Gambling, legalizovaný špinavý kšeft

Jedna z oblastí hazardu ovšem ničí lidské existence skutečně spolehlivě. Jsou to herní automaty. O tom, jak fungují automatové herny včetně jejich personálu a klientely, vím za 14 let služby skutečně dost.

Gambling a jeho lidé očima poldy

Sloužím v pražských Holešovicích. Tato čtvrť má cca 39 tisíc obyvatel na rozloze necelých 5 km2 a tvoří ji 95 ulic. O tuto lokalitu se dělí policejní oddělení v Holešovicích s dalšími dvěma policejními služebnami. Území, o které se starám, tvoří přibližně 25 ulic o rozloze 2 km2. V této malé lokalitě je 18 heren s hracími automaty, pokud nepočítám restaurace, ve kterých je obvykle také alespoň jeden, což znamená, že dostupnost herny s automaty je v téměř každé ulici. Například na Ortenově náměstí, na které navazuje Plynární ulice, je pět heren, z nichž jedna přímo sousedí se základní školou a dětským hřištěm. Další je zhruba 10 metrů od školního pozemku. To už samo o sobě je pro běžně uvažujícího člověka těžko uvěřitelné.

A jací lidé tyto herny navštěvují? Vzhledem k tomu, že policejní oddělení v Holešovicích provádí každodenní kontroly těchto podniků, je policistům složení jejich klientů důvěrně známé. Prakticky bez výjimky jde o osoby, které mají za sebou kriminální minulost, z nichž velká část je navíc drogově závislá. Na základě poznatků od kolegů z kriminální policie je známou skutečností, že se v hernách často překupují drogy a odcizené věci. Obsluha heren buď přehlíží kriminální činnost klientů, nebo ještě hůře, mnohdy se na ní podílí. Navíc nepřetržitý provoz těchto podniků z nich dělá jakési základny galerky.

Právě Ortenovo náměstí je ukázkovým příkladem negativního dopadu těchto podniků na život obyvatel v dané lokalitě. Přítomnost pěti automatových heren, neosvětlený park a přilehlý klub Cross, to vše vytváří ideální prostředí pro výrobce a dealery drog. Holešovice se staly pro narkomany natolik známou lokalitou, že si zde někteří výrobci drog našli podnájem, kde drogy vyrábí, zřejmě aby to neměli příliš daleko za klientelou.

Mediálně známý je případ doslova stánkového prodeje drog v ulici Poupětova, která přímo sousedí s Ortenovým náměstím, či nedávné zadržení celého rodinného klanu. Členové této rodiny žijící v Holešovicích si prokazatelně vydělávali prodejem drog více než 30 tisíc korun měsíčně.

Při nedávné diskusi obyvatel Ortenova náměstí s policií a úředníky městského úřadu naplno vyšlo najevo, jak obrovská je frustrace obyvatel této lokality v souvislosti s přítomnosti heren a jejich klientů. Ti se neomezují jen na prodej kontrabandu, ale projevují se i velmi agresivně vůči obyvatelům Holešovic, kteří nesouhlasí s tím, co se v jejich okolí děje.

A co mají společného herny s drogami nebo jinou trestnou činností? Je toho víc, než by byli lidé, které hazard živí, ochotni připustit. Každý rozumný člověk pochopí, že závislost na herních automatech je stejně nebezpečná, jako závislost na drogách nebo alkoholu. Závislý člověk dokáže do automatů naházet statisíce korun. Většinou mu totiž brzy dojdou peníze a je svolný k čemukoli, jen aby získal další hotovost na financování své vášně k hazardu. Morální zábrany musí stranou a nejrychleji se dají peníze vydělat trestnou činností. To, že nemluvím o několika hernách, ale o problému automatových heren všeobecně, vám o pár řádků níže potvrdí i člověk, který se s takovouto závislostí v minulosti potýkal.

Hazard a herny optikou Martina Svobody, předsedy o.s. Občané proti hazardu, autora knihy Já, Hráč a bývalého gamblera:

Navzdory tomu, že je faktická situace ohledně rozmachu tvrdého hazardu v ČR špatná zejména díky ochranářskému působení úředníků Ministerstva financí vůči provozovatelům hazardu (a z něho plynoucího porušování platné legislativy), se něco přeci jen v posledních letech změnilo.

