Evropa a community policing

Evropská policejní akademie (CEPOL) pořádá v jednotlivých evropských zemích ročně desítky podobných seminářů k nejrůznějším tématům a oblastem policejní činnosti (seznam aktuálních seminářů ZDE). Riga už poněkolikáté hostila seminář právě na téma „community policing“ – tentokrát zaměřený na práci s konkrétními cílovými skupinami. Seznam přednášejících a jejich témat byl pestrý:

• Nihad Bunar, profesor Stockholmské univerzity a Švédské policejní akademie, hovořil o teorii, praxi a praktikách community policing a o úskalích jejich hodnocení;
• Marcel Zethoven, donedávna „územář“ a v současnosti koordinátor „územářů“ v oblasti Amsterdam-Amstelland, mluvil o své zkušenosti, o systému práce a řízení výkonu, který používá nizozemská policie na místní úrovni;
• Soňa Svobodová, školitelka z Vyšší policejní školy MV v Brně, představila projekt „Senioři sobě“, který před několika lety spustila společně s partnery (Brno, Jihomoravský kraj) na území města Brna a který je v současnosti jednou z „dobrých praxí“, podporovanou v rámci celé ČR;
• Marko Forss, jeden ze tří finských policistů, kteří slouží ve virtuálních internetových komunitách, mluvil o své zkušenosti a o důvodech, proč se policie v Helsinkách rozhodla působit na současnou mládež skrze sociální sítě;
• Jean-Pierre Devos, belgický koordinátor projektu CoPPRa (Community Policing and Prevention of Radicalisation), jehož cílem je naučit policisty na místní úrovni včas rozpoznávat známky příklonu k radikálním hnutím u „jejich“ občanů a pomoci tak předcházet násilí z nenávisti;
• Alan Keane, policista z irského National Community Policing Office, hovořil o tom, jakou má irská policie zkušenost s využíváním „zákaznického profilování“;

V další části textu pomineme spíše akademické části přednášek a budeme se podrobněji věnovat třem z nich, které jsou nejblíže praxi a mohou přinést nejvíce inspirace (bude-li zájem, je možné každému z témat věnovat později samostatný článek).

Policie ve Finsku zamířila za mládeží na síť

Na začátku byl jednoduchý nápad - helsinský policista Marko Forss si jednoho dne uvědomil, že policie ve snaze lépe se přiblížit mládeži naprosto opomíjí komunikační kanál, který je pro (nejen) finské teenagery stejně přirozený, jako postávání v hloučcích před školou o přestávkách mezi hodinami – internetové sociální sítě.

Rozhodl se tedy – a po nějakém čase pro to získal i svolení svých nadřízených – stát se „policistou na síti“. Založit si uživatelské profily na nejpoužívanějších sítích a skrze ně být v bezprostředním kontaktu s jejich uživateli. Výchozí argumenty Marko Forsse lze shrnout takto:

• Mladí lidé fakticky setřeli hranici mezi skutečnou a virtuální realitou, dění na sociálních sítích má na ně reálné dopady – a nemělo by proto být stranou pozornosti policie.
• Nejde o PR aktivitu policie, ale o policejní činnost na síti. Přítomnost policistů umožňuje preventivní působení (poskytování informací, upozorňování na právní limity atd.), vytváří pocit bezpečí na internetu a umožňuje bezprostředně zasáhnout v případě protiprávního jednání, které se vyskytne (např. šikana, sexuální zločiny apod.).

Jak se ukázalo, tenhle přístup funguje. V současnosti jsou na internetovém oddělení policie v Helsinkách tři policisté, kteří se práci ve virtuálním světě věnují na plný úvazek a chystá se regionální rozšíření (10 policistů na ostatních krajských útvarech policie).

