Neodkladné a neopakovatelné úkony související s ohledáním místa činu

Úvodem citát z německého klasika J.W. Goetha, v jehož divadelní hře Faust cynický ďábel Mefistofeles, poté co kouzlem pomůže Faustovi zabít soka v souboji, říká: „Rychle pryč! Někdo ječí vražda, sbíhají se lidé. Já s policií dobře smlouvat znám, však na hrdelní soudy je sám ďábel krátký“. Pojmy neodkladný a neopakovatelný úkon z hlediska policejní činnosti (kriminalistiky) nejsou totiž zcela shodné s tím, jak jsou tyto pojmy chápány z hlediska justice (trestního práva procesního).

Zásada jediného vedoucího

Nejdříve mi však dovolte reagovat na diskusní příspěvek kolegy Gabrielssona k minulému článku. Naprosto s ním souhlasím, že se z jednání některých policistů stálých výjezdových skupin vytrácí zdvořilost. Tento jev však sám o sobě může signalizovat mnohem závažnější problém než jen to, že někdo neodpoví kolegovi na pozdrav. Může být jedním z projevů neprofesionality při organizování neodkladných a neopakovatelných úkonů. O co jde. Jednou z nejdůležitějších zásad, které souvisejí s ohledáním místa činu, je odpovědnost jediného vedoucího.  Občas, naštěstí ne příliš často, mám po příjezdu na místo činu pocit, že někteří policisté tuto zásadu neznají, nebo jí zapoměli. Obrazně řečeno, připadám si jako na dobrovolné společenské akci nějakého místního spolku z Horní Dolní. Je povinností vedoucího výjezdu, za přítomnosti ostatních členů své skupiny, pohovořit se všemi policisty, kteří se dostavili na místo před ním. Pak si nedovedu představit ignoranci pozdravu kolegy v uniformě - mimojiné ale i proto, že nemá co trpně čekat až si ho někdo všimne a co se bude dít, ale má z vlastní iniciativy vedoucího výjezdu informovat. Ostatně kriminalistiku se všichni učíme celou služební kariéru a nováček si může povšimnout důležitého faktu, který zkušený rutinér prostě přehlédl. Tento názor jsem nezměnil ani po více než třiceti letech služby.
    
Na místě, které je předmětem ohledání, se vyskytne v pražských poměrech někdy takové množství osob, že to může připomínat vojenské manévry. Vzpomínám si v této souvislosti na nedávný případ nálezu části lidských ostatků v Horních Měcholupech. Na místo nejdříve přijela hlídka Městské policie Praha s oznamovatelem, poté postupně sanitní vůz RZS, hlídka místně příslušného oddělení MOP, místo střežili policisté OHS OŘP, dostavila se stálá výjezdová skupina OŘP, přivolán byl psovod se služebním psem, služební lékař, rovněž přijeli kriminalisté z pražské mordparty se svým šéfem, nacházeli se zde  nezbytní novináři a dva televizní štáby, a nakonec dorazila stálá výjezdová skupina z městské správy. To už je velké srocení osob. Úkoly policistů se v těchto případech mnohdy částečně překrývají, a proto je nezbytné dohlížet na jejich provádění ve správném pořadí a nic přitom neopomenout.

Jistě vás nemusím přesvědčovat, že taková situace vyžaduje, aby o úkonech rozhodoval a za ně odpovídal jediný policista. To ovšem vůbec neznamená popření zásad týmové práce. Osoba řídícího policisty se může v průběhu organizování policejních úkonů dokonce měnit s tím, jak se na místo dostavují různí funkcionáři. V zásadě jde o to, že informace se musí sbíhat v jednom místě u jednoho policisty a ze stejného místa, od stejného policisty, musí vycházet pokyny, jinak hrozí chaos se všemi z toho plynoucími důsledky. 



Policista řídící ohledání je povinen nejdříve vyslechnout všechny informace, úvahy a návrhy ostatních, ale jeho pokyny pak musí být bezpodmínečně respektovány. Tím je samozřejmě míněna organizační stránka věci. Do vlastní odborné činnosti vyšetřovatele, kriminalistického technika, služebního lékaře nebo kriminalistického experta přímo zasahuje pouze výjimečně.

