Svědectví o úpadku

Západní svět pronásleduje strašidlo: spodina společnosti.
Tato spodina není chudá, přinejmenším bráno mírou, která platila po většinu dějin. V té či oné míře se nachází v každé západní společnosti a podobně jako každá společenská třída, i ona těží z rozsáhlého nárůstu všeobecného bohatství za posledních sto let. V některých ohledech se skutečně těší takovým vymoženostem a takovému pohodlí, jaké by římskému císaři či absolutnímu monarchovi vyrazily dech. Není nikterak politicky utlačována; může svobodně dávat najevo, co má na srdci, ani nemá strach, že o půlnoci někdo znenadání zaklepe na dveře. Přes to všechno je její existence zoufalou prázdnotou doprovázenou beznadějí, jež je vlastní právě jen jí.

Pracuji jako lékař už celé desetiletí v rušné nemocnici v jedné britské chudinské čtvrti a také v nedalekém vězení, a proto jsem měl privilegium život této spodiny pozorovat zblízka. Hovořil jsem s bezmála deseti tisíci lidmi, kteří se pokusili (byť někdy jen chabě) o sebevraždu, a každý mi vyprávěl příběhy čtyř či pěti dalších lidí ze svého okolí. A tak už jen z tohoto zdroje mám informace o životech nějakých padesáti tisíc lidí, o životech téměř bez výjimky ovládaných násilím, zločinem a úpadkem. Můj vzorek je samozřejmě omezený, jako musí zákonitě být omezený každý vzorek vycházející z osobní zkušenosti, ale rozhodně není zanedbatelný.

Působil jsem také jako lékař v nejchudších oblastech Afriky, Tichomoří a Latinské Ameriky, a tak neváhám prohlásit, že ve srovnání s těmito oblastmi světa je mentální, kulturní, citové a duchovní zbídačení spodiny západní společnosti na té nejhorší úrovni.

Jako lékař samozřejmě musím jednat s každým pacientem jako s individualitou. Těžko by to šlo jinak. Když hovořím s lidmi o těch nejintimnějších podrobnostech jejich života, sotva je mohu považovat za něco jiného než za vědomé konatele, tedy v podstatě za stejné lidi, jako jsem já sám.

Přesto se časem objevují jisté stereotypy chování – v případě této spodiny téměř výhradně sebedestruktivní. Den co den slýchám o stejném násilí, o stejném zanedbávání a týrání dětí, o stejných rozpadajících se vztazích, o stejném šikanování zločinci, o stejném nihilismu a stejném tupém zoufalství. Pokud je každý člověk ve své individualitě jedinečný, odkud se toto chování bere?

Nůž se „do něj zabod´

Odpovědí zjevně nebude ekonomický determinismus, jenž vyznává bezvýchodný kruh chudoby. Nejenže tato spodina není chudá, ale miliony mnohem chudších lidí na světě se teprve nedávno vymanily z bídy – například v Jižní Koreji. Pokud by z chudoby neexistovalo východisko, dodnes bychom žili v jeskyních.

Mnoho nám nepomohou ani genetický či rasový determinismus. Pro americké čtenáře bude nejspíš překvapením, že většina britské spodiny je bílé pleti a že se u ní projevuje stejná sociální patologie jako u černé spodiny v Americe – samozřejmě z velmi podobných důvodů. Genetika navíc může jen sotva vysvětlit takový fenomén, jako je od poloviny 20. století v dějinách dosud nevídaný masový přírůstek nemanželských dětí.

Rovněž je příliš přeceňována role, kterou při nárůstu (pokud je toto slovo vhodné) spodiny sehrává sociální stát. Jeho role může být nanejvýš nutnou podmínkou: nárůst spodiny umožňuje, ale nikoli nevyhnutelně. Sociální státy existují už dlouho, aniž by se u nich vyvinula takováto moderní spodina společnosti. Nepochybně bude třeba přidat ještě špetku něčeho jiného.

