Přihlásit / Zaregistrovat se

Login
Heslo

Nejdiskutovanější

Rozhovor : ,,Byl jsem pohodlný a to se mi vym...
3 dní | AF13: 38 let to neni bezny uchazec o sluzbu u PCR.....
ÚVAHA: K POLICII S VÝUČNÍM LISTEM
8 dní | VETERAN2: Nábor vyučených jsem zažil dvakrát. Celkem v...
MÁ POLICEJNÍ SVÁTOST SMÍŘENÍ
17. 12. 2017 | SPATNEZKUSENOSTI: Souhlasím. Až na rádoby JUDr komorouse. Měl j...
Nošení nožů v Německu
16. 12. 2017 | PETR-KLINOVSKY: REPLY:BOMILDA:68796-1:2017-12-12 11:29:11: Do...
Benefiční kalendář olomoucké zásahovky podpoř...
09. 12. 2017 | TRNKALINKA: Pánové a dámy, loňský kalendář byl mimořádně ...
Wachpolizei – saská odpověď na migrační krizi...
02. 12. 2017 | VETERAN2: REPLY:PETR-KLINOVSKY:68780-1:2017-12-01 22:22...
Policie ČR představila nové náborové vizuály...
15. 10. 2017 | KUBIK123: Toto je nic moc. ...
SOUTĚŽ O NEJLEPŠÍ AMATERSKÉ POLICEJNÍ NÁBOROV...
19. 09. 2017 | RV: Nalákáme lidi pěknou náborovou kampaní a pak...
Stravování policistů během nočních směn...
29. 08. 2017 | DAX: Stravovací poradce řezník Jíra doporučuje jak...
POLICEJNÍ HON NA VODÁKY, NEBO BEZOHLEDNÉ OCHM...
16. 08. 2017 | SANTIAGO-SAN: REPLY:TAHAC:68408-1:2017-08-13 07:10:29: Díky...
Stravne u PČR při službě mimo pravidelné prac...
58 minut | APEP: Takže ten park...
Zapomněl jsem na něco?
2 dní | AF13: Otázka s ohněm je tam proto, že si pak lidé z...
Prosím o rychlou radu, moc by mi to pomohlo
3 dní | GHOST-COP: REPLY:AF13:68949-1:2018-01-15 13:50:07: To mě...
Otázky u Psychotestů k PČR
3 dní | GHOST-COP: Staré vlákno koukám... Ale něco přidám. U otá...
Od nového roku náborový příspěvek?
3 dní | ARMYN: REPLY:KERTO:68951-1:2018-01-15 18:49:42: ...
Má dnes vůbec nějaký smysl hlásit se k PČR?...
3 dní | PETR-UVAHAT: Bóóže... ...
Psychotesty - rozdíl mezi městskou policií a ...
3 dní | PETR-UVAHAT: K městské policii se lze hlásit hned... ...
Nárok na výsluhový příspěvek
3 dní | PETR-UVAHAT: Ne, bohužel nástupem zpět do služebního poměr...
strach z vody
4 dní | BLEDYY: ZOP Holesov se plave jednou. 100 m na cas (2 ...
matka-schizofrenička
6 dní | GHOST-COP: To by snad mělo být v pohodě, ale otázka je, ...
Fyzicke testy
30. 11. 2017 | DZULIE:

12. 03. 2017 | MIA:

Praporčík Staňa vypráví (3. část)

Alois Staňa před svým domem v Kanadě
V druhém díle svého vyprávění pan Alois Staňa popsal svou službu za Protektorátu a vztahy na četnické stanici. Ve třetím pokračování popisuje další nezapomenutelné zážitky ze služby a zároveň dramata, jenž se stala na konci války. Dozvíme se také, jak probíhalo osvobozování Československa na Českomoravské vysočině a co se stalo s neoblíbeným velitelem stanice vrchním strážmistrem Cyrnerem.
Alois Staňa před svým domem v Kanadě | Foto: Archiv Aloise Stani

