Jaké si to uděláte, takové to budete mít. Nedá mi to, abych se do této diskuse nepřipojil. Každý z vás, kolegové, kdo můžete v současné době pochválit své nadřízené, děkujte za to „četnickému pánubohu“. To že chce ministr vnitra snížit počet vedoucích míst osobně považuji za správné. Jistě znáte průpovídku o tom, že „severoameričtí indiáni prohráli bitvu u Fort Hillu proto, že měli víc náčelníků než bojovníků.“ Obecně to ovšem na policejní šéfy vytváří tlak, neboť téměř všichni by si jistě rádi tu svoji „židli“ udrželi, případně v rámci přesunů ještě povýšili. Policejní šéf všech stupňů v současné době musí mít nejen všechny vlastnosti dobrého poldy, včetně odvahy a „rovné páteře“, ale sám potřebuje podporu svých nadřízených. Tuto podporu získává zpravidla úměrně počtu úspěchů (četníci říkali erfolku = der Erfolg) a neúspěchů (průšvihů, kopanců, provalů a mimořádek). K tomu se vztahuje další známá průpovídka: „Říká šéf na poradě: A doufám, že důvěru ve mně kladenou nezklamete.“ Víte, ona je to pravda a funguje to pouze tehdy, když má dobrý kolektiv dobrého šéfa. Pokud je šéf nezkušený, málo vzdělaný, slabý nebo naopak arogantní, pak nemá autoritu a časem rozloží i dobrý kolektiv. Dovolte mi další průpovídku: „Jako šéf dokázal sjednotit i ten nejrozhádanější kolektiv. Proti sobě.“ Platí to ale i naopak. Pokud se sejde opravdu špatný pracovní kolektiv, pak z „h . . .a bič neupleteš a pokud upleteš tak nezapráskáš.“ To se však netýká nováčků, o kterých jste rovněž vedli diskusi. Když jsem před více než třiceti lety začínal, šéfové si úplné nováčky školili a vodili do prvních hlídek osobně (pokud to nesvěřili zvláště zkušenýma schopným policistům, kteří to brali jako velmi vysoké ocenění svých kvalit). Přiznám se že nevím, zda se to na základních útvarech stále ještě praktikuje. Pokud ne, je to manažerská chyba. Chystám se do výslužby a tak mne velmi potěšily diskusní příspěvky těch, kteří to nechtějí vzdát. Policejní práce je fakt těžká řehole a není žádná hanba zjistit, že se pro ní člověk nehodí, nebo jí z různých důvodů už nechce dělat, ale doporučuji si to rozmyslet co nejdříve. Vzpomínám na jednoho ze svých prvních šéfů, který už jako dozorčí čert hlídá „pašíky“ v pekle, pozdějšího plukovníka J.V. Když na mne poprvé sedly chmury, řekl mi. „Martine, rozhodni se hned a později se už k tomu nevracej. Kdo slouží u policie dlouho a odejde, je to jako když šlápne do h . . . a. To si může otírat boty jak chce, ale pořád je to cítit.“ Doufám že vaše nová generace vyvrátí cynický slogan o postavení českého pořádkového policisty po roce 1918, po únoru 1948, a po listopadu 1989.
po roce 1918
Na rohu ulice stojí a každý se ho bojí.
(Snadno ověříte na příklad v povídkách humanistického spisovatele Karla Čapka Ukradné dítě, nebo Zločin na poště)
po roce 1948
Na rohu ulice stojí a nikdo se ho nebojí.
(K. Gottwald vyhlásil známé heslo „SNB jde s lidem“, které si lid doplnil rýmem: a proto kradem´ s klidem.)
po roce 1989
Na rohu ulice stojí a každého se bojí.
(Policista jako fackovací panák politiků, žurnalistů a občanských aktivistů.)
