Prvotní kontakt policisty s občanem

Aby nedošlo k nedorozumění, znovu připomínám, že tyto články chápejte pouze jako zcela osobní úvahy a předávání vlastních zkušeností starším kolegou. (Některé jsem kdysi bohužel získal také na základě vlastních chyb a omylů). Berte to prostě tak, jakoby s Vámi diskutoval váš starší parťák, se kterým jste ve společné službě. Rozhodně si nemyslím, že musím mít ve všem pravdu. Jak už jsem napsal dříve, nejen že se pro jiný názor neurazím, ale budu rád, když budeme diskutovat. Jak někteří z vás vědí, jsem sice autorem odborných článků, přednášek a lektorem na policejních i civilních školách a kurzech, ale v tomto případě záměrně nevytvářím (a ani nemohu, neboť webová stránka je veřejná) další odbornou učební pomůcku. Takže, nehodlám rozebírat etický kodex policisty, policejní zákon a služební předpisy, které by měl profesionálně zdatný policista samozřejmě znát. Služba u policie, to přece nejsou jen právní předpisy. Připomínám citát svého oblíbeného J.W. Goetha, ve kterém ďábel Mefistofeles, proměněný ve vysokoškolského učitele doktora Fausta, říká dychtivému studentovi:

Já osobně jsem si jako policista po jisté době, a to zcela nevědecky, jen pro svoji praktickou potřebu policejní služby, rozdělil lidi se kterými jsem se dostával do prvotního kontaktu, na čtyři základní skupiny. První skupina jsou normální občané (a o těch budu dále psát již jen jako o občanech), dalšími jsou tři problematické skupiny, které jsem si pro sebe označil jako dobráky, prudiče a podivíny. O taktice jednání s lidmi z těchto problematických skupin bych toho sice mohl napsat mnoho, ale tyto stránky jsou veřejně přístupné, proto policejní know how taktiky jednání ponechám na interní školení a výcviky.

Tak jen na okraj, abychom si rozuměli. Mezi dobráky řadím jednak lidi, kteří mají submisivní povahu (ustrašení lidé, kteří se v zásadě podřizují všem autoritám), jinak řečeno „bábovky“ nebo lidi jejichž přehnaně zdvořilé chování je neupřímné a v podstatě má manipulativní charakter (Pozor na ně! Tento typ člověka bývá lidově označován slovem „slizoun“ a jednání s nimi může být velmi problematické, neboť se snaží svoje okolí „oblbnout“). Mezi prudiče jsem si zařadil choleriky (tedy tzv. samonas...cí vzteklouny), kverulanty (chronické stěžovatele), sociopaty a vůbec „nenávistníky“ všeho druhu. Tady také pozor! Někteří chytráčtí zkušení recidivisté si na prudiče pouze hrají, aby nezkušeného policistu „psychicky rozhodili“ a ten se dopustil chyb, případně ho vyprovokovali k neadekvátnímu jednání, aby si mohli později stěžovat na „policejní brutalitu“.
Mezi podivíny jsem si zařadil osoby s různými psychickými poruchami a chorobami, kteří vnímají realitu prostřednictvím různých duševních bludů. Policisté základních útvarů SPP je většinou vnímají jako neškodné, ale otravné „obecní blázny“ patřící do psychiatrické léčebny. Podle mých zkušeností však uvedené tři skupiny problematických osob tvoří naprostou menšinu.

Taktiku jednání občana s policistou lze členit také podle důvodů proč ke kontaktu došlo. V policejní práci je často náročné a složité přijímat oznámení o znásilnění, pohlavním zneužívání dětí, pohřešování osob, oznamování úmrtí blízké osoby a případy pronásledování (cizím slovem stalking). Tyto otázky vynechávám. Pro tyto případy byly občanským sdružením Bílý kruh bezpečí ve spolupráci s Policií ČR v současné době vytvořeny instruktážních karty. Stalo se tak na podobném principu, jako u již existující instruktážní karty k řešení případů domácího násilí. Tyto instruktážní karty začínají být v současnosti ověřovány v praxi. Nechci tedy prozatím předbíhat.