Redakce: Jak vůbec vypadalo vybavení četnické stanice?
Alois Staňa: Na Českomoravské vysočině v každém větším místě mají nebo spíše měly obce postaveny obecní domy, jeden jako druhý, jakási to radnice, ve které byl obecní úřad a četnická stanice v poschodí, pak byt pro velitele stanice a dole poštovní úřad s telefonní ústřednou a někde prodejna tabáku. Tak to bylo v Horní Cerkvi, Deštné u Soběslavi a jiných místech, které jsem navštívil. Stanice, kde jsem sloužil, byly vybaveny zařízením a nábytkem koupeným ještě za císaře pána. Telefon byl v úřadovně velitele, ještě ten, kdy se točilo klikou, dostal jsi ústřednu, oznámil číslo a ta tě pak přepojila. Ústředna fungovala jen přes den, na noc přepojila na okres.

Redakce: Využívali jste telefon často?
Alois Staňa: V noci se telefonem zasílaly fonogramy. Pátrací a podobného druhu a poněvadž to bylo všechno německy a šlo to přes ruce a sluch lidí málo němčiny znalých, konečný výrobek byla hatmatilka, ve které se nikdo nevyznal a dalo to hodně práce, dát tomu jakýs takýs smysl. To býval můj úkol a když jsem byl mimo obchůzku, tak jsem to povídání musel v noci brát sám. V zimě, kdy se na stanici v noci netopilo, to bylo dost nepříjemné, stát u telefonu hodinu a přebírat nesmysly. A poněvadž život v té době byl tvrdší, samoty a většina lidí telefony neměli, tak v případě nutnosti, nemoci, lékaře, nemocnice, lidé se obraceli o pomoc na nás, což bylo pochopitelné a správné.



Osvobozování Horní Cerkve v roce 1945

Redakce: Vzpomínáte si na nějaký takový konkrétní případ?
Alois Staňa: Mám jednu takovou malou příhodu. Měl jsem na stanici službu jako vždy, když asi v deset hodin večer přišel starý pán, zazvonil, přivedl s sebou dcerku, jak se říkalo, na rozsypání. Byli z jedné lesní samoty, dobře jsem je znal, hodní lidé, kteří museli kráčet pěkných pár kilometrů. Velitel to viděl, měl ve dveřích kukátko a kontroloval každého, kdo na stanici přicházel. Buď on a nebo jeho manželka. A tak jsem volal nemocnici v Počátkách, bylo mi řečeno, že ambulance přijede, ale bude to chvilku trvat.



Stále vidím jejího otce, jak tam sedí, udřený, ustaraný, opírající se o hůl. Já sám jsem neměl ponětí o tom, co se děje, tak jsem ji položil na svůj kavalec a chtěl jsem v lavoru aspoň ohřát vodu. V místě byl velmi dobrý lékař, ale v tu dobu byl někde venku u pacienta, a tak mi pomoci nemohl. A u velitele stanice a jeho manželky jsem zřejmě pomoci očekávat nemohl. Nastávající maminka byla svobodná, a tak z otcovy strany pomoci nebylo také k očekávání. Proto jsem si také oddychl, když přijela ambulance i s lékařem a odnesli jsme ji do vozu, kde se jí ihned narodila pěkná holčička. Když jsem se tam později stavoval, smála se mi a říkala malé, jak jsem byl postrašen.



Redakce:
Zajímavý příběh – stávaly se Vám takové situace často?
Alois Staňa: Kupodivu ano, ale častěji než s lidmi, s krávami. Vždy, když kráva rodila a nešlo to řádně, tak přišli na četnickou stanici, marné bylo říkat, že já jsem to v životě neviděl, ale přece jsem alespoň donutil místního zvěrolékaře, kterému se v noci nechtělo vstávat. Já jsem měl lidi rád a lidé mě měli rádi též. Byl jsem z nich, na pána jsem si nikdy nehrál, měl jsem jejich důvěru, a proto jsem též každý drb věděl.