Pokud se na místo dostaví funkcionář služebně nadřízený řídícímu policistovi a trvá na splnění svého pokynu (vydá ústní rozkaz), který by byl v rozporu s jeho názorem, je k tomu samozřejmě oprávněn a policista musí uposlechnout, ale v tomto okamžiku nadřízený funkcionář automaticky přebírá odpovědnost za provedení všech dalších úkonů a bez závažného důvodu už nemůže tuto odpovědnost delegovat zpět. Toto pravidlo platí také v případě, že by se na místo dostavil službu konající dozorový státní zástupce a vydal ústně závazný pokyn. Já osobně jsem za posledních deset let znamenal přítomnost státního zástupce při ohledání místa činu pouze jednou. Jinak je to k vidění pouze v italských a francouzských kriminálních filmech.

Pokud to shrnu - prvním odpovědným řídícím policistou je zpravidla velitel hlídky služby pořádkové policie (podrobnosti byly obsahem předchozího článku). Pokud je přivolána výjezdová skupina služby kriminální policie na úrovni okresního (obvodního) ředitelství, stává se řídícím policistou její vedoucí. Pokud se na místo dostaví výjezdová skupina krajské (městské) správy, stává se řídícím policistou zpravidla její vedoucí. Neplatí to ovšem absolutně. Pokud trestní věc zůstává v pravomoci a příslušnosti okresu, pak odpovědným řídícím policistou zůstává vedoucí její výjezdové skupiny a výjezdová skupina správy poskytuje pouze metodickou, případně praktickou pomoc a je povinna plně respektovat jeho pokyny.  Policisté z okresu (obvodu) tuto situaci často s kousavou ironií glosují tak, že ti z kraje (města) přijeli „moudře pokývat hlavou“, pokud se nepřipojí k provádění ohledávacích úkonů, což by měli podle okolností vždy.

Je samozřejmé, že pokud se mění osoba řídícího policisty, je jeho předchůdce povinen „podat hlášení“, tedy předat všechny relevantní informace. Samozřejmě tím nemám na mysli nějaké „panáčkování jako na vojenském buzerplace“, ale věřte mi, že pohled na skupinku neorganizovaných policistů, „rojících se na place jako včely kolem královny“, je dosti smutný. Zřetelným příznakem špatné organizace je absence viditelného označení příslušnosti k policii. Nadbytečným opatřením se to snad může zdát pouze v policejním obvodu, kde se všichni léta dobře znají a na místě se pohybuje minimum osob. Ve větších městech je to naprostá nezbytnost. Nevím, jak je tomu jinde, ale v pražských poměrech se takto může v naší bezprostřední blízkosti pohybovat investigativní novinář (jehož tvář známe, a tak si ho omylem zaměníme s  kolegou), svědek události, který zůstane neztotožněn, případně později „zasvěceně vypovídá“ podle toho, co slyšel, nebo to dokonce může být pachatel. Nepsal bych o tom, kdybych nebyl opakovaně přítomen tomu, že někteří policisté po výzvě, aby se řádně označili, dávali najevo svůj názor, že jsou obtěžování malichernostmi.

Neodkladný nebo neopakovatelný úkon?

A nyní k základnímu rozdílu v chápání rozdílu mezi neodkladnosti a neopakovatelnosti procesních úkonů mezi policií a orgány justice. Policejní orgány nejdříve musí zákonným způsobem, kriminalistickými metodami a prostředky nalézt, zajistit, zpracovat, a až poté v postavení orgánu přípravného řízení předložit orgánům justice (státnímu zástupci a soudu) informace, které mohou sloužit jako důkazy v trestním řízení. Činnost justičních orgánů je přitom limitována kvalitou předchozí činnosti policie.

