Zajímavý úhel pohledu
autor: Jiří Baťa
zdroj:
http://www.blisty.cz/art/60089.html
Díval a poslouchal jsem v TV na „vyprávění“ bratří Mašínů, jejich kolegy Paumera, stejně jako jejich příbuzných apod. Je to vyprávění, které se poslouchá jako pohádka o Draku a udatném Jankovi, který coby představitel dobra zvítězil nad zlem. Vyprávění, které nepostrádá napínavé momenty v zápase o dobro, momenty, kterými zlo vyvolalo to protivenství, odvahu a sílu, hrdinné rozhodnutí se zlem bojovat. Všemi prostředky, nehledě nalevo ani napravo. Tvrdě vpřed, utínat hlavy Drakovi, který se nadále a nebezpečně roztahuje a ovládá své okolí. V pohádce to však obyčejně končí happyendem, což o „této“ pohádce říci nelze.
Divák-posluchač (v jedné osobě), který se na tento pořad, případně na jiné pořady se stejnou tématikou a stejnými „hrdiny“ díval a měl přitom „vypnutý mozek“, byl jistě až dojat, mnohý snad i zatlačil slzu. Jednak nad uvědomělostí mladých mužů, přesněji řečeno na tehdejší dobu výrostků či spratků (dnes se to už nepoužívá, protože je to „out“), ale také z jejich odvahy, rozhodnutí a odhodlání, postavit se komunistické zvůli (zlu-Draku) a s ním se osobně porvat. Nikoliv s ním trvale bojovat, ale jen se s ním krátkodobě utkat, aby se mohli dostat „za kopečky“, které Drak tak usilovně chrání. Zlomit jeho odpor a potom ... svoboda, konec bojům s Drakem, ať si dál řádí ve svém hájemství.
Jinak je tomu (předpokládám) u diváka-posluchače, který nad tím vším naopak přemýšlel. Protože není příliš, zda vůbec, snadné dnes, po více jak padesáti letech, věrohodně přesvědčit „některé“ a „ostatní“ lidi o tom, jaké úmysly a jaké činy museli bratři Mašínové a spol. „v boji za svobodu“ podstoupit. Že to prý byly činy, jak hrdinové popisují, humánní (vraždy), spravedlivé (krádeže) a hlavně politicky motivované a zdůvodněné (podpalování stohů slámy).
S věkem se člověku dostává větší rozhled, větší poznání a chápání, život prožívá citlivěji a intenzivněji, krátce řečeno „ dostává rozum“. Ne nadarmo se říká, že se stářím přichází i rozum (nebo také o něj přichází). To je případ bratří Mašínů. S věkem přišlo poznání, že svou „pohnutou“ minulost musí umět podat, neřku-li prodat.
Je zcela logické, že postupem času, zvláště, když po dlouhých 40 ti ne-li více let, se o Mašínech prakticky nic nevědělo a o jejich činnosti se mlčelo. To vše až propuklo mnohem, mnohem později, i když to pohříchu nebylo nic, co by je mělo glorifikovat. Jak by ne, když kromě již známých událostí (sedminásobných vražd a jiné „protirežimní“ akce) sami žádnou jinou odbojovou či jinak záslužnou činnost v zahraničí (USA) proti komunistickému režimu v Československu nevytvářeli. Jejich „odboj“ lze shrnout do několika slov: zapalovali, kradli, přepadávali, vraždili, stříleli, utekli. Co je na tom, proboha, odbojového? Co to má společného s bojem proti komunistickému režimu? Jaký byl efekt z jejich činů na režim? Jak moc režim svými činy ovlivnili či poškodili? Odpověď jsem nikdy neslyšel a ani si ji neumím představit. Tedy kromě toho, že to byly jen ty jejich s prominutím, blbé kecy, na které naletěli někteří „potřební“, aby z nich udělali hrdiny k obrazu svému! I stalo se, pohádka může začít.