Takovou drobnost můžeme najít v říši názorů. Lidské chování se nedá vysvětlit bez ohledu na význam a záměry, které lidé přisuzují tomu, co dělají nebo co zanedbávají. Každý člověk má nějaký Weltanschauung, nějaký světonázor, ať už si toho je či není vědom. A právě názory mých pacientů mě fascinují a – upřímně řečeno – i šokují, neboť právě ony jsou zdrojem jejich utrpení.

Jejich názory se projevují dokonce ve způsobu vyjadřování. Zarážejícím příkladem je četnost výrazů, které je staví do pasivního postavení. Alkoholik vysvětlující své špatné chování  v opilosti řekne: „To pivo se ve mně prostě zbláznilo.“ Narkoman závislý na heroinu vysvětluje, proč sáhl po stříkačce: „Heroin je všude.“ Jako by pivo opilo onoho alkoholika a heroin se narkomanovi sám vstříkl do žíly.

Jiná vyjádření mají jednoduše ospravedlňující funkci, popírají jednání činitele a jeho osobní zodpovědnost. Vrah tvrdí, že ten nůž se „do něj zabod´“ nebo že „ta pistole vystřelila“. Muž, který bije svou milenku, tvrdí, že „dostal záchvat“ nebo že „už to neudržel“, jako by byl obětí nějakého druhu epilepsie, z níž ho má lékař za povinnost vyléčit. A dokud léčba nezačne, může samozřejmě dál svobodně týrat svou družku – taková činnost má pro něj jisté výhody –, přičemž je bezpečně přesvědčen, že skutečnou obětí je on sám, nikoli jeho družka.

Začal jsem odhalování této nepoctivosti a tohoto sebeklamu považovat za základ své práce. Když mi někdo začne vysvětlovat své asociální chování slovy, že se nechá snadno svést, zeptám se ho, jestli se někdy v životě nechal tak snadno svést také ke studiu matematiky či konjunktivů francouzských sloves. Dotyčný se bez výjimky začne chechtat, najednou mu dochází absurdita jeho slov. A skutečně i často uzná, jak nesmyslné toto předstírání celou dobu také bylo, a někdy i to, že mu z něj plynuly určité psychologické a sociální výhody.

Představa, že člověk není konatel, ale jen bezmocná oběť okolností či nějakých rozsáhlých okultních sociologických či ekonomických sil, nepřichází  sama od sebe jako nevyhnutelný průvodní jev zkušenosti. Naopak, teprve za extrémních okolností člověk přijímá bezmoc stejně jako přijímá modré nebe. Jednání je naopak společnou zkušeností nás všech. Ve skutečnosti dobře víme, že naše vůle je svobodná a že záleží jen na nás, jak dalece ji využijeme.

Kde bere spodina názory?

Opačnou představu však donekonečna propagují intelektuálové a vzdělanci, kteří ji samozřejmě nevztahují na sebe, ale jen na ty druhé, kteří neměli takové štěstí jako oni. V tom hraje značnou roli povýšenost, totiž přesvědčení, že někteří lidé nedosahují zcela úrovně člověka. Typickým příkladem popření osobního vlivu je například pojmový rozsah termínu „závislost“, který tak rychle prosákl z akademické půdy do podsvětí a jímž se označuje nežádoucí, nicméně příjemné a stále se opakující chování. Jakmile kriminologové přišli s teorií, že recidivisté jsou na zločinu závislí (dokládali své teorie působivými diagramy nervových obvodů v mozku), netrvalo dlouho a jistý zloděj aut omezené inteligence a ještě menšího vzdělání mě požádal, abych léčil jeho závislost na krádežích aut. Když ovšem, jak jinak, jsem mu recept nenapsal, cítil se morálně ospravedlněn i nadále ulehčovat vlastníkům vozidel od jejich majetku.

Ve skutečnosti většina sociální patologie, již projevuje spodina, pochází z názorů, které k ní pronikly od inteligence. Nejvíce to snad platí o názorech na převládající sexuální vztahy, jejichž výsledkem je 70 % nemanželských dětí narozených u nás v nemocnici a bylo by to jistě téměř 100 %, nebýt značného množství přistěhovalců z Indie.