V době, kdy jsem dopisoval knihu Já, Hráč - Zpověď opravdového gamblera a zakládal jsem občanské sdružení Občané proti hazardu, setkával jsem se okolo sebe jen s rezignačními reakcemi typu: „Hele, to nemá cenu, nikdy se nic nezmění, hazardní lobby je příliš silná a politici úplatní, je to boj proti větrným mlýnům.“ Již tenkrát jsem byl přesvědčen o opaku a vývoj mi dal naštěstí za pravdu.

Za dobu, kdy se nám podařilo dostat PROBLÉM hazardu na veřejnost a společně s postupně se přidávajícími subjekty a jednotlivci vytvořit určitý tlak na politiky a zároveň zvýšit poptávku společnosti po změně tohoto neskutečného stavu, věci se, ač pomalu, začaly dávat do pohybu. Dlouhá léta zde byl totiž tvrdý hazard záměrně přehlížen. Nedbalo se na to, že způsobuje neskutečné negativní dopady na jednotlivce, celé rodiny i společnost obecně.

O tom, že zde nebyla chuť se zabývat tím, co hazard způsobuje, svědčí ilustrativně jeden základní a velmi varovný fakt. ČR jako jediná z civilizovaných zemí nemá a neměla potřebu zadat si studii dopadů hazardu na společnost! Až v minulém roce, po důrazných apelech naší organizace společně s Brněním, o.s. a Transparency International, o.p.s. na premiéra Petra Nečase, byla tato studie velmi váhavě zadána. Původně měl mít její vypracování na starosti Miroslav Kalousek, což působí pro zasvěcené jako velmi špatný vtip. V současné době zmiňovaná studie vzniká po protestech proti původnímu zadání v Národním monitorovacím středisku pro drogy a závislosti, kde by mohla nabrat reálné a smysluplné podoby. Na jejím vypracování se bude podílet více subjektů včetně naší organizace.

Nicméně i bez studie je jasné, že hazard způsobuje obrovské sociální problémy. Tento fakt je nevyvratitelný, ač se o jeho vyvrácení sebevíc snaží provozovatelé hazardu i s jejich zaplacenými „přikyvovači“ v touze zachovat svůj miliardový byznys v téměř nezměněné podobě i za cenu toho, že vydělávají na lidském neštěstí.

Jak už bylo uvedeno výše, od roku 2010 se ale změnilo více, než jen prosazení zadání studie dopadů hazardu na společnost a její správné nasměrování. Zejména se změnilo společenské klima ohledně tohoto tématu a výrazně se zvýšila veřejná poptávka po regulaci, tedy angažovanost občanské společnosti směrem ke zřetelnému snížení počtu heren a kasin a ke kultivaci tohoto prostředí. K podpoře výrazného omezení tvrdého hazardu se v poslední době přidala jak zodpovědnější část regionálních politiků, poslanců a senátorů, tak např. většina významnějších církví, v neposlední řadě pak neziskové organizace zabývající se sociálně slabými či vyloučenými lokalitami. Velice potěšující je i fakt, že se do problematiky zapojují i ti, kteří se s konečnými následky zvýšeného výskytu hazardu setkávají nejčastěji, tedy policisté. Jejich zapojení a slova podpory našim aktivitám velice kvitujeme, protože je víc než důležité, aby se veřejnost dozvěděla, jak jim extrémní a ve světě nevídaný výskyt tvrdého hazardu komplikuje jejich už tak náročnou práci. Autor první části článku totiž není zdaleka jediný z řad policistů, který sdílí náš názor na nutnost rázné regulace tohoto společensky nebezpečného „pseudopodnikání“ na evropskou úroveň, která je cca 10-15% současného stavu.

Ve druhé části bych se rád zmínil o gamblerství jako takovém a jeho vlivu na jeho blízké i vzdálenější okolí. V tomto směru musím říct, že se nám takřka denně ozývají lidé ze všech koutů ČR a svěřují se nám se svými šílenými a pro mnohé nepředstavitelnými příběhy. Ozývají se jak lidé, kteří sami selhali a hazardu propadli, tak i blízcí těchto osob.  Společným jmenovatelem tohoto SOS volání je zoufalost, zklamání, stud a absolutní tápání, kam se vlastně obrátit o pomoc a jak se k věcem postavit. Přestože se s tím setkáváme dnes a denně, nepřestávají nás tyto příběhy dojímat ani udivovat.

