Za velkou zdí aneb výcvikové projekty ESP v Číně

A to, když jsme v minulém roce dostali nabídku k oficiální spolupráci s tamějšími policejními složkami, a tak zareagovali na poptávku dosud poměrně tajemné říše. Po takřka dvouleté přípravě tohoto nesmírně zajímavého projektu jsme vyrazili směr Hong Kong, Kanton a pak do státu Macau.

Překvapením nejen klima

Tentokrát se instruktorský tým z Euro Security Products mírně rozšířil a na této další výcvikové misi mojí osobu ještě doplňoval druhý lektor - účastník mnoha zahraničních misí, Martin Ondráčka. Zatímco Martin již v této velké zemi byl, pro mě zde bylo vše dost nové. A byl jsem vpravdě dost překvapený. Nečekal jsem sice zubožené rolníky na svých políčkách a šedě oblečené stranické lídry s placatou čepicí, osazenou velkou rudou hvězdou, jako za vlády „velkého Kormidelníka Maa“.

Skutečností jsem byl však až poněkud udiven. I když jsme se už dostali do „horní komunistické“ Číny, měl jsem chvílemi dojem, že jsem spíše v USA. Nikde rozhodně vidět žádná bída, vše navíc uklizené. Rychlovlaky, vysoké mrakodrapy a McDonaldy a KFCéčka. Žádní žebrající zubožení obyvatelé, jako lze běžně vidět v Indii či Africe (nebo dokonce i ve Spojených státech) a i ti nejobyčejnější obyvatelé mají ty nejdražší telefony. Je tak vidět spíše jen vzrůstající prosperita a další bující výstavba zcela nových gigantických center. Po nějaké minulé ideologii tu nejsou prakticky ani stopy. Dokonce naprostá většina nápisů v místních znacích je už dnes ještě doplněna výrazem v angličtině a za buddhistickou víru se zde nikdo rozhodně nestydí. Lze ale vnímat, že hlavním aktuálním božstvem je zde nyní Yuan, Euro a Dolar. Čína, která poněkud tiše opustila cestu ke komunismu, se bleskově přeorientovala v tu nejtvrdší formu kapitalismu. Tato země s obrovským potenciálem jde prostě nezadržitelně vpřed a je jasné, že bude ve světě hrát čím dál větší úlohu. Ať se to už někomu líbí, nebo ne.

Jinak jsme ale byli určitými místními podmínkami trochu zaskočeni oba. Na místě nás totiž doslova ohromilo nejen neskutečné horko, ale především až pekelné dusno a vlhko. To, pokud by to vůbec šlo, se zdálo až stoprocentní. Ani jeden z nás takové příšerné klima nezažil nikde při svém jiném zahraničním pobytu, a to včetně Afriky (u mě opakovaně v Kongu či v Botswaně, u Martina během dlouhého působení v Libérii či Nigérii). Doslova šok – dost obtížně se dýchalo a lilo z vás, i když jste nic nedělali. A pokud jste se měli hýbat (a to my zde rozhodně měli a následně i vyžadovali dost nesmlouvavě i od našich svěřenců) bylo to opravdu na padnutí. Pro představu – tričko jsme mohli neustále ždímat, jako byste čerstvě spadli do vody a museli pít minimálně co nějakých 10-15 minut. Slaňovací přezka od mého opasku za těch asi 16 dní dokonce orezla.

Nemalá výzva

David, pocházející z Hong Kongu a mající na starosti náš pobyt, nám zde hned v úvodu sdělil, že jsme ze světa vůbec první, kdo podobnou akci v těchto končinách vůbec realizují. Čína je zatím dnes otevřená jen pro turisty či obchodníky, podobný projekt zde nemá rozhodně obdoby. Proto oficiální povolení pro a zorganizování celého tak neobvyklého podniku trvala tak dlouho. Pak řekl něco, co nebylo zrovna moc povzbudivé: „Nebudete to tu asi, co se týče takových kurzů, mít zrovna jednoduché. My Číňané se v tomto ohledu koukáme na lidi z Evropy tak trochu s pochybností. Oni vám to asi jen zdvořile odkývají, ale budou si myslet své. To je jednak jejich mentalita a také nedivte se – někdo bílý sem přijede ze státu, který tu většina lidí ani nezná. A hodlá místní sebevědomé instruktory tak obrovské velmoci vyučovat bojové a policejní techniky. Navíc tady, v kolébce Kung Fu. Musíte je proto přesvědčit jen super kvalitou, aby uvěřili a získali si jejich uznání. Pak vás budou respektovat a celé to k něčemu bude…“. Na začátek nijak uklidňující… Museli jsme to holt brát jako výzvu a dostat ze sebe úplně maximum.

