Jak říkám: jít do zákroku se zkřiveným ksichtem, kdy drban jasně ví, že bude fyzická mlata, je jakon jít s bubnem na zajíce. Jakmile dáte najevo nějaké emoce, dáváte najevo i co chcete dělat, říká se tomu nonverbální komunikace. Když se tlemím jako debil, samá srandička, drban mě podcení, natuty poleví pozornost. On je přesvědčený o své pravdě a není dobré mu ji mnohdy brát, ale souhlasit s ním, jsi dobrý chlap, myslíš to dobře kámo... Dál to neznám, pak už jsem se s nikým tahat nemusel, všecko šlo v klidu.
Pak byly situace, kdy pašík jednal od samého začátku agresivně, to se mi povedlo vždycky vyřešit okamžitou brutální protiagresí, bez čekání, výzev a snahy z toho bruslit kecama. Od vojny posiluju, žádné metráky netahám, jen se udržuju v kondici. Praxí získanou jednak v tělocvičně a jednak zkoušením toho samého v terénu si přijdeš postupně na to, co a kde bude fungovat.
Osvědčilo se mi jednoznačně nedávat najevo před bitkou negativní emoce, nevím jak to působí na pašíka, ale podle mého když nevidí na tom druhém strach, ale jen klid (musím přiznat, že jsem se ještě trochu smál, jak jsem se až skoro těšil co udělá a jak s ním praštím) asi musí znejistět. Podle mého obrovskou roli musí asi hrát celková vizáž poldy a to včetně projevovaného chování atd.
Nějaké výzvy, když už to šlo do tuhého, jsem nikdy nedával, jen jsem něco zařval, pokud jsem neměl v tu chvíli možnost dosáhnout a už jen konal.
Nejhorší ale byly situace, kdy se mi do konfliktu pranic nechtělo. Byl jsem v pohodě, klídku, měl jsem myšlenky na nějaké řešení něčeho a najednou do toho z něčeho vzešla bitka. Kudla, to bylo náročné se donutit vylézt z té ulitky spokojenosti a nedostat přes hubu.