Důvody, proč je tahle aktivita úspěšná, lze shrnout následovně:

• Elektronická komunikace – zejména přímé chatování – je pro mládež přijatelnější, než osobní kontakt s policistou. Někteří lidé jsou při této formě komunikace sdílnější a ochotnější svěřit se se svými problémy a zkušenostmi (typické jsou např. oběti sexuálních trestných činů).
• Přítomnost na sociálních sítích výrazně ulehčuje rychlé a cílené informování. Příkladem může být třeba zkušenost Marka Forsse s profilem na „Hommaforum“, nejpoužívanější debatní stránce radikální pravice ve Finsku – je mnohem těžší bavit se např. o rostoucí kriminalitě Somálců ve Finsku, když policie obratem přijde se aktuálními statistikami, které nic takového nepotvrzují.
• Přítomnost na sociálních sítích má velmi dobré preventivní dopady – na projevy šikany či zárodky násilí může policie reagovat a dát tak najevo, že o nich ví a že je nenechá bez odezvy v případě pokračování.
• Přítomnost na sociálních sítích není nijak ohrožující pro samotné policisty – žádný z „virtuálních policistů“ neměl za tři roky působení problémy kvůli vystavení své fotky, kontaktů a dalších údajů v profilech na sociálních sítích.
• Stále roste množství případů, o nichž se policie dozví díky své aktivitě na internetu. Např. zhruba až jedna pětina případů sexuálního zneužívání, v nichž nějakou roli hrál internet, byla odhalena díky přítomnosti policistů „na síti“. Za první polovinu letošního roku tři „virtuální policisté“ zjistili 38 trestných činů (z toho 34 sexuální povahy), udělili 25 slovních varování v případech šikany, poslali 6 podnětů orgánům péče o děti a mládež a svým kolegům předali 60 poznatků.
• „Běžná“ komunikace je velmi efektivní, protože pokud se nejedná o sdělování intimních informaci (k nim slouží Instant Messenger a emaily), mohou ji sledovat i další uživatelé sociálních sítí. Takových viditelných informací a zpráv napsali „virtuální policisté“ v loňském roce bezmála dvacet tisíc.

Senioři sobě aneb využití dřímající energie

Druhý příklad prezentovala Soňa Svobodová, toho času školitelka VPŠ Brno, dříve tisková mluvčí a koordinátorka preventivních aktivit Jihomoravského kraje. Projekt, který osobně začínala v roce 2007 v Brně, se týkal práce se seniory. Asi není třeba vysvětlovat specifika trestné činnosti páchané na seniorech – podvody, krádeže z bytů atd.

V Brně se před několika lety rozhodli předcházet trestné činnosti páchané na seniorech efektivním a cíleným vzděláváním seniorů – a využít k tomu jich samých, jejich energie a vůle něco udělat pro ostatní. Proč? Hlavním důvodem bylo, že nejvíce ohrožení jsou izolovaní senioři – a policie nemá prostředky, aby se každému věnovala individuálně. Rozhodli se proto najít mezi seniory a vyškolit „kurýry prevence“, kteří se k těm nejizolovanějším dostanou mnohem snáze.

Postup byl celkem jednoduchý. V první fázi policisté oslovili starosty s žádostí o tipy na aktivní seniory, kteří by se mohli podobné aktivity zúčastnit – starostové tipy dali, nejčastěji na ženy a mezi mužskými kurýry pak na policejní a vojenské veterány, bývalé zastupitele a právníky. Takto vytipovaní senioři byli vyškoleni a vybaveni taškou s nejrůznějšími materiály – informačními letáky, odrazkami, CD s videoinstrukcemi – a také s dotazníky pro seniory. V letech 2008, kdy byl projekt ozkoušen v Brně a 2009, kdy se projekt rozšířil na celý Jihomoravský kraj kurýři oslovili, informovali a získali zpětnou vazbu téměř od tří tisíc seniorů. Na základě zjištěných informací pak následovaly další akce – např. instalace řetízků na dveře, snižování dveřních kukátek (protože mnozí senioři při své výšce do běžných kukátek nedohlédnou) apod. O rok později byl projekt zařazen policejním prezidiem mezi celostátně podporované aktivity.

Hodnotit přímé dopady projektu v podobě poklesu trestné činnosti není úplně snadné – ale v obecné rovině, většina trestných činů, spáchaných na seniorech v Jihomoravském kraji, zaznamenala v roce 2010 pokles. Neoddiskutovatelné jsou ale nepřímé dopady:

• policie s minimálními prostředky poskytla důležité informace mnoha seniorům – a množství důležitých informací od nich získala;
• informace z očí do očí / z ruky do ruky, navíc od vrstevníků a přátel, si lidé zapamatují a berou k srdci nejsnáze;
• posílení subjektivního pocitu důležitosti a sebevědomí řady seniorů – kurýrů prevence; i to je faktor, který pozitivně ovlivňuje pravděpodobnost, že se senioři stanou obětí trestné činnosti.