Jak je tomu při prvním kontaktu občana s policistou

Každý policista by si měl být vědom toho, že prvotní setkání občana s policistou, ať už v uniformě nebo v civilu, je pro občana v naprosté většině více či méně stresující. Buď kontaktuje policista občana a představuje „posla špatných zpráv“, nebo naopak občan kontaktuje policistu, protože se mu stala nějaká nepříjemnost, nebo dokonce tragická událost. Ostatně mnozí z vás ten nepříjemný pocit občana při jednání s úřední autoritou zažívá, když vystupuje jako svědek v jednání před soudem, nebo vyřizuje nějakou svoji žádost ve správním řízení. Mnozí z vás rozesíláte obálky s červeným nebo modrým pruhem, ale pokud je taková obálka s předvoláním doručena vám, jistě nezažíváte nijak zvlášť radostné pocity. Myslím, že je zřejmé, co mám na mysli.

Vybavuje se mi scéna z francouzského kriminálně psychologického filmu Svědek (Garde a vue), kde právník doktor Martinaud (Michel Serrault), který jako svědek - oznamovatel, neprávem podezřelý ze sexuálně motivovaných vražd malých holčiček, říká inspektorovi kriminálky Gallienovi (Lino Ventura): „Řádný občan prožívá hrůzu už v okamžiku, kdy musí zatelefonovat na policejní komisařství.“ Není to tedy jen čistě český problém.

Pokud pominu malé venkovské služební obvody, ve kterých občané „svoje uniformované poldy“ často osobně znají, je pouze věcí náhody, se kterým policistou občan jedná a na počátku v jeho chování zpravidla není nic osobního. Česká veřejnost má k policii tradičně nedůvěřivý vztah. To má své dlouhé historické kořeny. Datuje se to již od vzniku policie a četnictva v Habsburské monarchii. Policisté pro naši veřejnost po mnohé generace představovali především ochránce zájmů cizí „vrchnosti“. Na této nedůvěře se bohužel od roku 1989 dál populisticky přiživuje velké množství politiků, bez rozdílu zda patří k politické pravici nebo levici. Nyní se stejní politici pokrytecky diví, že se dostavuje „bumerangový efekt“ a oni naopak nemají důvěru svých policistů, kteří jinak zpravidla tvoří opěrný sloup naprosté většiny politických režimů, včetně těch demokratických. Ovšemže na vině je také neprofesionální, někdy dokonce kriminální jednání některých našich kolegů. Těch důvodů je samozřejmě mnohem více, ale nechci nyní odbočit od tématu. Možná v některém příštím článku.

Vracím se k tomu, že kontakt s policií pro drtivou většinu občanů nepředstavuje žádnou radostnou událost, takže policista může mít na samém počátku nesprávný dojem, že bude jednat s člověkem z některé dříve uvedené problematické skupiny „potížistů“. (Psychologie tento jev označuje pojmem „haló efekt“).
A jsme u první zásady. Nejdříve pozoruj a naslouchej. Pokud občan přišel z vlastní iniciativy, nejdříve pokládej otázky ověřující zda dobře rozumíš tomu, proč se občan obrátil na policii. Asi vám to připadá jako banální, ale věřte, že mnohý utahaný policista, který při představě plné čekárny nebo plné skříně spisů začne občana „opracovávat“, aby s ním co nejdříve hotov, často zadělává na problém sobě i těm, co budou na věci pracovat po něm. Rozhodně zde neplatí ono cynické policejní pravidlo, že „Policista musí nejlíp vědět, co má občan vypovědět“.

