž provokaci upřesnil jako „dráždění psa svou přítomností“. Dále uvedl, že „obžalovaný jednoznačně zásah poškozeného vyprovokoval, i patrně tušil, že ta reakce poškozeného bude tak razantní a tak náhlá.“ Pohrůžka zabitím ze strany poškozeného nebyla prokázána (ovšem ani vyvrácena), a i kdyby prý padla, pak ji obviněný vzhledem k opilosti poškozeného neměl brát vážně: tím, zda ‚neměl brát vážně‘ i rány pěstí, vyražené zuby a útok psa, se rozsudek již nezabývá. Soud v rozsudku mluví o „vzájemné slovní potyčce“, přičemž však na jiném místě uvádí, že obviněného ani poškozeného žádný ze svědků vůbec neslyšel. Psa prý poškozený na obviněného nepoštval – jen mu otevřel branku a pes už vyběhl sám. Co se týče skutečnosti, že fyzický útok prokazatelně začal poškozený – Vrchní soud to uznal, ale v posouzení skutku to nijak nezohlednil. Naopak v rozporu s nálezem Ústavního soudu prohlásil, že to nelze považovat za ‚ zavrženíhodné jednání poškozeného‘: ostatně v tomto směru znovu nemluví o napadení poškozeným, ale o „předchozí potyčce dvou podnapilých osob z malicherné příčiny“. Celkem Vrchní soud zopakoval šest z osmi nedostatků, které mu Ústavní soud vytknul, a přidal k nim další, nový extrémní nesoulad s důkazy: prohlásil, že podle znalců obviněný nebyl schopen reálně vnímat skutečnost pro svou těžkou opilost. Znalkyně v oboru psychiatrie ale prohlásila něco úplně jiného: totiž že následkem útoku došlo k charakteristickému rychlému vystřízlivění, a jako příčinu výrazného snížení rozpoznávací a ovládací schopnosti uvedla těžký obavný afekt vyvolaný napadením. Podle soudu je také nepodstatná vzdálenost střelby i to, zda poškozený obviněného po prvním výstřelu stále napadal – důležité je prý pouze to, že na poškozeného střílel na krátkou vzdálenost z účinné zbraně, takže byl srozuměn z jeho usmrcením. Na základě takovéto argumentace odsoudil obviněného za zabití k nepodmíněnému trestu o délce šesti let.


Co dál?

V současnosti obhajoba připravuje další dovolání k Nejvyššímu soudu. Doufejme, že bude úspěšné. Vždyť přece když Ústavní soud shledá v rozsudku osm extrémních rozporů a porušení ústavních práv, to je samo o sobě špatné, ale když následně Vrchní soud šest těchto rozporů a porušení prostě zopakuje a ještě k nim přidá další, to už je projev skutečně otřesné zvůle. Nevíme, jakou k tomu může mít soud motivaci, ale leccos by mohly napovědět věty, které předseda senátu pronesl při zdůvodňování rozsudku:

„Kultura střední Evropy a právní pojem je postaven na trochu jiných zásadách, než například v jiných státech. Rozhodně není obvyklé, aby se po zastavěné části města procházely osoby, které jsou ozbrojeny účinnou zbraní, čekaly až je někdo napadne, aby na to mohly reagovat střelbou.“

Dovětek:
Jedinou negativní okolností, která je v tomto případu proti střelci, je požití alkoholu. Střelci to velmi přitížilo a domnívám se, že to bylo hlavní motivací, proč soud rozhodl v rozporu se zákonem i důkazy. Nedomnívám se, že by to jakkoli omlouvalo nespravedlnost rozsudku, nicméně je to pro všechny připomenutí, že pít při nošení zbraně opravdu není dobrý nápad.


David Karásek – člen představenstva LEX o.s.

 

 

Článek publikujeme s laskavým svolením Davida Karáska - člena představenstva  LEX, o.s. - Sdružení na ochranu práv majitelů zbraní a skrze něj šéfredaktora časopisu Střelecká revue. Původní článek, publikovaný na stránkách LEX, můžete najít ZDE, přičemž tam můžete nalézt původní článek ze Střelecké revue v PDF.

Vložil: redakce
Publikováno: 02. 07. 2013


Hodnocení článku

Známka článku Průměrná známka 0 / Celkový počet hodnoceni 0



Diskuze ke článku

Diskuze Počet komentářů ke článku: 16
Diskutovat ke článku.