Nizozemský územář jako nejvyšší článek řetězce

Poslední příklad je odpovědí na často skloňované tvrzení typu „bez informací z ulice se policie neobejde“ či „územáři a jejich informace jsou základní stavební kámen činnosti policie“. Ano, bezpochyby je to tak. V Holandsku si v posledních letech uvědomili, že pouhé deklarace tohoto typu nestačí – a rozhodli se skutečně postavit územáře do centra pozornosti. Příběh územářů (okrskářů, chcete-li – v Nizozemí jim říkají neighborhood directors), vyprávěl donedávna jeden z nich, dnes jejich koordinátor pro oblast Amsterdam-Amstelland, Marcel Zethoven.

Začněme tím, čím se holandští neghborhood directors podobají českým územářům. Mají na starost okrsek, který má v průměru cca 5000 obyvatel, v jeho území tráví zhruba 60% své služby (zbytek věnují související administrativě) a po okrsku se pohybují převážně pěšky či na kole (pouze ve venkovských oblastech používají auta).

Tady však podobnost končí. V čem se liší? Za prvé v tom, že slouží výhradně sami – jiného osamoceného policistu v uniformě na ulici v Nizozemí v podstatě nemáte šanci potkat (ještě před pár lety prý existovaly čtvrti, kde taková služba nebyla s ohledem na bezpečnost policistů možná – dnes to však již neplatí). Za druhé v tom, že jsou pány svého času – dle svého uvážení a potřeby sestavují svůj plán služeb a předkládají ho svému nadřízenému (odvrácená strana mince je v tom, že musí být připraveni být kdykoli k dispozici – třeba když dojde k závažnému trestnému činu v jejich okrsku, jsou okamžitě povoláni do služby). Za třetí, jejich výhradním úkolem je řešit problémy v okrsku – nevyšetřují, neeskortují, neroznáší obsílky – ale poukazují na problémy, vedou k odpovědnosti jejich původce, ve spolupráci s místními úřady a obyvateli plánují jejich řešení (ať se jedná o rizikovou dopravní situaci, problémovou rodinu či sérii vloupání). S touto třetí odlišností souvisí i způsob hodnocení těchto neighborhood directors – jejich úkolem je mít stále aktualizovaný seznam hlavních problémů a průběžně na nich pracovat (je asi zřejmé, že čárky v tomhle systému nemají šanci).

A na konec to nejlepší – tuhle práci údajně chce u nizozemské policie v posledních letech dělat kdekdo a ve VÝBĚROVÝCH ŘÍZENÍCH na pozice neighborhood directors je nával. Důvod je prostý – je to sice práce nesmírně náročná na čas, motivaci i schopnosti – ale je velmi dobře placená a přináší i další výhody. Předcházel tomu však tuhý boj a toto výsadní postavení bylo nizozemským územářům přiznáno teprve před několika lety (samozřejmě přes odpor policistů z jiných úrovní či profesních zařazení). O co jde?

Předně o to, že platově je na tom neighborhood director podobně či lépe než nižší policejní management; je zařazen do deváté platové třídy (z šestnácti), tedy do nejvyšší možné třídy pro přímý výkon (což odpovídá v českých podmínkách nejspíš sedmé tarifní třídě). Kromě toho za každý měsíc služby získává neighborhood director jeden den dovolené navíc; nejpozději po šesti letech si tuto dovolenou je povinen vybrat – 72 dní dovolené jistě není k zahození.

Trénink na tuto pozici – poté, co policista projde výběrovým řízením a je na ni přijat – trvá 18 měsíců (je asi jasné, že to není práce pro policejní nováčky, ale velmi zkušené policisty). Na jednom místě – v jednom okrsku – musí neighborhood director strávit minimálně čtyři roky a maximálně šest let; chce-li po šesti letech zůstat u stejné práce, musí se - opět ve výběrovém řízení - ucházet o jiné místo.

Samozřejmě, podobný systém závisí na tom, zda se najdou peníze (na škrty v policejních rozpočtech si stěžovali bez výjimky všichni účastníci kurzu). Ale i když peníze jsou, je to hlavně o vůli. A té podle všeho mají v Nizozemí dost.

PS: Je celkem fajn vidět, že community policing v Holandsku skutečně nejsou jenom příjemné recepce a posezení na služebnách.