Já jsem dělal psychotesty v roce 1987. Ze dvanácti lidí jsme prošli dva. Předpokládám že já proto, že jsem ty samé testy (jejich velkou část) dělával měsíc co měsíc na vojně.
Devět hodin v kuse bez přestávky jenom jednou na malou a napít se. Ty "p d b q" s různýma čárečkama a apostrofama vpředu, vzadu, které jsi musel spočítat na čas na já už nevím asi deseti listech A4 a to různé varinaty cca pětkrát po sobě, doplňovačky obrazců, pohovor jak by jsi se zachoval kdyby atd atd, to byl záhul!!!! Když jsem odcházel, čekal jsem, že si pro mě do tří dnů přijedou z blázince.
Jak jsem zjistil od svého jednoho nadřízeného, měl jsem svoje psychotesty skvělé až na jednu věc: nerespektování autorit. Prostě u mě není autorita nikdo, kdo nezná, neví, neumí, ale vojnu zrobiť vie.
Do poloviny devadesátých let přicházelo mladých málo a nebyly s nima žádné problémy. Pak to začalo: slepý, blbý, hluchý, vyjadřování pětiletého děcka.... dyslektici... zloději, opilci, nemyslící, roztržití - panoptikum jako bejk.
Na ŠUPu jsme se docela vzteklí ptali psycholožek, jestli jim jebe, co nám to posílají za hovada do výkonu. Tu odpověď si dodnes pamatuju. Ona řekla asi toto:
"Jak říkáte až donedávna jsme prováděly výběr přesně podle metodiky psychotestů a požadovaných nároků. To byl totiž ještě skutečný výběr, kdy z dvanácti lidí v jednom testovacím dnu mohl projít libovolný počet nebo taky nikdo.
Pak ovšem zájem o práci u policie opadnul (1996 a dále) a začal nábor. Dostaly jsme příkaz: z dvanácti kusů musí projít dva, pak tři, pak pět, pak šest. Kdyby bylo těch dvanáct kusů na úrovni, žádný problém, ale nám začali chodit na psychotesty lidi, kteří by nikdy předtím neprošli a nikdo z těch dvanácti. Bylo jich dvanáct a my jsme museli dva, tři až šest nejmenších, jak říkáte hovad, prostě pustit dál."
Zdravotní prohlídka: musel jsi být bez vad a kazů, žádná alergie, žádné záda, žádné omezení.
Fyzické za bolševika nebyly. Stačilo jim, že aktivně posiluju a hraju fotbal. Nebylo nutné členství v KSČ, jak tady někteří tvrdí, celá moje rodina nebyl nikdo nikdy v jakékoliv organizaci bolševika a vzali mě s posudkem, že pocházím ze slušné dělnické rodiny. Problém nastal až tam, kdy mě marně nutili vstoupit... nebýt sametového svinstva, vylítnul jsem ven.
Když fyzické pak začaly, bez problémů jsem je po celou dobu služby plnil s obrovským náskokem bodů. Kluci co byli dost při těle je zvládali taky. Z třiceti lidí je neudělal tak jeden. Víc ne. Když jsem odešel, nároky na tyto už tak komediální testy se ještě snížily až na úroveň mentála s vozíčkem. Když vidím ty rachitistické děcka se svěšenýma ramenama s plandající nejmenší možnou velikostí bundy a kalhotách, tak po jedné facce by na zemi zůstaly po takové atrapě četníka akorát kanady a opasek.
Ale to jsem odbočil.
Kam dospěl bordel s psychotestama při vstupu dneska už netuším, ale bude to asi zajímavé. Jak může udělat psychotesty osmnáctiletý neduživý mumlající sopel s těkjícím pohledem kapesního zloděje, to dodneška nepochopím.
Nezlobte se na mě, ale mě to rve srdce, když to vidím, co navlekli do policejních uniforem. To už není ani setřesené ze stromů jako jsme byli my.
Jaký já jsem dostával hajas od starých co a jak, jak jsem musel umět zákony, jak jsem se musel pořád ptát když jsem něco nevěděl a jak vyžadovali, abych to dělal přesně jak mi to řekli a nijak jinak. Jak jsem musel znát nazpaměť "objekty" a kde u kterého zastavíme, jak tam dojedeme, odkud, kam běžím, jak tam běžím, proč tam běžím, co mám s sebou, co tam dělám, co nedělám, jak to dělám.
Měli jsme nějakého výpitka v jedné dědince, který vždycky vyběhl s nožem nebo sekerkou nebo sekáčkem na řepu... Když jsem tam byl poprvé kolega pravil: to je Franta Flinta, dívej se co musíš udělat. Franta lítal po venku jak Indián kolem obětního kůlu a mával sekyrkou nad hlavou. Kolega k němu doběhl, švác ho přes čuňu, ten pustil sekyrku, utekl domů a kolega mi povídá: "poď se podívat, tak musí skončit jinak je nebezpečný." Chlap ležel v ložnici v posteli, byly vidět jen dvě ruky a čupřina pod peřinou.
Za nějaký pátek jsem jel kolem, on zase po ulici tentokrát s nožem, láp za ručku u Fáva, zastavil jsem, krátký sprint, flák mu jednu, utekl, lehl do duchen, klid!
Nastoupili mladí, co už procházeli náborovýma psychotestama. Oběma, co pak měli s tím blbem problémy, jsem to řekl, ukázat jsem jim to nemohl, drban se mě už bál a nedělal přede mnou jaksi ty svoje krky. Opakovaně jsem je upozornil, co je chlap zač.
Za nějaký pátek vyjeli na něj, že zase sekyrkou ohrožuje svoji fuchtli. No dopadlo to tak, že se střílelo do živého, přičemž z osmi kulí trefily jen dvě a zbytek se odrážel od asfaltu přes služební auto, za kterým se krčil ten druhý blb v uniformě, který chtěl dělat zákroky "v souladu s předpisem." Mimo jiné u sebe neměli ani jeden žádné DP.
Ustřelili mu nohu, jen štěstím to nechytil kolega ani služení auto ani lidi bydlící ve směru střelby a to jen proto, že prošli psychotestama, aniž měli. Nezvládali svoji práci psychicky. Kdyby udělali co se jim řeklo, skončilo to fackou (pro vyplašence tady úderem sebeobrany) a všeobecnou spokojeností. Franta mohl svoje story jak vymlátil policajty vykládat v hospodě a nemusel ležet měsíc ve špitále. Kluci nemuseli nic psát a vymýšlet si verze, kde nějak museli přeskočit skutečnosti, že neměli u sebe DP a jak došlo k tomu, že jeden střílel po druhém.
To SMOLAR: ani nevíš, jaké štěstí jsi měl, že tě nevzali!