Přihlásit / Zaregistrovat se

Login
Heslo

Nejdiskutovanější

Nadporučík Emil Haně: „Črty ze vzpomínek zaži...
26. 08. 2020 | PETR-KLINOVSKY: Dobrý den, ozvěte se na email: Petr.Klinov...
Drogy za volantem? V ČR běžně..
21. 09. 2019 | DONLABUZNIK: Něco o problematice drog za volantem jsem si ...
Komiks na Policista.cz
21. 09. 2019 | DONLABUZNIK: super...
Nosný systém pro pořádkové policisty
16. 04. 2019 | FIBER: Naposledy jsem sem psal 21.05.2017 s dotazem,...
Škatulata ve vedení krajských ředitelství...
11. 01. 2019 | JARDA-JORDAN: Hned mě napadla rozná hláška aneb škatulata s...
ÚVAHA: K POLICII S VÝUČNÍM LISTEM
11. 01. 2019 | JARDA-JORDAN: REPLY:JAN:69479-1:2018-06-26 00:46:46: Ano, a...
Benešovský deník: Vyšetřování skončilo, zapom...
19. 07. 2018 | AF13: S odstupem casu lze konstatovat, ze takova ko...
Rozhovor : ,,Byl jsem pohodlný a to se mi vym...
17. 06. 2018 | JAN: Je velice úsměvné, vysmívat se někomu, že je ...
Jak se stát policejním důstojníkem v Sasku?...
02. 06. 2018 | FFRANTA: Zraněná policistka odstřelila eritrejského mi...
Nošení nožů v Německu
24. 03. 2018 | VETERAN2: REPLY:KREIMAAN:69193-1:2018-03-20 16:26:00: ...
Zmrazení platů 2021-22
14 hodin | NOBODY: Zatím to není jisté, jestli 19, nebo 15. měl...
Křupání kolen - artroza
včera | APEP: Zdravím, pokud nemáte nějakou určitou diagnóz...
barvocit
3 dní | APEP: Nejsem doktor, nevím co vyhláška myslí tím &q...
Leidenská mutace - trombofile
6 dní | ADELK: REPLY:TOMENKIS:71733-1:2020-10-14 16:43:00: S...
Odsloužená léta
6 dní | STRANIX: REPLY:OPS:71749-1:2020-10-16 21:30:10: Moc ne...
Žádost o zkrácení lhůty pro možnost znovu abs...
7 dní | APEP: V případě neúspěchu u psychotestů je možné je...
Někdo u OHS Praha IV?
7 dní | STRANIX: Obvod je základ, kterým by si měl projít každ...
Nabídka volných míst
8 dní | : Ahoj všem. Sloužím 9. rok na malém OOP v Mora...
ZOP - čas na rodinu
8 dní | THECORY: Za mne je ten dotaz položen hodně nešťastně. ...
info vs cr
13 dní | VLASATEC: Pokud mohu doporučit vězeňskou službu ani nez...

Jarka Jarvis: Dobrovolníkem u Kanadské Jízdní Policie

Ilustrační foto - 'oživlé logo' RCMP
Před nedávnem jsme publikovali několik vzpomínkových článků od Ivana Kolaříka - krajana v australské policejní uniformě. V různých policejních sborech po světě bylo a je krajanů bezesporu více. Jedním z nich je i Jarka Jarvis, která po několik let sloužila jako dobrovolný záložník Kanadské Jízdní Policie (RCMP). Její první vzpomínka se věnuje tomu, jaké to bylo, vůbec se do uniformy 'auxiliary constablea' dostat.
Ilustrační foto - 'oživlé logo' RCMP | Foto: P-CZ

 