Policejní orgány se ve své činnosti neřídí pouze trestním zákonem a trestním řádem, ale také zákonem o Policii České republiky a v návaznosti na něj dalšími prováděcími právními předpisy. Policie jako orgán činný v trestním řízení využívá také metody a prostředky vědecké kriminalistiky. Poznamenávám na okraj, že některé důkazní prostředky kriminalistiky, zejména v oboru kriminalistické techniky, nejsou trestním řádem dokonce ani kodifikovány (daktyloskopie, mechanoskopie atd.) Kodifikovány jsou pouze úkony ohledání (§ 113 TŘ), prohlídka těla a jiné úkony související s odběrem srovnávacích vzorků k individuální identifikaci (§ 114 TŘ).

Právní předpisy upravující činnost policie ve stádiu před zahájením trestního řízení se většinou nacházejí mimo zájem justičních orgánů, neboť trestní spis, jako konečný produkt činnosti policie je konstruován tak, aby vyhověl podmínkám trestního práva. Předpisy trestního práva procesního jsou přísné (rigidní), neboť nepřipouští použití analogie (nápodoby), extenzivní (rozšiřující) výklad, ani výklad obecně závaznými prováděcími předpisy. To u policistů s nedostatečným právnickým vzděláním a malými zkušenostmi vyvolává občas údiv, že „něco nelze řešit podle jejich zdravého rozumu“. Naproti tomu policejní právo má pružnější charakter, neboť je upraveno jak prováděcími vyhláškami, tak i rozsáhlým souborem interních aktů řízení. Přitom jsou ovšem trestní zákon, trestní řád a zákon o Policii ČR formálně zákony stejné právní síly.




Z hlediska policejní činnosti pojmy neodkladný a neopakovatelný úkon vychází z délky časového období od spáchání (dokonání) trestného činu do doby, než vyjde spáchání trestného činu najevo a jsou zahájeny ohledávací a operativně pátrací úkony. Doba, která uplynula od spáchání trestného činu má zpravidla zásadní význam pro možnost odhalení a usvědčení pachatele. Časový faktor je rozhodující z hlediska možnosti postupného zániku nebo degradace kriminalistických stop materiálního světa, stejně z hlediska zániku nebo deformace kriminalistických stop ve vědomí osob disponujících svědectvím.




Pokud je pachatel přistižen při činu, tedy „in flagranti“, existuje suboptimální možnost nalézat a zajistit relativně velké množství důkazů (materiální i svědky), mohou být eliminovány pokusy o ničení důkazů, nebo o inscenaci nepravdivých nebo pozměněných důkazů, daří se odhalovat spolupachatele.

Pokud je prováděno pronásledování pachatele na útěku z místa spáchání trestného činu, tedy „pátrání po horké stopě“, záleží především na tom, zda se podaří pachatele zadržet řádově v hodinách. Pokud ano, situace je z hlediska dokazování analogická jako v případě zadržení in flagranti. Ovšem i v případě, že pachatel trestného činu zadržen není, ještě stále existují suboptimální podmínky k zajištění kriminalistických stop umožňujících jeho pozdější individuální identifikaci.

Pokud je ohledání místa trestného činu zahájeno v době přibližně do 24 hodin, stále ještě lze nalézt a zajistit všechny v té době reálně existující kriminalistické stopy. Rovněž paměťové stopy nejsou, teoreticky vzato, v uvedenou dobu ještě porušeny. To má význam z hlediska výslechu osob disponujících svědectvím, případně pro zhotovení popisu pachatele, formou „portrait parlé“, tedy skládaného portrétu. Dříve byl používán systém IDENTIKIT, nyní počítačový program PORIDOS (PORtrétní IDentifikace OSob).