A pak následovalo další poměrně nepříjemné organizační zjištění – překlad z naší angličtiny tu musel být totiž veden postupně do dvou různých jazyků. Účastníky kurzů byli totiž jak ti, co hovoří Kantonštinou, tak i takoví, co komunikují pouze v Mandarínu. Asi tak 50 na 50 těch, co si ani vzájemně nerozumí. Bylo to opravdu zoufalé. Na počátku, než se místní kolegové zajeli, to trochu připomínalo nekonečnou „tichou poštu“ (nebo známou překladatelskou scénu z Belmondova filmu Muž z Acapulca). Což stálo jak nervy, tak i drahocenný čas.

Na úvodních dvou štacích nás na jedné z místních velkých policejních akademií čekala obrovská tělocvična, která byla poněkud bezúčelně ochlazována několika větráky. Při našem příchodu tu právě mladá místní děvčata po celé šířce připevňovala cca 15 metrů dlouhý rudý transparent s velkým žlutým nápisem. Zprvu jsme se domnívali, že jde o nějaký revoluční úderný slogan. Smíchy jsme se však mohli až potrhat, když nám potom sdělili, že je zde v čínských znacích uvedeno: „Výcvik s teleskopickým obuškem“. Bylo to právě čerstvě na zakázku vyrobeno právě pro tuto akci. Velkolepé.

Policisté lovnou zvěří

První ze zdejších výcviků byl cílen pro instruktory dopravní a pořádkové policie. Důvod byl pádný. Právě tyto složky zde totiž chodí zpravidla naprosto ničím nevybavené a na ulici působí pouze s holým opaskem i rukama. Donedávna, tak 3 až 5 let zpět, to prý nebyl sebemenší problém – striktně autoritativní režim tehdy dostatečně zajišťoval naprostou nedotknutelnost policisty a sotva by se na něj někdo zkusil jen křivě podívat. Ale to se nyní dost rapidně změnilo. Výrazné uvolnění politického klimatu a patrný posun k demokratizaci s sebou i zde nesl některé značně negativní jevy. Agresivita lidí, po získání prvních známek svobody zkrátka extrémně stoupla. Zírali jsme, když nám tu líčili každodenní trable, kdy jsou denně pravidelně běžní strážci zákona hanebně biti doslova jako žito. Říci si o pokutu nezřídka znamená povědět si o nářez – pokud je řidič nenapadne sám, zamkne se prostě v autě a v klidu prý zavolá své příbuzné. Policisté jsou potom rádi, když vůbec ve zdraví uprchnou. Na některých vesnicích jsou prý i kvůli maličkostem někdy davem přepadány (a dokonce i vypalovány) místní stanice a obnovení pořádku pak musí vzít do ruky čínská armáda. No pro nás něco nepochopitelného.

Právě pro zvládání těchto čím dále frekventovanějších situací prý byly iniciovány i tyto nové výcvikové programy, jakož i zavádění moderní výstroje. Jelikož jsme se snažili respektovat místní specifikum problémů, do výcviku jsme kupříkladu na požádání operativně zakomponovali i naprosto nouzovou obranu pomocí obušku proti pachateli, ozbrojeným bodnořezným předmětem (což je dost zoufalé, ale pokud holt není k dispozici pistole…).

Došlo i na násilné vstupy do vozidel (kterých zde měli skutečně pro takový účel opravdu dost) s použitím destrukčních technik. Stejně tak i na takové modelové situace, jako například pro nás dost raritní zákrok dopraváků proti rikšovi, co nemá licenci, a z malého bicyklového vozítka jej za pomoci teleskopů urputně páčí na zem. Při takové „akci“ bylo těžké, aby nám skutečně už necukaly koutky.

Poptávka po kvalitě

Druhý z kurzů byl pak cílen jak pro instruktory místních policejních škol akademií, tak i výcvikáři z jednotek SWAT – tedy zásahových uskupení, které jsou zde velkou elitou. Když nastoupili naši svěřenci, dosti se svým bojovným zjevem lišící od předchozích dopraváků a pořádkářů, trochu jsme koukali.  A nejen na jejich patrnou vysokou fyzickou kondici a motivovanost - nemuseli jsme je ani povzbuzovat pokřikem „kajdžo, kajdžo!“ (což je něco jako „makat, makat…“). Na vybavení vůbec se zde rozhodně totiž nešetří - boty a moderní mundůry od 511 Tactical, atd. A to jsme už předtím všude obdivovali policejní auta, za která by se nemuseli rozhodně stydět ani v Americe.

Na každém kroku je zkrátka znát dostatek peněz a finanční krize se tu rozhodně moc neprojevuje – a to nejsou jen nějaké „Potěmkinovy vesnice“ pro cizince. Jak nám bylo řečeno, tady už dnes chtějí jen tu nejlepší kvalitu, tu si dnes mohou ekonomicky dovolit a rádi za ni zaplatí (jak s úsměvem dodávali, nějaký laciný shit „Made in China ať si používají v Evropě a jinde po světě…). I proto byli mimochodem užaslí při destrukčních zkouškách obušků, co na konci výcviků vždy následovaly – jejich místní „teleskopy“ se ohýbaly, jako by byly z másla a co tentokrát vydrželo vybavení od „éespéčka, tomu se divili nejen oni, ale popravdě i my.