Literatura i selský rozum dokládají, že sexuální vztahy mezi muži a ženami jsou obtěžkány problémy už odpradávna právě proto, že člověk je myslící společenský tvor, nositel kultury, a nikoli jen pouhá biologická bytost. Jenže intelektuálové 20. století se rozhodli naše sexuální vztahy osvobodit od všech společenských, smluvních či morálních povinností i od veškerých dalších významů, aby konečně měla v našem rozhodování význam pouze samotná ryzí sexuální touha.

Tito intelektuálové jsou asi tak upřímní jako Marie Antoinetta, když si hrála na pastýřku. Podíváme-li se na jejich vlastní nepochybně uvolněnější sexuální návyky, přesto zjistíme, že ještě stále uznávají nevyhnutelné povinnosti vůči dětem. Ať už původně tvrdili cokoli, naprostý rozpad rodinných vztahů si jistě nepřáli, tak jako si Marie Antoinetta ve skutečnosti nechtěla vydělávat na živobytí hlídáním ovcí.

Jejich názory ovšem přijala doslova a ve velkém měřítku právě ona nejnižší a nejzranitelnější společenská vrstva. Pokud chce někdo vidět, jak sexuální vztahy osvobozené od smluvních a společenských povinností vypadají, nechť se podívá na chaos v osobních životech lidí ze společenské spodiny.

Zde lze v klidu studovat celou škálu lidského bláznovství, zločinnosti a utrpení – a to v podmínkách, na to nezapomínejme, prosperity, jaká nemá historickou obdobu. Zde se potraty provádějí pomocí břišního kung-fu, zde děti plodí další děti, a to dokonce v počtech nevídaných před příchodem chemické antikoncepce a sexuální výchovy, zde od žen odcházejí otcové jejich dětí měsíc před porodem nebo měsíc po něm, zde funguje nepředstavitelně brutální žárlivost, obrácená strana mince všeobecné promiskuity, která končí nejodpornějším útlakem a násilím. Nespočet nevlastních otců tu masově sexuálně a fyzicky týrá děti a nakonec se tu i značně uvolňují rozdíly mezi tím, co je a co není sexuálně přípustné.

Příčinná souvislost mezi tímto uvolněním a strádáním mých pacientů je zřejmá. Ty, kteří nečestně tvrdí opak, poznáte podle značně složité intelektuální rafinovanosti jejich argumentace.

Jazyk formuje mysl

Klima morálního, kulturního a intelektuálního relativismu – relativismu, který se objevil jako pouhá módní hříčka intelektuálů – se úspěšně přeneslo na ty, jež nemají sílu bránit se jeho devastujícím praktickým dopadům. Když nám profesor Steven Pinker ve svém bestselleru The Language Instinct [Jazykový instinkt], samozřejmě napsaném gramaticky správnou angličtinou bez pravopisných chyb, sděluje, že neexistuje žádná gramaticky správná forma jazyka, že se děti nepotřebují ve svém vlastním jazyce vzdělávat, neboť jsou předurčeny k tomu, aby se jím naučily mluvit přiměřeně svým potřebám, a že všechny formy jazyka jsou stejně významné, tak tím pomáhá dítě ze spodiny uvěznit do světa, v němž se narodilo. Nejenže se pak jeho učitelé cítí osvobozeni od namáhavého úkolu jeho chyby opravovat, ale zvěst o gramatické toleranci profesora Pinkera, že totiž to, co je, je vždycky správně, se rychle donese až k dítěti samému. Takové dítě pak následně odmítá, aby bylo vůbec opravováno, jelikož v tom vidí něco nezákonného, a tudíž ponižujícího. Eppur si mouve  (A přece se točí – Pozn. překl.): ať si profesor Pinker říká, co chce, jak chce, svět vyžaduje správnou gramatiku a pravopis od těch, kteří to v něm chtějí někam dotáhnout. Navíc je nade vši pochybnost nepravdivé, že vyjadřování každého člověka se rovná jeho potřebám. Tohle ví každý, kdo někdy četl žalostné pokusy lidí ze spodiny písemně komunikovat, především s úřady. Lingvistický a vzdělávací relativismus napomáhá transformovat třídu v kastu – (pseudoindickou) kastu téměř Nedotknutelných.