Vzpomínám na historku jednoho kolegy, který je již dávno ve výslužbě. Opakovaně se k nim na oddělení dostavovala velmi stará paní s oznámením, že jí malí čertíci v noci kradou potraviny ze spižírny, kam se dostávají oknem ze světlíku. Měla z nich, a rudého pekelného světla, které je doprovázelo, opravdu strach. Páni policisté (tehdy VB) měli na počátku dojem, že by popletená stará paní měla navštívit psychiatra. Protože však byla vytrvalá, tak aby jí ukonejšili, jednou v noci k ní skutečně zašli k ohledání té spíže. Náhoda tomu chtěla, že hlídka přišla právě v době, kdy se jí podařilo přistihnout dva malé snědé kudrnaté chlapce ze sousedství, kteří si svítili vojenskou baterkou s červeným filtrem. Krást je posílali rodiče. Ta paní byla ovšem normální, jen trochu víc bázlivá.

Vše co při prvním kontaktu s občanem vidíš a slyšíš, vytváří pouze tvou představu o tom, s kým jednáš a co se stalo. Tvoje představa nemusí vždy odpovídat skutečnosti.

Pokud přišel občan na naše předvolání, je velmi důležité mu hned na počátku srozumitelně vysvětlit proč byl předvolán, co se od něj očekává, jaký význam to má pro něj osobně (co pro něj může policie udělat a co on pro ní) a jak bude věc dále pokračovat. To není formalita ale důležitý úvod. S tím však nebývá problém. Obtížnější je, když se na policejní útvar dostaví oznamovatel deliktu, a to zejména pokud je sám v postavení poškozeného. Občan se podle mých zkušeností může občas setkat se dvěma krajnostmi.

První, velmi málo početnou skupinu tvoří policisté, zejména pak mladší policistky, kteří v dobrém úmyslu do svého jednání vkládají prvky sociálně právní ochrany. Problém je, pokud k tomu policistovi chybí výcvik nebo talent. Mohu vás na základě dlouholeté zkušenosti ubezpečit, že občané od nás v naprosté většině fakt neočekávají nějaké projevy formální soustrasti. To co od policie většinově očekávají jsou informace, konkrétní pomoc a rady. Pokud jsme ochotni a schopni je poskytnout, vystačíme si se zdvořilým a věcným chování.

Co mám na mysli tou formální soustrastí. Většina z vás si jistě dokáže představit, jaká je vnitřní reakce starého pána, známého filatelisty, kterému ukradli celoživotní sbírku poštovních známek, a jehož nezkušený policista ho utěšuje tím, že ví jak se cítí, protože když byl školák, tak také sbíral známky. Nebo mladou policistku, která utěšuje starší znásilněnou dámu prohlášením, že ví jak se cítí. Ty příklady jsem si bohužel nevymyslel. Stalo se.

Opakem je naopak velmi početná skupina „utahaných“ policistů, u kterých lze pozorovat počínající syndrom „vyhoření“. Věřte, že dobře vím, jaké to je mít za sebou těžkou „turnusovou službu“, zejména noční, když máte pocit že „nestíháte a z oddělení se stává blázinec“. Nehodlám vás přesvědčovat, že dávat to občanovi najevo je nezdvořilé, o tom asi není sporu. Důležitější však je, že je to neprofesionální a v důsledku toho kontraproduktivní.

Nevlídné chování policisty vůči občanovi nikdy nepomůže vyřízení věci urychlit, ale zpravidla vyřízení věci ještě víc zkomplikuje.

Občan může na základě chování policisty získat pocit, že policista je nevzdělaný, neschopný, případně líný a hlavně se neumí ovládat. Schopnost ovládat svoje emoce samozřejmě patří mezi hlavní osobnostní předpoklady policisty. Pokud to neumí, ztrácí autoritu a věrohodnost. Občan si pak na jednání policie stěžuje kudy chodí, případně podá stížnost písemně, což jen představuje další komplikaci. Ostatně představte si to opačně, jak sami jdete cosi důležitého vyřídit na úřad, a tam sedí nevlídná referentka, která má za sebou například zuřivou hádku s manželem a z jejího chování čiší přesvědčení, že „všichni klienti jsou přitroublí obtížisté“.