Náhle, po tolika letech, se nad nimi otevřelo pravicové nebe a sestoupil Duch svatý alias Topolánek spolu s dalšími „pravo“ věrnými svatými, aby tyto muže ukázali světu (pohříchu jen českému) jako hrdiny. „Hrdinům“ nasadili auru bojovníků proti komunismu, k jejich jménům připojili několik pravicově potřebných lichotivých přívlastků, černé přemalovali na růžovo a „hrdinové třetího odboje“ byli na světě. Snad i samotní bratři Mašínové, spolu s M. Paumerem, byli tímto „znovuzrozením“ překvapeni. Nicméně, když už se tak stalo, museli se chtě nechtě situaci přizpůsobit. Nelze předpokládat, že by kdy čekali, že se na ně vzpomene, notabene, že budou až tak blahořečeni. Proto se museli nějak vnitřně rehabilitovat, soustředit, sesumírovat vše potřebné, aby mohli podat „reálné“ svědectví o svých činech, po padesáti letech považovaných (jistými lidmi či kruhy) za hrdinské. Nesměli zklamat! Jak se ukázalo, zvládli to, své činy nejen potvrdili, ale také obhájili a zdůvodnili s takovým přesvědčením, že by je prý bez váhání zopakovali (Paumer). Se vším všudy, tedy i s těmi vraždami. Jak by ne, když jim M. Topolánek tuto činnost požehnal a na jejich adresu se vyslovil:
„ ... co vlastně může udělat člověk, aby uhájil svou svobodu, ochránil svou rodinu, své děti, tak to jsou snad jediné věci, kvůli kterým je někdo ochoten střílet nebo zabíjet... Protože existují věci, kvůli kterým stojí za to zvednout zbraň!“
Dá rozum, že takové „podržení“ nemohli Mašíni s Paumerem nevyužít a vyprávění o svém dobrodružství v boji za svobodou patřičně politicky okořenili, přidali silné ingredience s příchutí vlastenectví, nenávisti ke komunistickému režimu, prostě ke všemu, co jak jejich „sympatizantům“, tak jim samotným,mohlo pomoci ospravedlnit povýšení svých činů na úroveň třetího odboje, potažmo na hrdiny. S vděkem v srdci k Topolánkovi, Vondrovi, Nečasovi, P. Sobotkovi a celé řadě dalších „patronů antikomunismu“, předkládali (české) veřejnosti neuvěřitelné osobní zážitky v přesvědčení o správnosti svých činů, dojemné a hrdinské odhodlání v boji proti komunistickému režimu, ospravedlnění svých vražedných činů jako pud sebezáchovy a jediného možného řešení, jak těmito činy vrazit klín do řádění komunistů v zemi. Vše v dokonalé režii těch, kteří je nezatratili, ba naopak, pozvedli je na piedestal třetího odboje jako jedny z nejvýraznějších bojovníků za svobodu v ČR v poválečných letech. Za to vše obdrželi z rukou ministra Vondry, jejich obdivovatele, nejvyšší armádní vyznamenání Řád Zlaté lípy, když za éry Topolánka obdrželi Premiérskou medaili.
Opravdoví hrdinové v popředí s gen.H. Píkou se trapně krčí za „hrdinskými činy“ skupiny bratří Mašínů. Ne že by nebyli za hrdiny považováni, ale ve srovnání s Mašíny jako by nebyli dostatečně či srovnatelně razantní, odvážní. Snad proto, že oni nikdy nepoužili zbraň proti bezbrannému, že nikoho nezavraždili, že jejich činy nebyly dostatečně teroristicky dramatické. Zkrátka, něco toho „Mašínovského“ jim v jejich činnosti chybělo. Proto se o nich nevedly žádné politické ani veřejné debaty, neřku-li rozporuplné hodnocení jejich činnosti, nebyli vláčeni, promíláni v médiích, mimořádně (potřebně) glorifikováni, protože lidé je jednoznačně a bez výhrad za opravdové hrdiny přijali. Na druhé straně nebýt široké a ospravedlňující mediální a hlavně politické kampaně, skončili by bratři Mašinové včetně Paumera, v propadlišti dějin.