Stejně jako se říká, že neexistuje žádná správná gramatika či pravopis, tak se prosazuje názor, že neexistuje žádná vyšší či nižší kultura. Tím jediným, co je rozlišuje, je rozdíl sám. Tenhle názor šíří intelektuálové zřejmě toužící předvádět si navzájem své velké otevřené demokratické cítění. Tak například deník The Guardian, který je doslova baštou britské liberální inteligence a kdysi požadoval, aby ve jménu rovnosti a obecné slušnosti měla celá populace přístup k vyšší kultuře, dnes píše, že se v New Yorku sešli „velikáni Ameriky“.

Tušíte, kdo asi jsou ti velikáni? Snad držitelé Nobelových cen, fyzikové a molekulární biologové? Nebo snad nejlepší současní američtí vědci a spisovatelé či snad američtí podnikatelé na poli elektroniky, kteří za poslední půlstoletí tolik změnili náš svět?

Ale kdepak, největší duchové Ameriky tu byli zastoupeni, podle názoru Guardianu, rapovými zpěváky, jako je například Puff Daddy, kteří se sešli v New Yorku (na „summitu“, jak Guardian uvedl), aby ukončili vlnu nesmyslného vzájemného vraždění mezi rapery na východním i západním pobřeží a aby tak vylepšili „image“ rapu. Článek doprovázely fotografie těchto duševních gigantů, aby ti, kdo dosud netuší, že texty rapových písní obhajují brutální a zároveň idiotské postoje, okamžitě poznali, že ony hluboké intelekty přináležejí lidem, kteří jsou k nerozeznání od pouličních gangsterů.

Pokrytectví takových lichotek je jasné každému, kdo se alespoň minimálně seznámil s velikostí úspěchů lidstva. Je zcela nepředstavitelné, že by vzdělaní lidé jako pisatel i redaktor těchto novin skutečně věřili, že Puff Daddy a spol. představují jedno z největších vzepětí Ameriky. Ovšem skutečnost, že se pokleslé kultuře, jejímž produktem rapová hudba nepochybně je, dostává takové pozornosti a chvály, dává jejím posluchačům falešnou iluzi předpokládat, že vlastně neexistuje nic lepšího než to, co už sami znají a co se jim líbí. Takové pochlebování pak zabíjí úsilí a nedostatek úsilí je samozřejmě jednou z příčin lidské pasivity.

Pokrytectví „boje proti diskriminaci“

A záleží vlastně vůbec na osudu nejnižší společenské vrstvy? Pokud nám leží na srdci utrpení milionů lidí, pak odpovědí musí být dozajista ‚ano‘. Ale i kdybychom se smířili s tím, že ponecháme tolik našich spoluobčanů v očistci chudinských čtvrtí, celá tato záležitost tím ještě nekončí. Už teď existují zřetelné náznaky, že se nám tato spodina jednou pomstí.

V dnešním světě totiž nelze špatné názory a jejich následky uzavřít do ghetta. Mí přátelé ze střední třídy nedávno s hrůzou zjistili, že jejich dcera má velmi špatný pravopis. Jaké zděšení je však čekalo, když o tom informovali ředitele školy a dozvěděli se, že to nevadí, jelikož pravopis jejich dcerky je přibližně správný, a že u těch špatně napsaných slůvek stejně všichni vědí, co znamenají.

I další instituce jsou podkopávány přijímáním názorů, které podporují a udržují společenskou spodinu. Když se pouliční prostitutky houfně přesunuly na rohy ulic naší čtvrti, výše postavený policista na žádost místních obyvatel, aby s tím něco udělal, odtušil, že s tím nebude dělat nic, jelikož dotyčné ženy pocházejí ze špatného prostředí a jsou to všechno nejspíš narkomanky. Prohlásil, že je nehodlá ještě víc diskriminovat. A je jenom na nás občanech, abychom si posbírali použité kondomy z našich růží. Tak se žije v režimu nulové netolerance. Ještě horší je, jak snadno se šíří i kulturní relativismus. Záliby, chování a zvyky spodiny postupují s obdivuhodnou rychlostí vzhůru po společenském žebříčku. Jedním z takových projevů je dnes tak módní heroin, ačkoli nikdo, kdo skutečně ví, co heroin dokáže, nenachází nic módního ani na této droze, ani na jejích dopadech. Když jedna členka královské rodiny prozradila, že se nechala ovlivnit módou chudinských čtvrtí a teď má na pupíku piercing, nikoho to ani v nejmenším nepřekvapilo. Pokud jde o módu v oblékání, tělesné ozdoby a hudbu, udává dnes tón právě nejnižší společenská vrstva. Ještě nikdy v dějinách nesměřovalo lidstvo ve své kulturní aspiraci tak dolů.