Ptáte se, jak je možné, že člověk začne hrát? Jak je možné, že se to do té doby normálnímu člověku takovýmto způsobem vymkne z ruky? Jak je možné, že zapomene, že má děti, rodinu? Že není schopen uvědomit si rychlost, se kterou mu ubývají přátelé a jeho náhradní „rodinou“ se stávají zaměstnanci a návštěvníci herny nebo kasina? Je to zvláštní, ale bez ohledu na inteligenci člověka tito lidé končí podobně, ať mají IQ 150 nebo 90. Ano, určitě je jednodušší udělat gamblera z člověka méně vzdělaného, pocházejícího nebo žijícího ve špatných sociálních poměrech. I proto herní průmysl tak houfně cílí do vyloučených lokalit a sociálně slabších čtvrtí měst - pražský Žižkov nebo brněnský Cejl jsou typickým příkladem. Místní obyvatelé pak v hernách utápí poslední zbytky naděje, následně prohrávají sociální dávky či přídavky na děti, až vše skončí chtě nechtě nelegálním získáváním prostředků na hru. A jak je to u lidí z „vyšší vrstvy“ společnosti? Obvykle ve finálovém důsledku horší. Takoví lidé jsou totiž do poslední chvíle přesvědčeni, že je jejich koníček nemůže ohrozit. Mají přece dobré příjmy, dobré postavení, nemovitosti, auta, hraní je prostě jen taková nevinná záliba. Do určité doby to tak může být. Nikdo ale sám sebe nezná natolik, aby mohl „dát ruku do ohně“ za to, že se z něj pravidelným hraním nestane závislý gambler. A pro závislého gamblera pak platí standardní vývoj, ať už to byl úspěšný podnikatel, manažer, politik, policista, lékař, dělník nebo taxikář. Závislý hráč pak udělá vše pro to, aby měl peníze na hru. Lže, krade, slíbí nesplnitelné, dělá úvěrové podvody, okrádá vlastní rodinu, půjčí si od kohokoli za jakýkoli úrok či jiné podmínky. Pamatuji se i na lidi, kteří "prodávali ženu" apod. A nelze opominout, že člověka formuje prostředí, ve kterém se vyskytuje. Vynechám-li fakt, že obrovská část lidí vyskytujících se po hernách dlouhodobě berou antidepresiva (často v kombinaci s pitím „zdarma“ rozlévaného alkoholu), pokud se někdo pravidelně pohybuje například pět či deset let pravidelně v prostředí, kde je buď přímo páchána trestná činnost, nebo je rozdělována kořist z ní, v prostředí, kde jsou tyto věci naprosto normální a běžné, nemůže takový člověk zůstat nepoznamenán.

Z dob, kdy jsem trávil volný čas po hernách, mám v sobě stále vidinu toho naprostého zmaru, zoufalství a všeobecné rezignace této zoufalé „Addamsovy rodiny“. Stále vidím před sebou zlomené lidi, kteří se ještě před půl rokem nebo pár týdny dokázali smát. Pořád vidím naprosto extrémní obrázek, kdy má na ruletě otevřenou „kancelář“ Vietnamec a prodává soukmenovcům pasy, na bar zrovna přichází člověk živící se už jen krádežemi věcí, které v herně rozprodává, a pořád si v hlavě přehrávám znechucení z toho, že první, kdo se barmanky ptá na to, kdy tento člověk dorazí a co bude dneska mít, byli policisté, kteří zde pravidelně vysedávali „na pití zdarma“ - v uniformě ve službě u baru, po službě pak hned zpět k automatu. Rozhodně neříkám, že takto to funguje všude a u všech policistů, nicméně tento výjev mne bude dlouho provázet a upřímně doufám, že je co nejméně častý. Mimochodem, není lepší oběť pro hazardní průmysl, než právě policista, úředník, politik. Dodnes mi v hlavě zní rozhovory zmiňovaných policistů poté, co jeden z nich prohrál za večer asi 25 tisíc: „To to zas na tý silnici bude vypadat zejtra, co, s bločkama a tak?“ No jo, no, máme bezpečnostní akci, no nějak to dohnat musim.“ Smutné...
Pro běžně smýšlejícího člověka, kterého se nikdy hazard netýkal, je to nepochopitelné. Mnoho lidí mi děkovalo za sepsání mé knihy, protože až z ní, případně po některé z panelových diskusí, jichž jsme se s kolegy účastnili, rámcově pochopili, jak je možné, že jinak normální a do té doby úspěšný člověk může padnout tak hluboko. Je to rychlé, nebezpečné, a člověk si to uvědomí zpravidla až ve chvíli, kdy už je pozdě.

Autoři: Lukáš Heinz a Martin Svoboda