Osvobozování Horní Cerkve v roce 1945

Redakce: A takto to šlo až do konce války?
Alois Staňa: Ano. Ke konci války, kdy Němci nevěděli, z které do které, přicházely jednotky na čas i do Horní Cerkve. V té době se německá fronta hroutila a šla skoro přesně na hranici Čech a Moravy. Tak se jednou stalo, že k polednímu, byl jsem právě v ubytovnách pro četníky stažené do městečka, když někdo přiběhl se zprávou, že na nádraží je nepokoj, že se tam srocují lidé, hlavně ženské a že jdou na německý zásobovací vlak, který byl chráněn asi čtyřiceti německými vojáky. Šel jsem na stanici – a ta byla prázdná! Jak velitel stanice, tak ostatní četníci stanici opustili a na stanici se již nikdy za mé služby neobjevili.

Redakce: Co se s nimi stalo?
Alos Staňa: Velitel stanice se schovával v nádražním domku celých pět dní a domů se prý chodil jen v noci najíst a jinak byl spojen telefonem se svojí manželkou, jak to vše dopadá. Jeho zástupce Hefner zůstal doma, již jsem jej nikdy neviděl, dosluhoval prý někde na Karlovarsku a o dalších nevím.

Redakce: A jak to pokračovalo s tím vlakem?
Alois Staňa: S vlakem to pokračoval tak, že jsem vzal podstrážmistra Málka a šli jsme na nádraží. Tam bylo podivení. Vojáci s napřaženými samopaly k obraně, plno křiku hlavně od žen, které tam byly i s malými dětmi, prostě chaos. Dopadlo to tak, že jsme křiklouny zatlačili a já jsem přemluvil německou stráž, aby odevzdala zbraně, odvedli jsme je do školy a k vlaku jsme postavili stráže. Bylo zřejmé, že srocení lidí bylo za účelem vyloupení vlaku, který obsahoval dva vagony hovězích konzerv a vagon cigaret.




Provolání k příslušníkům německé branné moci

Redakce: Co se dělo dál?
Alois Staňa: Tak vlastně začal osvobozovací proces v Horní Cerkvi. Jirka Kopkan ustanovil revoluční národní výbor, jenž mě – vzhledem k tomu, že četnická stanice byla opuštěná – jmenoval velitelem stanice. K ruce jsem měl strážmistra Staňka, který se vrátil z koncentračního tábora a podstrážmistry Málka, Hanzlíka a Hencla. Narychlo jsme zorganizovali oddíl asi 70 mužů, mezi nimi osm Rusů zajatců, odkud se vzali, nevím, dva Wasserpoláky, zběhy z německé armády. Ti byli nejcennější. Ukázali nám, jak používat Panzerfaust a samopaly SG44, později i Kalašnikov.

Také jsme měli tolik zajatců, že jsme je posílali na západ, kam chtěli, dal jsem jim sice průvodní list, na který ale každý kašlal a rozběhl se za městem vlastním pořádkem. Nemohli jsme je živit a pokud násilně nevymáhali jídlo, byl jsem rádi, že jsme se jich zbavili. Můj úkol byl takový. Aby netekla krev a lidé měli co jíst. Za celou dobu vše fungovalo, hlavně příděl potravin, i když jsme byli odříznuti od světa.

Redakce: A jaké máte vzpomínky na Rusy?
Alois Staňa: Po jejich příchodu se jich hlavně ženské bály, protože v té době hodně znásilňovali. Proto jakmile se u nás objevila Rudá armáda, nahnaly se všechny ženské z vesnice ke mně na stanici, aby tam přespaly. Jinak byla spolupráce s Rusy dobrá a já jsem dělal tlumočníka poručíku Mamontovi z NKVD, který však ale asi žádným poručíkem nebyl. Na to se k němu všichni chovali až moc uctivě. A tak začínala a rodila se svoboda.

Vložil: Alois Staňa, redakce
Publikováno: 21. 03. 2010


Hodnocení článku

Známka článku Průměrná známka 1 / Celkový počet hodnoceni 1



Diskuze ke článku

Diskuze Počet komentářů ke článku: 3
Diskutovat ke článku.