Katastrofální model mezilidských vztahů, který existuje mezi spodinou, se rovněž stává běžným na vyšších stupních společenského žebříčku. Čím dál častěji za mnou chodí zdravotní sestry, které pocházejí převážně ze slušné nižší střední vrstvy (alespoň od dob Florence Nightingaleové – britská zdravotní sestra, průkopnice péče o nemocné, v roce 1860 založila první školu pro ošetřovatelky v Londýně. Pozn. překl.) a které mají nemanželské děti s muži, kteří je nejprve týrají a pak je opouštějí. Sklony k týrání a k pozdějšímu odchodu se dají velmi dobře předvídat z minulosti a charakteru dotyčných partnerů, jenže zdravotní sestry, které se staly oběťmi takového zacházení, přiznávají, že nechtěly své partnery nijak posuzovat, neboť soudit je přece špatné. Jenže pokud si neudělají názor ani na muže, s nímž chtějí žít a mít dítě, jak budou schopny v životě vůbec něco poznat a pochopit?

„Ono to prostě nefungovalo,“ říkají, přičemž „ono“ je v jejich případě onen vztah, který dle jejich představ existuje nezávisle na dvou lidech, kteří ho tvoří, což jejich životy následně ovlivňuje asi tak jako konjunkce nebeských hvězd. Život je osud. Na následujících stránkách jsem se pokusil nejprve bez příkras popsat realitu života spodiny, a pak odhalit podstatu této reality – propagaci špatných, triviálních a velmi často neupřímných názorů. Nemusíme chápat veškeré příčiny tragického stavu spodiny, abychom s ním mohli bojovat, stačí, když se alespoň vyhneme řešením, která její tragédii jen dál prohloubí. A pokud vytvářím obraz života, který je zcela bez půvabu či hodnot, a popisuji mnoho odpudivých lidí, je důležité nezapomínat, že pokud by měl být někdo obviněn, pak je to především inteligence. To oni měli mít více rozumu, ale vždy raději uhnuli před jejich pohledem. Považovali za mnohem důležitější čistotu svých názorů než jejich skutečné dopady. Neznám větší samolibost.

Theodore Dalrymple (vlastním jménem Anthony Daniels, narozen 11. 10. 1949) pracoval do roku 2005, kdy odešel do důchodu, jako psychiatr v nemocnici v Birminghamu ve Velké Británii, předtím v Rhodesii (Zimbabwe), Tanzánii, Jižní Africe a v Londýně. Dnes působí v Manhattan Institute, kde je přispívajícím redaktorem tímto institutem vydávaného časopisu City Journal. Publikuje rovněž v denících a časopisech The Times, The Observer, The Daily Telegraph a The Spectator. Je autorem více než dvaceti knih, z nichž kniha Ztraceni v ghettu vyšla v českém překladu ve druhém vydání v roce 2011 v nakladatelství Leda.

Text, předmluva knihy, převzata s laskavým svolením Občanského institutu
Z anglického originálu „Lost in the Ghetto“ přeložil Ondřej Novák.

Mezititulky redakce

Kniha: Ztraceni v ghettu
Autor: Dalrymple, Theodore
Nakladatelství: » LEDA
Rok vydání: 2011
Počet stran: 350R
Vydání: 2, v nakl. Leda vyd. 1.
Název originálu: Life at the bottom
Spolupracovali: z anglického originálu přeložil Ondřej Novák
Vazba: Vázaný
ISBN: 978-80-7335-275-2
EAN: 9788073352752