to appalacio Ahoj kolego, jestli jsem tě něčím urazil omlouvám se ti, ale zvaž jestli jsi se neurazil sám. Já také ctím názory velkých lidí, které mi k srdci lnou. Zde jsem ti přepsal jen krátkou část z díla Jana Amose Komenského - Labyrint světa a ráj srdce. Vypráví o tom, jak se jako mladý člověk má rozhodnout co bude ve světě dělat, kterému stavu lidu se přidá. Vypráví o velkém městě, o stavech rodiných, obchodních, učených, duchovních, vladařů a rytířů, o tom, jak nás svět klame, jak po prozkoumání světa nedokážeme pro něj najít pochopení vůči nám samým a našemu okolí. Doporučuji přečíst celé dílo, pak asi vyplyne napovrch proč si nerozumíme. Doporučuji i jiná jeho díla. Jinak ti přeji hodně úspěchů v dalším poznávání....
Zrádcové a zhoubcové, jména sobě změnivše, volný průchod mají, nebude z toho nic dobrého, v tom přišli opět a audienci žádali, vyslaní ze všech stavů světa, žádají zlepšení svobod, nových privilégií rozdělování, suplikací od vrchností a odpoddaných stížnosti žen na muže a mužů na ženy, stížnosti politiků a prokurátorů, pravidlo jim dáno racio status, ohled na přítomný stav. Kdyžpak jsme všichni na poslední výpověď čekali, nedočkali jsme se ji, než poručeno opatrnosti a přívětivosti, tajně s jednou i druhou stranou jednati. Tu Šalamoun, kterýž až dosud dívaje se tiše seděl, déle se již držeti nemoha, hlasem velykým volati začal "Marnost nad marnostmi a všecko marnost!" a povstav i zástup jeho veškeren se hřmotem velykým upíral se přímo k trůnu královny moudrosti. On tedy vztáhne ruku, sejme z obličeje jejího zastření a aj tvář její se ukázala bledá, však odutá, červenosti sic něco na lících, však líčené mající, ruce však toliké prašivé spatříny, a všecko tělo nemilé, i dýchání její smrduté. Šalamoun pak obrátiv se k radám domělé té královny, zodjímal i jim larvy a řekl "Vidím, že na místě spravedlnosti nespravedlnost panuje, a na místě svatosti ohavnost, bedlivost Vaše jest podhlídavost, opatrnost Vaše chytrost, přívětivost Vaše pochlebenství, pravda Vaše tvárnost jen, horlivost Vaše vzteklost, udatnost Vaše opovážlivost, milost Vaše bujnost, pracovitost Vaše otroctví, důvtipnost Vaše domnínka, nábožnost Vaše pokrytectví. Vy liž na místě boha všemohoucího svět říditi máte, přivedeť bůh na soud všeliký skutek a každou věc tajnou, buď to dobrou nebo zlou, Já pak půjdu a hlásati všemu světu budu, aby se svodíti a mámiti nedali". Já ani se na to dívati, ani bolesti srdce déle snášeti nemoha, tisíckrát umříti volím, než-li tu býti, kdež se tak děje a dívati se na nepravost, faleš, lež, slot, ukrutnost, protož již mi smrt žádostivější jest než-li život. Jdu abych se podíval, jaký los jest mrtvých, kteréž vynášeti vidím. Každý s hrůzou, naříkáním, strachem a třesením, duši pouští, nevěda co se s ním stane, a z světa kam se octne, kráčel jsem mezi řady már, jda až k krajům světa a světla, odkudž když jiní oči zavrouc, slepě tak mrtvé své vyhazovali. Já brýle mámení již odvrha a oči sobě protra, spatřím strašlivých temností mrákotu, jež s rozumem lidským ani dna ani konce najíti nemůže a v nich nic než červy, žáby, hady, štíry, hnis a smrad, a puch síry a smoly tělo i duši zarážející, sumou hrůza nevypravitelná. Zděšen byv mdlobou jsem na zem padl, a pak žádostivě zvolal "Ach přemizerní, bídní, nešťastní lidé, toto liž je vaše poslední sláva, toto liž tolik nádherných vašich činů závěrek, toto-li po tak mnoha nesčíselných pracech a kvaltováních žádaný ten pokoj a odpočinutí, toto-li ta, kterou sobě vždycky slibujete nesmrtelnost? Ach kéž jsem se nikdy nenarodil! Kéž jsem nikdy skrze bránu života neprošel. Jestliže po všech světa marnostech, nic než temnostem světa a hrůzám, těmto za podíl býti mám. Ach bože, bože. Bože, jestliže jaký bůh jsi, smiluj se nademnou bídným!"