Na tomto místě krátkou poznámku. Patřím k názorové skupině kriminalistů, kteří zastávají názor, že v případě závažné násilné nebo mravnostní trestné činnosti by měl být popis pachatele v systému PORIDOS, pokud je znám, vyhotoven vždy v co nejkratší době. Rovněž se jedná o úkon neodkladný a svého druhu také neopakovatelný. Nejde jen o portrét pachatele sloužící k operativně pátrací činnosti, ale může později velmi účinně posloužit jako příloha protokolu o rekognici. Pokud svědek napřed pachatele dobře popíše a je zpracován portrét PORIDOS, jeví se později výsledek rekognice, při které ho znovu pozná, mnohem věrohodnější.  Za své dlouholeté praxe ve vyšetřování vražd jsem se mnohokrát setkal s tím, jak významný mělo pro doznání obviněného jeho zjištění, že byl očitými svědky přesně popsán.

Z hlediska neodkladnosti a neopakovatelnosti úkonů se dále posouváme do doby ohledání místa činu poté, co skutek vyjde najevo řádově po několika dnech. Tato situace je charakteristická tím, že byl již zahájen postupný proces zániku kriminalistických stop působením přírodních procesů, a to jednak stop materiálních v oboru kriminalistické techniky, ale rovněž může docházet k postupné deformaci až zániku stop ve vědomí člověka. Doba předpokládaného zániku jednotlivých druhů kriminalistických stop je velmi různorodá.

Neodhalený pachatel trestného činu má také v tomto období možnost prameny důkazů ničit, případně se snažit o podvržení nepravdivých informací. Jedná se o období, kdy se  význam ohledání místa činu mění, neboť stejně důležitou se stává činnost operativně pátrací. Provedení neodkladných a neopakovatelných úkonů se v tomto období může vztahovat k aktuálním pramenům důkazů, které nebyly do té doby známy. Například může být zadržen a vyslechnut podezřelý, provedena domovní prohlídka, zjištěni a vyslechnuti další svědci a podobně.

A konečně existují kriminální případy, kdy je trestný čin odhalen v řádu měsíců či roků po jejich spáchání. I zde je nutno důkladně a na odborné úrovni ohledat místo, kde vyšel trestný čin najevo. Často však již nejde o ohledání místa činu se zajištěním stop v oborech kriminalistické techniky, ale o de facto rekognoskaci (obhlídku) a těžiště operativně pátrací činnosti neleží v oboru kriminalistické techniky, ale v oborech kriminalistické taktiky a kriminalistické metodiky. Ohledání místa činu připadá v úvahu především u lidských kosterních nálezů, jestliže vznikne důvodné podezření, že smrt zavinila jiná osoba. V této souvislosti na okraj pro doplnění připomínám existenci tzv. distančních trestných činů. Jedná se  trestné činy, jejichž skutkový děj se odehrával postupně na různých místech. V případě vražd se jedná například o vylákání oběti na místo činu a pak přemístění a ukrytí mrtvoly na jiném místě.

Je nutno také připomenout následující výčet neodkladných a neopakovatelných úkonů, které připadají v úvahu před zahájením ohledání místa činu.




A na závěr stručná připomínka. Policista, který provádí ohledání místa činu, by měl mít vždy na mysli jeden z axiomů kriminalistického učení o stopách, jehož autorství je tradičně připisováno nestorovi evropské kriminalistiky Dr. Edmondu Locardovi. Pravidlo zní: „Každý kontakt zanechává stopu. Pachatel vždy něco z místa činu odnese a vždy na něm něco zanechá.“ (Ať již ve smyslu předání hmoty, nebo plastické změně povrchu).



V praxi samozřejmě záleží na aktuální úrovni vědeckotechnického rozvoje a jeho promítnutí do úrovně kriminalistických metod a přístrojové techniky, a rovněž na odborné úrovni a individuálních schopnostech ohledávajícího policisty, který dokáže nalézt a správně zajistit všechny použitelné  kriminalistické stopy.  Na závěr proto připomínám myšlenku Carlo Goldoniho, který je znám více jako úspěšný italský divadelní autor z počátku 18. století, ale původně vystudoval práva, byl vyšetřujícím soudcem a později advokátem. V jednom ze svých esejů uvedl myšlenku: „Dokonalý zločin neexistuje, existují pouze nedokonalí vyšetřovatelé“.



Text: Martin Kloubek


-------------------------------------------------------------------------------
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY


Střežení místa činu