Mohu-li ze své osobní zkušenosti poznamenat, na rozdíl od „zkušeností“ cucáků Nečase, Vondry apod. zkušených „frajerů“ z dob totality, pak chci zdůraznit, že takové podobné „choutky po dobrodružství“ byly normálním, běžným jevem u mládeže věku té doby. Touha po dobrodružství, svobodě, volnosti, kde lze uplatnit svou odvahu, sílu či odhodlání, byly vesměs vyvolávány zčásti odposlechem zakázaných radiových stanic Svobodné Evropy nebo Hlasu Ameriky apod., zčásti vlivem tisku v podobě tzv. románů do kapsy (Rodokapsy) apod. Sám jsem v tom prostředí žil a mohu otevřeně říci, že ne jednou jsem byl unášen a lákán vidinou „svobodného života v Texasu“ (nebo jinde) coby kovboj nebo zlatokop atd. A protože jsem nežil stranou ostatních, ale byl členem nějaké té party vím, že podobně smýšlela řada mých vrstevníků. Nemá cenu si nalhávat, že tomu tak nebylo, vždyť utrpení a stav národa, hospodářství a veřejných statků po prošlé válce mnoho nadějí a iluzí o lepším životě mladým lidem nedávalo. A stejné to bylo u bratří Mašínů. Jejich politické uvědomění, potřeba boje s režimem však bylo, tvrdím já, to poslední, co by mělo být impulsem k rozhodnutí, bojovat s režimem, resp. odejít či lépe řečeno prostřílet se na Západ. Co tím nakonec dokázali, je zmíněno výše.
Znám mnoho lidí, kteří jako děti či jako mladí lidé z republiky odešli. Sami či spolu se svými rodiči. Byli to děti zámožných podnikatelů, obchodníků či jiných elit, ale ke svému odchodu, ke kterému měli jistě více než dost politických či jiných důvodů, se žádný z nich nemusel prostřílet, nemusel vraždit. Po mnoha letech se někteří do Česka vrátili, jiní jej často navštěvují a to i přes pádné (politické) důvody z minulosti, které neměli o nic menší než bratři Mašínové. Jenže bratři Mašínové, na rozdíl od těch druhých, jsou „srabi“. Oni návrat, resp. návštěvu Česka zatracují pro banální důvod, že se současný režim nevyrovnal s komunismem (nebo komunisty?). To je naivní, falešný a neopodstatněný důvod. Byli si totiž nejistí vědomím, že jejich útěk „za svobodou“ nebyl zrovna fér a měli obavy, aby nebyli po vstupu do Česka zadrženi a případně souzeni. (V Německu na ně dodnes platí zatykač kvůli vraždě německých (NDR) příslušníků policie). To byl hlavní důvod, proč ne do Česka! Až výše popisované události, díky některým pravicovým politikům, se odvážili sice ne přijet do Česka (to by jejich hrdinské ego značně utrpělo), ale „vystoupit ze stínu“ a dát o sobě vědět. Jak jinak, silnými slovy! Jsou srabi, protože přes politický most, který jim byl nastaven, nenašli sílu říci pravdu, natož cestu k rodné zemi. Účel světí prostředky, jim se to až dosud vyplácí.
Možná jim křivdím, možná, že mají oprávněné důvody proč do Česka nepřijet. Mohou to totiž být obavy, že ne všichni jejich „hrdinským činům“ fandí, ne všichni jsou jim příznivě nakloněni. To platí i o prezidentovi Klausovi, který jejich činy odsoudil a zásadně odmítl (kupodivu) udělit jim státní či jiné vyznamenání. Totéž platí o Havlovi. Nejistota, že by je ne všichni vítali s otevřenou radostí, je dost silný důvod se do Česka nevracet. Těch pár „objetí“ v náručí Nečase či Vondry, P. Sobotky, případně několika málo dalších, jim zas tak velkou jistotu nedávalo. A k tomu ještě komunisté! Že by z nich dodnes měli strach, nebo je tak opravdu nenáviděli? Proto se rozhodli, jak se rozhodli a zůstali doma, tedy v USA. Jistota je jistota. Stejně, jako když „šli za svobodou“. I tam svou jistotu jistili vraždami. A ta jistota se jim vyplatila. Jim ano, těm druhým, žel, ne!
I takto lze pohlížet na „hrdiny třetího odboje“ skupinu bratří Mašínů, resp. bratry Mašíny jako takové. Je samozřejmé, že ani tyto názory nebudou či nemusí být jednoznačně přijaty, ale chtěl jsem popsat události také z jiného pohledu, pohledu takřka vrstevníka bratří Mašínů. Jsem přesvědčen, že jejich motivací k činům, které vykonali, nebyl jimi tak zdůrazňovaný uvědomělý „boj proti komunistickému režimu“. Boj se vším, co v tu dobu bylo a existovalo, prosím, ale výlučně politický motiv v podobě boje proti režimu, jak nám jej předkládají, dnes navíc s přívlastkem účastníků třetího odboje, alespoň já, v tom nespatřuji. A jistě s tímto názorem nejsem sám.