..................
Však jsem se ještě hrůzou třesa, uslyším za sebou temný hlas řkoucí "Navrať se!". I přizdvihnu hlavy, a hledím kdo to volá, a kam se vrátiti velí, ale nevidím nic, ani vůdce svého všezvěda (pozn: doprovázející poutníka po světě), neboť i ten mě již opustil. V tom aj znovu hlas zazní "Navrať se!", já nevěda kam se navrátiti, ani kudy z té mrákoty vyjíti, truchliti začnu. A aj hlas potřetí volá "Navrať se odkuds vyšel do domu srdce svého a zavři po sobě dveře.". Kteréž rady já, jak jsem rozuměl, tak jsem poslechl. A že jsem boha radícího poslechl, přešťastně jsem učinil, ale i to již dar jeho byl. Sebera tedy jak jsem mohl myšlení svá, vstoupil jsem uvnitř do srdce svého a aj bylo tam tma. V tom zvrchu zaskví se světlo jasné, k němuž já oči pozdvihna, spatřím obličej, očím však lidským snesitelný byl, aniž z něho hrůza šla, ale libost jakási, jíž jsem podobného něco v světě nikdež neznamenal, ten tedy ke mě přemilími slovy promluvil "Vítej, vítej můj synu a bratře milý.". Nevypravitelnou radostí, tak jsem projat, že slzy tekly z očí mých, aniž jsem co věděl odpověděti, kromě, že jsem zhluboka vzdechl a pokornýma na něj očima vzhlédl "Kdežepak byls synu můj? Kdes byl tak dlouho, kudys chodil? Čehos v světě hledal? Potěšení? I kdežs ho hledati měl než v bohu? A kde boha než v chrámě jeho? A který chrám boha živého než chrám živý, kterýž on sobě sám připravil? Srdce Tvé vlastní. Díval jsem se synu můj, kdyžs bloudil, ale již jsem se déle dívati nechtě, přivedl jsem tě k sobě, tebe do tebe uveda, nebo tu jsem sobě zvolil palác, k bydlení svému. Chceš-li tu bydliti semnou, najdeš tu čehos v světě nadarmo hledal. Pokoj, potěšení, slávu a sytost všeho, toť slibuji synu můj, zklamán nebudeš jako tamto. Pravda jest, že křesťanům zlý svět pokoje nedá, co navzdoru a naposměch můž činí, škube, trhá, hází, plyje na ně, nohy podráží, jakož jsem mnoho příkladů viděl a poznal, že se to z nařízení nejvyššího pána děje, aby co u boha moudré jest, světu pouhým bláznosvstvím bylo.". I tomu jsem vyrozumněl, že čemu svět štěstí a neštěstí, bohatství a chudoba, poctivost a potupa říká, tito pravý křesťané o tom rozdílu jmen ani slyšeti nechtějí, pravíce, že všecko dobré šťastné a prospěšné jest, cokoli z ruky boží přichází. Nelíbí se jim sic mnohé věci, ale se proto sami v sobě nehryžou a netrápí. Svět ze zlého v horší jde, pravda jest. Ale zdaž mi to fresováním svým napravíme. Vadíli se a tahají mocní světa o koruny a sceptra, z čehož krve prolití a zhouby krajin a zemí povstávají, ani o to se v sobě sám netroudí osvícený křesťan, mysle, že málo aneb nic na tom záleží kdo světem vládne, neboť jak jen tomu člověku sladko a potěšeno býti nemá, kterýž takové božské v sobě světlo, takové od světa a otroctví jeho osvobození, takové před nepřáteli a příhodami ubezpečení, takový naposledy odevšad pokoj v sobě cítí a vidí. I našel jsem ušlechtilý opět při všem řád, až milo.
..........