I v rámci profesního přístupu se ale náš „manšaft“ projevoval jako největší profesionálové. Dřeli skutečně tak, až z nich v neuvěřitelném vedru jen lilo. Dokonce o přestávkách bylo vidět, že si znovu a znovu zkoušejí nové techniky. Jejich zprvu trochu nepřístupné chování se také rychle měnilo a nakonec intenzivních tréninků se nemohli vůbec rozloučit a odejít. Trochu jako legraci jsem zpočátku bral, když mě jeden z nejzkušenějších z nich, bývalý dlouholetý příslušník SWATu a dnes jeden z hlavních instruktorů na policejní akademii, začal už v průběhu kurzu titulovat „My master“. A to doprovázel ještě tradiční úklonou. Až později jsem konečně pochopil, že to skutečně nebyla sranda, ironie či nějaká provokace. Těžko bych něčemu takovému kdysi uvěřil, když jsem kdysi jako mladý dělal Wing Tsun a polepoval si zdi obrázky s Yip Manem. Prostě, že toto člověk uslyší od Číňana, co navíc něco umí. A navíc před ostatními a u nich doma. Jak nám bylo poté sděleno, byla to naše velká výhra a i ty nejlepší se podařilo přesvědčit a získat. Musím říci, že to byla pro nás skutečná čest.

Asijské Las Vegas

Poté jsme pokračovali v Macau, které je bývalou portugalskou kolonií, předanou na konci minulého století stejně tak jako Hong Kong zpět Číně. Avšak oba tyto státy mají dodnes nezávislý statut – mají i své vlastní cestovní pasy a dostat se sem pro běžného občana „odshora“ z Číny, je dodnes poněkud složité. Je to tak trochu takové Vegas východu. Ne však jako to v Nevadě, postavené v horách kdesi na poušti, ale u nádherného moře. Hrát a gambleřit tu lze, co jen kdo chce a na co má peníze. Proto se sem kvůli „vyražení si z kopýtka“ stahují lidé z široka daleka. A takové radovánky s sebou pochopitelně nesou i nemalou míru kriminality, která je zde zpravidla mezinárodní a většinou také organizovaná. A to nejen dosud přežívajícími Triádami, tradiční čínskou mafií.

Proto místní bezpečnostní složky mají plné ruce práce a stejně tak jako v Hong Kongu se na připravenost a vybavenost těch, kteří zde bojují se zločinem, klade nemalý důraz. Koneckonců, peníze na to rozhodně zde jsou – příliv turistů, hotely a kasína dělají z Macau velmi bohatou a vrcholně prosperující destinaci.     Náš výcvik se zde odehrával na dost neobvyklém místě – a to hluboko uvnitř místní velké věznice. Ani bychom prý nevěřili, jaká je to byla komplikace dostat lidi z druhé strany světa do těchto míst. Tedy jinak, než jako vězně. To prý umožnil jen neortodoxní přístup současného nejvyššího velitele, který velmi fandí zavádění nejnovějších trendů do profesní přípravy (a je také známý svým nekompromisním přístupem proti kriminalitě – jak nám zde řekli, po svém nástupu zde chtěl změnit zavedené úděsné poměry a vězni ihned reagovali rebelií – nový říďa vzal bokovnici a sám šel do cel – po vystřílení všech nábojů do stropů se vrátil a po vzpouře prý už nebylo ani památky).

Trochu napínavý návrat

Účastníky speciální průpravy tu tvořili jak instruktoři místní vězeňské služby, tak učitelé místní policejní akademie a vedoucí výcviku z rozličných jednotek kriminální policie – především z protinarkotických a antigang týmů. A zas díky společné a velmi tvrdé práci se dostavil další úspěch – všichni byli nadšení a následně se bavili o změnách dosavadních systémů výcviku a urychleném zapracovávání nových metodik a postupů do zdejší profesní přípravy.

I závěr pobytu nebyl nezajímavý a Asie se s námi rozhodla rozloučit tak trochu dramaticky. Když jsme v zápětí nastupovali na trajekt směr Hong Kong, naši průvodci nám sdělili, že se k nám blíží tajfun stupně osm (zprvu jsme nevěděli, co to znamená – znepokojilo nás, až když vzápětí dodali, že při stupni deset už probíhá evakuace města). Bylo na naší představivosti, co by to s námi provedlo na volném moři, na které jsme právě mířili. Naštěstí nás to jen zasáhlo svým okrajem. Obrovské vlny si jen s velkou lodí pohazovaly lehce sem a tam a při přistání mocný vichr s clonou deště bičoval hongkongské ulice.

A my jsme v tom pokračovali dál, tak trochu vyčerpaní z celého dost náročného pobytu. Ale nutno říci, že spokojení. Neb uznání, které se nám zde dostalo, rozhodně násobně předčilo naše očekávání. Člověka totiž vždy potěší, když si někde ve světě možná právě kvůli tomuhle připomenou malou zemičku ve středu Evropy.