Po třech a více letech na oddělení už většinou každý ví, kdo jsou problémové osoby v revíru a jaké bývají jejich reakce, když se hlídka přiblíží. Jsou i takoví, kteří vyvolají nějaký malicherný spor a pak se snaží poprat s hlídkou. Nejlépe za účasti co největšího publika. Je jich sice málo, ale jsou. Tam to pak bez napadení nejde skoro nikdy a je třeba s tím počítat. Šéfové na odděleních svojí ignorancí často ještě zvětšují riziko. Na exponované dny plánují jednu hlídku a často je ještě jeden ze členů ženská. Nic proti ženským u policie. Své místo tam určitě mají, ale spíš u dopravky, při výsleších dětí, neplacení výživného, znásilněních a podobně. Arabi za války s Izraelem útočili nejraději na místa, která byla bráněna ženskou posádkou. Přestože u kulometu by mělo být jedno, kdo ho obsluhuje, pokud dokáže zmáčknout spoušť. Není to tak a obrana se hroutila rychleji.
Na domácí násilí mám svůj názor, který se do dnešní doby silně nehodí. Pokud k němu dojde víc než dvakrát a dotyčná si umí jen stěžovat a pak oznámení stejně stáhne, tak to asi potřebuje a následky jsou její problém. Pomoci se dá jen tomu, kdo o to stojí. Vraždu řeší krajský výjezd a člověk ví, že do té rodiny už nepojede.
Na všechno je medicína. V časech, kdy začínala zuřit demokracie a kdekterá socka začínala mít pocit, že jí patří svět, navštívila hlídka místo, kde byl předpoklad, že se budou problémoví vyskytovat. Pokud možno v podroušeném stavu a ve větší skupině. Za rohem čekalo několik dalších hlídek. Jakmile si chtěli sociálové na hlídce poléčit mindráky, zapojili se hlídky ostatní. Jak to dopadlo, není třeba rozebírat. Příště si každý rozmyslel, do koho se pustí, protože nemohl tušit, kdo čeká za rohem. To už ale jako by ani nebyla pravda.
Problémový policajt je pro kolegy vždycky za trest. V tomhle konkrétním případě by bylo asi dobře vědět, kolik útoků bylo ve stejné době na ostatní policisty a podle toho posoudit situaci.