Takže, vraťme se k tomu, co od nás občané očekávají.

Policie má občanům během prvotního jednání zdvořilým a korektním způsobem poskytovat informace, pomoc a rady.

Mám zkušenost, že pokud se touto trojdílnou zásadou řídíme, většinou během jednání „dostaneme občana na svojí stranu“. Na okraj poznámka. Tato zásada nemá nic společného s heslem „pomáhat a chránit“. Myslím, že s obsahem hesla „To serve and to protect“, tedy „Sloužím a chráním“, může sice každý poctivý policista souhlasit, jenže jsme v Česku. Použití hesla „pomáhat a chránit“ na služebních vozidlech nutně vzbuzuje dojem, že náš „český Establishment the...“ se opět zhlédl, jak je to konečně v našich moderních dějinách obvyklé, ve svém aktuálním vzoru. Jen asi nebylo možno použít přesný překlad „sloužit“, neboť v minulém režimu příslušníci ozbrojených složek používali zase jiných hesel, a to „sloužím lidu“ a „sloužím socialistické vlasti“. Samozřejmě to neberte jako kritiku některé konkrétní politické strany. Tyhle nápady jsou bohužel našim obecným českým národním folklórem už od porážky v bitvě na Bílé Hoře.

Poskytování informací.

Nikoho z čtenářů už asi nemusím přesvědčovat o tom, že ať se občan na policejní útvar dostaví s předvolánkou, nebo z vlastní iniciativy, „vždy je to těžký okamžik v životě lidském“, takže první co ho zajímá jsou informace. Představte si sebe s předvolánkou na finanční úřad, nebo v čekárně u lékaře. Pokud máme plnou čekárnu a necháme občana dlouho čekat, jeho nervozita, případně zlost přirozeně roste. Na základě letitých zkušeností doporučuji, pokud to ovšem taktika a okolnosti umožňují, aby se některý z policistů krátce věnoval nově příchozím ihned po jejich příchodu. (V Praze to nyní systémově zkoušejí s využitím pracovníků/pracovnic tzv. recepce.) Předvolaní se mohou stručně dozvědět proč byli předvoláni a od těch co přišli z vlastní iniciativy se stručně a včas dozvíte proč přišli. Hlavně však u většiny z nich poklesne nervozita z nejistoty. Že je čekárna plná, nebo je vás málo vidí občan sám. U obou skupin občanů je výhodné, pokud musí čekat, zapůjčit jim psací pomůcky, aby si vytvořili k případu vlastnoruční rukopisné poznámky. Jak jistě víte, trestní řád svědkovi umožňuje, aby vypovídal podle svých poznámek. To lze aplikovat také na prvotní kontakt. Obecně. Pokud čekajícího zaměstnáte, jednak se sníží jeho napětí vyvolané čekáním, a jednak vaše pozdější jednání s ním bude snadnější, neboť si „utřídí myšlenky“. Tento rukopis přiložte vždy ke spisu. Drtivá většina občanů, kteří s vámi na vlastním případu, „spolupracují“, nemá také později důvod si na vaše jednání stěžovat. (Pokud je v pořádku i následné poskytnutí pomoci a rad.) Doporučují zakončit dotazem, zda se občan nechce na něco zeptat. Věřte, není to formalita. Mnohokrát se mi to v mé služební kariéře vyplatilo.

Rozhodně nedoporučuji poskytovat naříkavé informace typu: Je nás málo na tak vysoký nápad kriminality. Váš případ je bagatelní věc, takže zjištění pachatele je téměř beznadějné. Máme nevyhovující výzbroj a výstroj. Máme nízké platy. A tak podobně. Nejde o to, zda je to pravda, ale o to, že je to naprosto neprofesionální. Každý policejní „skuhral“ působí slabošsky a automaticky ztrácí u občana autoritu. Věřte mi! Hodně o tom vím, protože často jednám s poškozenými, kteří neví že jsem policista.