Když člověk odejde do důchodu tak se buďto nudí, najde si koníčka (tím nemyslím toho se čtyřma nohama), anebo dobrovolničí. Já se rozhodla pro to třetí. Vždycky jsem totiž chtěla být policajtem, a ve svých zralých padesáti letech jsem si proto zažádala o pozici záložníka u Kanadské Jízdní Policie (RCMP).
Po testu tělesné zdatnosti, který jsem musela podstoupit, mi bylo jasné že příští Olympiády se zcela jistě nezúčastním. Kliky a sit-ups ještě ušly, ale na shyby zapomeňte. Utěšilo mě však že se našlo i mnoho mužskejch kteří na tý hrazdě taky viseli jak ptáci, a nedokázali se vytáhnout nahoru.
Dále tu byl běh: jedna a půl míle za dvanáct minut, neboli šest okruhů na hřišti. Předem jsem tušila že jestli cestou nepadnu vysílením, asi o několik minut zlomím světový rekord slimáků. Moje předtucha byla správná, ale když mě předbíhali ti co byli o okruh vepředu, a ni mě nenapadlo se stydět. Do cíle jsem dorazila s vyplivanejma plícema a trochu později, a byla jsem hrdá na to že mě cestou nemusel nikdo sbírat.
Zpráva, že mě přijali, mi vyrazila dech. Dokonce jsem i přemítala o tom, jestli náhodou neměli nařízenou kvótu na staré šedovlasé babky? Koně ani uniformu s červeným kabátem mi sice nedali (jenom tu modrou pracovní, včetně neprůstřelné vesty), a každý mi začal říkat Stříbrná Liška.
Horší už to bylo doma. Když jsem řekla Tedovi co podnikám, málem ho klepla Pepka. Dštil síru a řičel něco o tom že budu "rozdávat svůj čas zadarmo," když on by mě raději viděl pobíhat po baráku s mokrým hadrem v pravici a koště tem v levici. A když už teda chci dobrovolničit, tak ať jdu péct sušenky pro děti které nemají co jíst. Málem z toho byl rozvod.
Výcvik byl intenzivní, a po písemných zkouškách jsem si s překvapením uvědomovala kolik toho ten policajt musí vědět. Co mě však dost zarazilo byly výsledky mého střílení. Já, která mám doma trofeje za rozprašování hliněných holubů, málem nebyla schopná trefit ani vrata stodoly! Potíž spočívala v tom, že tady jsem měla k dispozici pouze vteřiny: zazní píšťalka, já tasím kolt od boku, a polovinu odpískaného času dávám pozor abych si neustřelila palec u nohy. Snad nikdy se nestalo že bych se vrátila domů bez puchejře na palci, anebo zablemtaná od krve. To zase když jsem při fofrovém nabíjení strčila prst kam jsem neměla.
Z lekcí sebeobrany a první pomoci jsem byla taky zmatená. Dostat se z Nelsona bylo nad mé schopnosti, zrovna tak jako najít někomu tep. Při dávání CPR cvičné loutce jsem to chuďátko málem upustila na hlavu, a letmý pohled na instruktory mi prozradil že ani jeden z nich (tak jako ten na střelnici) nebyl mým výkonem nadšen.
Ted ovšem tohle miloval. Kochal se podívanou na moje puchejře a modřiny, a prej počkej až tě zavolaj ke rvačce v místním pajzlu! Viděla jsem že mi z celého srdce přeje aby mi v tom pajzlu někdo udělal přinejmenším šajna pod okem, abych z tý blbosti vystřízlivěla.
Po několik následujících let jsem byla svědkem mnoha věcí, o kterých se mi dřív ani nesnilo. A můžu říct že jsem ráda, že jsem se nestala "opravdovským" policajtem.

Když člověk odejde do důchodu tak se buďto nudí, najde si koníčka (tím nemyslím toho se čtyřma nohama), anebo dobrovolničí. Já se rozhodla pro to třetí. Vždycky jsem totiž chtěla být policajtem, a ve svých zralých padesáti letech jsem si proto zažádala o pozici záložníka u Kanadské Jízdní Policie (RCMP).