Na kritiku poměrů máte samozřejmě právo jako každý občan, ale ponechte si jí na tyto stránky, nebo do činnosti policejních odborů, mezi přátele v oblíbené hospůdce a tak podobně, ale zásadně to neřešte na služebně ve služebním styku s občany. Víte, asi byste se divili, kdyby se například takhle chovali v ordinaci lékař se sestřičkou a vykládali vám o nízkých platech zdravotních sester a jejich podstavu způsobeném fluktuací pro obtížnou a špatně honorovanou práci. Nepřesvědčují pacienta, že nemá smysl lupénku, opary nebo cukrovku léčit, protože tím bude stejně trpět do smrti. Nedělejme to ani my!

Dovolte mi na okraj osobní poznámku. Skuhralové se k policejní práci prostě nehodí a věřte mi, že ve služební kariéře nikdy nepostupují a málokdy doslouží do důchodového věku. Poctiví policisté se někdy k maršálské holi dostanou vlastními schopnostmi a pílí, chytráci občas intrikami, podlézáním a protekcí, dravci bezohledností, šplháním po cizích zádech a „ostrými lokty“, ti však většinou jen dočasně. Zatím však nikdy - nikdo - nikde neudělal kariéru hořekováním nad problémy a zdůrazňováním své zneuznané geniality. Vím, že je policejních „skuhralů“ naprostá menšina, ale bohužel se s nimi setkávám, jinak bych se o nich nezmiňoval. Snadno je poznáte podle toho, že rádi šíří chodbové fámy formou „zaručených zpráv“, sami všemu nejlépe rozumí, pomlouvají kolegy i nadřízené a vytvářejí katastrofické předpovědi. Ale prosím pozor! Nezaměňovat je s policisty, kteří ve vnitřním služebním styku aktivně a otevřeně kritizují skutečné nedostatky, používají přitom pravdivá a ověřená fakta, dokáží formulovat použitelné návrhy na zlepšení a hlavně přitom „nesou vlastní kůži na trh“.

Poskytování pomoci.

Mám zkušenost, že někdy “dostanete občana na svoji stranu“ i zdánlivými drobnostmi. Když podáte plačící ženě papírový kapesníček ze zásuvky svého stolu, nabídnete sklenici vody nebo cigaretu rozrušenému oznamovateli. Můžete zařídit, po dohodě s operačním důstojníkem, odvoz staré paní, oběti loupežného přepadení domů a podobně. Stále je velkým problémem, že se někteří policisté snaží oznamovateli jeho oznámení „za každou cenu rozmluvit“. Samozřejmě vím o tom, že ještě téměř po dvaceti letech přežívá v policejní praxi „čárkovací systém“ Veřejné bezpečnosti hodnotící procenta objasněnosti. V době Veřejné bezpečnosti proto dokonce na některých základních útvarech zavedli nelegální knihy událostí, nazývaných „kladivo“, ve smyslu „zatloukat“. Nehodící se oznámení občanů byla zapsána do „kladiva“ a v oficiální knize se pak záměrně mezi jednotlivými záznamy toho dne ponechávalo dost volného místa. Pokud byla věc objasněna, nebo přišla stížnost a podobně, oznámení bylo dopsáno. V současném automatizovaném informačním systému to samozřejmě již praktikovat nelze. Mám však důvodné podezření, že některým nepracovitým kolegům tlak „čárkovacího systému“ vyhovuje jako vnitřní zdůvodnění, proč to oznamovatelům rozmlouvají, ačkoliv skutečným důvodem je jejich lenost. Samozřejmě tím nechci říci, že by oznamovatel sám nemohl, ovšem po naprosto profesionálně vedeném jednání dospět k názoru, že se nejedná o oznámení trestného činu nebo přestupku, ale to mu nesmíme vnucovat! Občan přece mohl podat podnět nebo doporučení, případně požádat o pomoc. V tom smyslu je třeba sepsat úřední záznam o důvodu, obsahu a výsledku jednání (uvést navrhovaná opatření), nechat ho občanem podepsat a založit pod běžnou spisovou značku.

A co mimo útvar v terénu. Nedávno jsem četl na webových stránkách jednu z četných kritik na adresu policie. Budu vycházet z toho, že pisatel byl objektivní a událost popsal pravdivě. Pisatel kritizoval, že policejní hlídka z jednoho obvodního oddělení dorazila na místo vážné dopravní nehody až 20 minut po hasičích a sanitce. To bych osobně za problém nepovažoval. Jednak není jisté, že policie opravdu mohla docílit kratší doby dojezdu, a jednak je v pořádku, že záchranáři byli na místě dříve než policie. Dále pisatel kritizoval, že se policisté nesnažili hasičům a posádce sanitky pomáhat. V tom se podle mého názoru kritik rovněž mýlil. Policisté se nemají do práce záchranářů vměšovat, maximálně mohou pomoc nabídnout. V čem však měl kritik pravdu je to, že policisté měli vyhotovit seznam a zajistit cenné věci nacházející se v havarovaném vozidle (elektroniku, hudební nástroje a peníze). Jestliže to policisté skutečně neudělali, jedná se o profesionální selhání. To se policistovi může v konečném důsledku vymstít, neboť v případě trestního oznámení, že došlo k odcizení věcí, ocitne se v okruhu podezřelých. Kdo jiný než policista má preventivně dbát toho, aby nedocházelo k páchání trestné činnosti.

Zde mi dovolte na okraj další poznámku. Vím dobře, na jaké úrovni je osobní vybavenost řadového českého policisty služebními pomůckami. Stejně si ale myslím, že každý z nás by měl být do služby ve svém vlastním zájmu vybaven elektronickým diktafonem a fotoaparátem, který si sám pořídí. Vždyť dnes jsou tyto funkce již součástí mnoha mobilních telefonů. Velmi to usnadňuje práci v terénu a pomáhá to vyvracet neoprávněné stížnosti. Ale o tom podrobněji až jindy, a možná ne na těchto webových stránkách.

A ještě k pomoci z druhé strany, totiž pomoci občanů policii. Je taktickou chybou se odmítavě stavět k tomu, když občan chce pomáhat policii předáním nějaké informace i v případech, kdy se policista domnívá, že se jedná o informaci naprosto bezvýznamnou, nebo nevěrohodnou pro svůj obsah, případně pro charakter osoby která policistu kontaktovala. Jednak se policista může ve svém úsudku mýlit, ale především se může stát, že takto odmítnutý informátor se na policii v budoucnu již neobrátí s informací, která je opravdu důležitá.

Opět přidám jednu vlastní zkušenost. Vyšetřoval jsem případ vraždy. Pachatelem byl cizinec trpící duševní chorobou, který skutek spáchal ve stavu bludného vnímání reality. Tento cizinec ukopal k smrti starou paní, za kterou vtrhl do jejího bytu. Pak se přemístil do jiného pražského obvodu, a to do kanceláří stavební firmy která ho zaměstnávala. Zde způsobil výtržnost při které lehce fyzicky napadl jednatele společnosti a sekretářku. Do firmy se původně přišel jen převléci a do kanceláře přišel oblečen pouze ve slipech a nátělníku. Dvojici policistů střežících kancelář jako místo činu informoval náhodný svědek bydlící v domě, že viděl nějakého muže jak se svlékl a zakrvácené svršky vložil do popelnice před domem (mezi tím byl pachatel znovu na útěku). Policisté na tuto informaci nijak nereagovali, což později zdůvodnili tím, že přece nemohli vědět, že tato informace může mít souvislost s jiným případem. Na místě které střežili přece krev netekla a že přišel pachatel ve spodním prádle jim nikdo neřekl (a oni se také na nic neptali). Svědka jsme vypátrali, takže nám popsal jak osobu pachatele, tak i jeho zakrvácené kalhoty, které jsme ale dodatečně na skládce komunálního odpadu již nenalezli. Nejenže jsme přišli o jeden z důkazů, ale především mi bylo nepříjemné, že z chování svědka bylo zřejmé, co si myslí o profesionalitě policistů, které včas informoval a chtěl jim pomoci.