Po testu tělesné zdatnosti, který jsem musela podstoupit, mi bylo jasné že příští Olympiády se zcela jistě nezúčastním. Kliky a sit-ups ještě ušly, ale na shyby zapomeňte. Utěšilo mě však že se našlo i mnoho mužskejch kteří na tý hrazdě taky viseli jak ptáci, a nedokázali se vytáhnout nahoru.

Dále tu byl běh: jedna a půl míle za dvanáct minut, neboli šest okruhů na hřišti. Předem jsem tušila že jestli cestou nepadnu vysílením, asi o několik minut zlomím světový rekord slimáků. Moje předtucha byla správná, ale když mě předbíhali ti co byli o okruh vepředu, ani mě nenapadlo se stydět. Do cíle jsem dorazila s vyplivanejma plícema a trochu později, a byla jsem hrdá na to že mě cestou nemusel nikdo sbírat.

Zpráva, že mě přijali, mi vyrazila dech. Dokonce jsem i přemítala o tom, jestli náhodou neměli nařízenou kvótu na staré šedovlasé babky? Koně ani uniformu s červeným kabátem mi sice nedali (jenom tu modrou pracovní, včetně neprůstřelné vesty), a každý mi začal říkat Stříbrná Liška.

Horší už to bylo doma. Když jsem řekla Tedovi co podnikám, málem ho klepla Pepka. Dštil síru a řičel něco o tom že budu "rozdávat svůj čas zadarmo," když on by mě raději viděl pobíhat po baráku s mokrým hadrem v pravici a koštětem v levici. A když už teda chci dobrovolničit, tak ať jdu péct sušenky pro děti které nemají co jíst. Málem z toho byl rozvod.

 

PODOBNÉ ČLÁNKY NA WEBU POLICISTA.CZ:

Ivan Kolařík: Z Čech až na konec světa…

Australská policie očima krajana


Výcvik byl intenzivní, a po písemných zkouškách jsem si s překvapením uvědomovala kolik toho ten policajt musí vědět. Co mě však dost zarazilo byly výsledky mého střílení. Já, která mám doma trofeje za rozprašování hliněných holubů, málem nebyla schopná trefit ani vrata stodoly! Potíž spočívala v tom, že tady jsem měla k dispozici pouze vteřiny: zazní píšťalka, já tasím kolt od boku, a polovinu odpískaného času dávám pozor abych si neustřelila palec u nohy. Snad nikdy se nestalo že bych se vrátila domů bez puchejře na palci, anebo zablemtaná od krve. To zase když jsem při fofrovém nabíjení strčila prst kam jsem neměla.

Z lekcí sebeobrany a první pomoci jsem byla taky zmatená. Dostat se z Nelsona bylo nad mé schopnosti, zrovna tak jako najít někomu tep. Při dávání CPR cvičné loutce jsem to chuďátko málem upustila na hlavu, a letmý pohled na instruktory mi prozradil že ani jeden z nich (tak jako ten na střelnici) nebyl mým výkonem nadšen.

Ted ovšem tohle miloval. Kochal se podívanou na moje puchejře a modřiny, a prej počkej až tě zavolaj ke rvačce v místním pajzlu! Viděla jsem že mi z celého srdce přeje aby mi v tom pajzlu někdo udělal přinejmenším šajna pod okem, abych z tý blbosti vystřízlivěla.

Po několik následujících let jsem byla svědkem mnoha věcí, o kterých se mi dřív ani nesnilo. A můžu říct že jsem ráda, že jsem se nestala "opravdovským" policajtem.

 

Text se původně objevil zde. Publikováno se svolením autorky.

Vložil: Jarka Jarvis
Publikováno: 21. 04. 2010


Hodnocení článku

Známka článku Průměrná známka 1 / Celkový počet hodnoceni 2



Diskuze ke článku

Diskuze Počet komentářů ke článku: 0
Diskutovat ke článku.