Poskytování rad.

Zde nemám na mysli pouze praktické rady, které by měl být schopen poskytnout každý policista. Tedy jak možno blokovat odcizenou platební kartu nebo odcizený mobilní telefon, případně jak zjistit důvod odtažení motorového vozidla a kde bylo zaparkováno, formulovat doporučení jak zajistit byt proti vloupání a podobně. Stejně důležité je umět poskytnout radu, kde může občan nutné informace získat. Měl by mít k dispozici důležité adresy a telefonická spojení, například na nonstop zámečnickou službu, nejbližší nonstop lékárnu, místně příslušný orgán sociálně právní ochrany dětí, lékařskou pohotovost, advokátní kanceláře, občanská sdružení pomáhající občanům v krizových situacích a mnoho dalších. Pokud je policista schopen občanovi poradit, kam se má se svým problémem obrátit, občan odchází s pocitem že mu policista skutečně pomohl, ačkoliv policista vlastně ani nemusel konat.

Existuje ještě jeden systém jednání s občany. Všem vřele doporučuji publikaci kterou napsal Terry Barker ve spolupráci se seržantem Královské kanadské jízdní policie W.E. Hillem. Publikace se jmenuje Jak být laskavým a efektivním policistou (podtitul: pětiminutový policista). V českém překladu vydána byla nakladatelstvím PRAGMA, v roce 1999 (ISBN 80-7205-689-1). Při četbě jsem autorům a překladateli jen tiše záviděl, jak zvládli hovorovým slangem policistů podat své rady natolik vtipně, že jsem se chvílemi smál nahlas. Slibuji, že se budete při četbě velmi dobře bavit. Jejich systém není v rozporu s mými zkušenostmi, ale akcentuje některé další okolnosti. Určen je především pro „akční ostré poldy“, kteří se častěji dostávají s občany do konfliktu a občané si pak stěžují. Systém jednání při prvotním styku s občanem je konstruován do následující tabulky:

Ocenil jsem také překladatelův výraz „laskavý policista“. Osobně, jen pro sebe, rozlišuji pojmy hodný a laskavý člověk. Hodný člověk = zdvořilý člověk slabého osobnosti. Laskavý člověk = zdvořilý člověk silné osobnosti. Hodný člověk se svojí zdvořilostí druhým bázlivě podbízí. Laskavý člověk se nepodbízí. Jedná zdvořile, neboť uznává také práva ostatních. Dobře ví, že při zdvořilém jednání se všechno snáze řeší, přitom je však stabilní a robustní povahy. K policejní službě se v zásadě nehodí ani lidé hodní, ani naopak ti, kteří svojí vnitřní nejistotu zakrývají arogantním až agresivním chováním. Již můj četnický děda mne učil, že „policejní čepice“ policistovi autoritu nikdy nezíská. Pokud se policista chová jako „dobrák“ nebo naopak „vrchnostenský dráb“, slušným občanům je nepříjemný, takže nespolupracují a delikventi formální autority zásadně neuznávají. U nich totiž „ Policajt na to musí mít i bez placky“. Ale to už snad každý policista, který není úplný začátečník sám poznal.

Tentokrát jsem toho napsal trochu více a možná trochu mentoroval, ale chtěl jsem se podělit o vlastní zkušenosti, o kterých můžeme dále diskutovat. Příště věnuji pozornost téma sedmi základních otázek trestního práva a kriminalistiky, které znalo již římské právo.


Text: Martin Kloubek